Kultura

Zatím poslední projekt Tvé skupiny Tantehorse, který jsi spolurežírovala v Pragovce na začátku října se zabývá šílenstvím a sami jste ho nazvali „divadlem události“. Proč zrovna událost, v čem vidíte její specifičnost?

V tom, že lidé možná postupně dochází k tomu, že potřebují v životě zažívat momenty, události, které je přesahují. A jelikož běžnou součástí našich životů není rituál a transgresivní okamžik, kdy cítíme, že nás něco vyššího přesahuje, ať už je to náboženství, nebo právě nějaká iniciace v rámci časové osy jednoho života, tak to možná více vyhledáváme v jiných oblastech, a právě umění je k tomu nejotevřenější. Lidé vlastně chtějí být uneseni někam mimo všednodennost a zažít něco výjimečného, kde ucítí, že se nejedná jen o uspokojení, ale že jsou najednou součástí větší energie, která se kolem nich tvoří. Je to zážitek, který je může – ať už na nepatrnou chvíli, nebo na delší dobu – proměnit. Otiskne se do nich, vytvoří nevšední vzpomínku nebo otevře nové úrovně vnímání světa nebo poznání sebe sama.

Měli jste po tomto projektu reakce, které by reflektovaly, jestli se podařilo ten nástroj nasměrovat k povznesení diváků i aktérů nebo jestli se v nich začala nějaká nová cesta otevírat?

Určitě. Snažili jsme se vytvořit dílo, které nemá úplně jasné hranice mezi tím, co je divadlem a co už je skutečností. Pracovali jsme s tenkou hranicí mezi divadlem a performance, přičemž performance se dotýká člověka blíž, protože se děje tady a teď, v určité nepřipravenosti a syrovosti. Stávalo se nám, že jednotlivé charaktery, které promlouvaly na jevišti, vlastně promlouvaly autenticky k divákům, a ti jim začali odpovídat. Jeden z charakterů byl velmi despotický – ačkoliv zprvu velice komunikativní – manipulátor, který ale postupně začal ovládat i publikum.

Právě ve chvíli, kdy překročil hranici komfortu směrem k divákům, tak to v nich vyvolalo opravdu strašně silnou reakci a oni mu začali odpovídat a začali se vlastně bránit tomu ataku, což jsme přesně chtěli. Postavili se totiž na nějakou stranu, zaujali stanovisko, nekonzumovali to jako hotovou věc, umění jako připravenou hru, ale měli pocit, že se jim to děje tady a teď. A mnozí říkali, že nevěděli, jestli je to připravené. Právě znejisťování diváka a překračování hranice byl přesně můj cíl, což samozřejmě souviselo i se začátkem a koncem, kdy dílo nebylo uzavřené potleskem a tečkou, ale kdy vlastně volně přešlo až do happeningu. Diváci byli součástí a najednou už to nebyli jen herci, kteří tančili, ale už to byli i diváci, kteří s nimi tančili a už se volně procházeli prostorem a začali pít víno, začali se mezi sebou bavit, což znamená, že ta hranice se úplně rozpila, a tak vznikla událost.

Jaká je v takovém případě Vaše role režisérek? Když od počátku pracujete s tím, co si performeři nosí v sobě, dá se ještě mluvit o pevném vedení, nebo spíš o osobním doprovázení? Je možné popsat dialog, z něhož se potom rodí takový pohyb?

Říkám, že jsme s Dominikou Špalkovou, s níž spolurežíruji, jako zlatokopky, že musíme kopat hluboko a v každém vykopat zlato, protože všichni v sobě mají ukrytý poklad, jenom musíme najít způsob, jak se k němu dostat, což vyžaduje hodně osobní přístup ke každému performerovi. Ale zároveň my ten tvar od začátku iniciujeme, my si ho nějak vysníme, a pak hledáme cestu, jak se k němu postupně dostat. Nikdy ho ale nestanovíme, vychází z performerů samotných, takže do jisté míry můžeme mluvit o určitém druhu manipulace, protože já je manipuluju směrem k mému uvažování. Zároveň práci beru edukativně, snažím se jim předat to nejlepší ze sebe, co sama používám ve vlastní tvorbě. Jedná se o koučing, ale za účelem společného tvoření.

Vždycky je to hrozně zvláštní organický způsob, kdy se navzájem ovlivňujeme a já jako v laboratoři vybírám to nejlepší z každého z nich a míchám koktejl závěrečného díla a čekám, co se v chemickém procesu samo stane, kam mě to nasměruje, jaká nová látka vznikne.

Pro mě bylo „!O! - Family Therapy“ (pracovní název "Šílenství") v Pragovce performancí křehkosti, kdy se v každém charakteru odkryla jeho zranitelnost. Nicméně přesně to se dnes většina lidí od perfektních manažerů po dokonalé tanečníky snaží schovat. Myslíš, že dnes může být křehkost nasvícena a že na jevišti vydrží náš pohled?

Název "Šílenství" je trochu zavádějící. Použili jsme ho, protože je provokativní a v něčem kontroverzní, ale pro mě je „šílenství“ právě vybočení z normy, neurodiverzita. Když odbočím od našeho „západního“ světa, tak ve východním myšlení jsou hodnoty nastavené jiným způsobem. Nechci říct úplně opačně, ale to, co my bychom třeba považovali za šílené, tak jim se může jevit jako úplně normální. A když jdeme konkrétně k těm nemocem, tak to, co je v našem kontextu diagnóza, třeba schizofrenie, může být u nějakého primitivního národa považováno naopak za ctnost šamanů, protože jsou schopni nahlédnout jiný druh existence.

Většina z nás nechce ukazovat svou křehkost, protože nechceme být zraněni. Naučili jsme se chovat způsobem, který v tomto světě obstojí, způsobem, který nás chrání před druhými lidmi, ale chrání nás i před sebou samými, a tak všechno vyvěrá jen v nějakých okamžicích, ve zlomech našeho života. Ale já si právě myslím, že křehkost je něco, po čem člověk strašně touží, ví, že ji tam má, že to je ten zázrak. Křehkost je tím, co nás spojuje. Právě umění dává divákovi bezpečnou zónu, kde si může dovolit se potkat nebo utkat s tímhle nejvnitřnějším já, aniž by z toho musel být ve světě nějak zásadně zraněn. Může to prožít sám v určitém rituálu, při iniciaci v rámci dvou hodin představení a možná může odcházet povznesen s tím, že v sobě objevil něco, co už bylo dlouho skryto, co už dlouho nezachytil, může si možná vzpomenout na dobu, kdy tomu byl blíž, než je teď.

A myslíš, že tohle může být důvod, proč chodit na tanec? Bude mi jako divákovi tato zkušenost chybět, když budu tanec míjet a budu říkat, že to není nic pro mě?

Hodně lidí má z tanečního divadla nebo z tanečního představení obavu, protože mají pocit, že tomu nebudou rozumět, říkají: „No, já jsem tomu nerozuměl. O čem to bylo?“ Tanec je tedy pro diváka strašně intimní záležitost, protože interpretace toho, co vidí, je čistě na něm. Když půjdeme do podzimního parku a zakusíme dvouhodinovou procházku, tak na nás park dýchne nějakou atmosférou, něco před sebou vidíme, ale to, co se během těch dvou hodin odehraje v naší hlavě, to, co si tam prožijeme, nad čím uvažujeme, to je jiné. S tanečním divadle je to stejné. Každý divák má z tanečního představení určitě úplně jiný zážitek, každý může říct, že to bylo o úplně něčem jiném a každý bude mít pravdu, protože neexistuje správná odpověď. Co divák, to vnitřní příběh, protože v každém může obraz toho, co vidí, vyvolat něco úplně jiného. A zároveň je to moment, kdy člověk může vypnout ratio, kognitivní uvažování, a může si dovolit se jen ponořit do obrazu, do okamžiku.

Když se ještě vrátíme k tobě, tak pro mě je pořád nesmírně pozoruhodné, je po ocenění z Washington Post a po tolika úspěších všude po světě se pořád vracíš do Čech. Co se stalo v mezičase mezi tvojí McKenzie, která je uhranutá New Yorkem, a mezi tím, kdy Miřenka v 30hodinové performance Momentum v Brně zpomaluje čas? Byla tam nějaká událost, nebo se jedná o tutéž osobnost?

Určitě je to pořád ta samá osobnost, jen jde o dva pohledy na svět. V jednom je člověk fascinován vnějšími zdánlivými možnostmi, které velký svět přináší a kde nabízí, jak uspět, jak využít neomezené možnosti být tím, kým chceš. A potom ten druhý svět je intimní osobní vesmír uvnitř nás, který je u každého určovaný trochu jinak. A tyhle dva světy ve mně existují paralelně a myslím, že oba jsou strašně přínosné. Velký svět dává výzvy, kdy se člověk musí rozhodnout, že chce uspět v soutěži, kterou diktuje svět, kde chce člověk obstát. Mám pocit, že aby se mohl člověk vydat na dobrodružství ducha, tak nemůže být uvnitř dobrodružství velkého světa. Potřebuje ztišení, zastavení podnětů. Vždycky po určité době pociťuju hlubokou nutnost vztáhnout se k tomu autentickému, k tomu uvnitř sebe, k tomu křehkému, zranitelnému, ubohému, zakoušet svět mimo systém, řád a mimo velký svět, který diktuje pravidla.

Fixuje se pro Tebe dobrodružství ducha na nějaká místa? Potřebuješ konkrétní prostor, abys mohla vnímat sama sebe i svět kolem nově?

Určitě je to vždycky spojené s oproštěním se od všednodenního. Člověk si musí vytvořit bezpečný prostor, tichý prostor, prostor samoty, ve kterém se může potkat sám se sebou, protože samota je strašně důležitá. Vždycky říkám, že se jedná o moje výpravy do samoty. Je to dobrodružná cesta, protože člověk předem neví, co tam objeví. Což nutně neznamená, že odjedu na samotu u lesa a tam se zavřu, ale člověk si může vytvořit i osobní vlastní vnitřní samotu, v které se dostává sám k sobě. Anebo si odpočinu – když nemůžu odjet, – na sále, kdy si dovolím se od rána do večera být v tom prostoru sama, v prostoru, který nedává žádné vnější podněty, který je vlastně prázdný, vyprázdněný, protože já sama sebe potřebuju vyprázdnit, sama sebe potřebuju zbavit uvažování a nechat objevit téma, dát prostor tomu, aby přišlo samo. Objevit ho skrze čekání. Být trpělivý a čekat, a ono přijde. Nejde o aktivní hledání, ale spíše čekání na jeho vyjevení, což může být někdy bolestné, protože dlouho nepřichází a člověk to začne vzdávat, ale právě v momentě, kdy to začnu vzdávat, přijde. A to jsou věci, které mají potenciál oslovit druhého, protože nejsou vykalkulované, nejsou vytvořené na zakázku, nejsou promyšlené ve směru, co by se divákovi asi tak líbilo.

Jako umělci máme zvláštní citlivost, jsme jako lakmusový papírek na záchvěvy doby, na to, co je ve vzduchu, co ještě nebylo artikulováno nebo co se právě rodí. A občas se stane, že přijdeme s tématem, které se ve společnosti vědomě pojednává až o něco později. Téma je tam už nějak latentně přítomno, jen člověk neměl dostatek času a prostoru na ztišení, aby ho pojmenoval.

Před týdnem jsi pokřtila knihu „Miss AmeriKa“, v červnu režírovala operu současného skladatele a v Izraeli jsi na podzim přerapovala „Miss AmeriKu“ do angličtiny. O čem teď sníš?

Sním hrozně moc. Sním o další knize, nad kterou začínám uvažovat, protože jsem dostala nabídku, tak si to promýšlím. Ještě jsem nesedla k psaní, ale strašně se těším, protože mě to baví a zároveň mám k psaní respekt, protože druhá věc je vždycky zkouška ohněm, jestli prvotina byla jenom náhoda, když vyšla, nebo jestli se stvrdí něco, co už je. Jinak mám hlavně dva krásné projekty, na které už se připravuju. Jedno je divadlo bez herců, kdy se bude jednat taky o událost, divák bude mít možná ještě větší možnost být součástí a zakusit něco výjimečného, a být spolutvůrcem tentokrát ne pouze mentálním, ale i fyzickým. Tam by měla být premiéra příští rok o prázdninách. A další věcí, kterou začínám zkoušet, je představení Constellations III. se Spitfire Company, které by mělo mít premiéru na podzim příštího roku.

A kromě toho bych určitě chtěla znovu pokračovat s naší divadelní laboratoří Tantehorse. Stejně jako tentokrát se "Šílenstvím" chci pojednat nějaké další téma, které ve společnosti momentálně rezonuje.

Miřenko, od první chvíle, kdy jsme se poznaly, na mě působíš jako člověk, který ke všemu přistupuje s úžasem. Co Tě v poslední době fascinovalo?

Mě fascinuje hrozně moc věcí. Asi nejvíc lidská kreativita, vůle činit svět lepším, fascinuje mě osobní morálka, kdy ještě pořád jsem schopna vidět lidi, kteří dělají malé hrdinské skutky na úrovni všednodenního, což mě fascinuje i dojímá. Když vidím, že někdo překoná sám sebe nebo svoje vlastní pohodlí, to, co je pro něj dobré, a vydává se směrem k něčemu vyššímu, tak to mě vždycky dojímá. Myslela jsem si totiž, že už to jsou ztracené hodnoty, které v našem světě neexistují, protože už žijeme jinou dobu, dobu technologií, rychlého uspokojení, okamžité sebeprezentace, že jsme hodně egoistický svět, kde každý jede za sebe. A když vidím člověka, který překoná všechny dobou diktované návyky a stereotypy a vydá se vstříc něčemu, co vychází z nekomfortu nebo z extrémního úsilí, kdy se musí sám překonat, tak jsem dojatá.