Vraťme se ale na okamžik o pár kroků zpět, a to konkrétně do svérázného útočiště skupiny Food not Bombs, kterým se před dvěma lety stal žižkovský Infoshop Salé. Tento prostor funguje nejen jako klub, bar a místo setkávání podobně smýšlejících lidí, ale také jako kuchyně, ve které se připravuje jídlo pro pravidelné vydávání. Jako kontrast k nespoutanému prostředí a vybavení tu hraje pohodová hudba a vzduchem se nese silná vůně koření. Sviťa se Štefanem totiž právě dokončují „prostě eintopf“, jak většině pokrmů s oblibou říkají.

„Je tam mrkev, lilek, brambory, čočka a polévky, které jsme dostali od vegetariánských restaurací,“ popisuje Sviťa ingredience a velkou vařečkou pomalu promíchává hustou hmotu. Má radost, jelikož dnes navíc sehnal punčové řezy, a díky tomu tak bude dokonce postaráno i o zákusek. Mezitím krájí na velké kusy smažené mrkvové placky, které také přidává do vroucí omáčky. „Snažíme se zužitkovat všechno, co máme k dispozici. Během jedné akce vydáme kolem čtyřiceti porcí, ale v zimě, kdy chodí mnohem víc lidí, je to třeba až osmdesát,“ vysvětluje Štefan.

Většina ze členů jsou vegetariáni či vegani, ale zdaleka to není podmínkou, aby se do iniciativy mohli zapojit. „Mezi námi je jedna slečna, která maso jí, ale myslím, že to tady na ni pozitivně působí a hodně ho omezuje,“ říká Zuzka, která se k Food not Bombs dostala přes svou kamarádku. Obdobným způsobem se zapojil i Sviťa, který je členem skupiny téměř tři roky. Služebně nejstarší z trojice je Štefan. Ten poprvé přišel tzv. „na vlastní pěst“, aniž by kohokoliv znal, a aktivní je už sedm let.

A hody můžou začít!

Jakmile kluci položí várnice s jídlem na lavičky, sešikují se zájemci do fronty a zvídavě nahlížejí, jaká je dnešní nabídka. Vesele zdraví a dávají se s mladými aktivisty do řeči. Ještě než na každého dojde řada, může si z velkého pytle utrhnout libovolně velký kus medovo-sezamové placky. „Teda my máme hotový posvícení,“ raduje se jeden z čekajících. „Něco teplýho dneska bodne, já zejtra jedu mimo Prahu, takže budu celej den o hladu. I když někdy to mam třeba tak, že nejím i tři dny a jenom hledám jídlo,“ vypráví.

Celé vydávání probíhá ve veliké pohodě a přátelské atmosféře. Ačkoliv většina strávníků téměř denně zažívá hlad a sehnat něco k snědku je stojí veliké úsilí, jakmile dojde na rozdělování jídla, každý si vezme jen díl, který mu náleží, a tiše odchází si jej sníst. Pokud si chce přidat, trpělivě čeká na chvíli, kdy aktivisté z Food not Bombs vydají první várku všem, a až poté se opatrně zeptá, jestli něco zbylo. Všichni se k sobě chovají tak slušně a uctivě, až jednoho napadne, že by se mnoho těch, kteří lidmi z ulice opovrhují, od nich mohlo učit.

„Mně to vaše jídlo strašně chutná, je prostě eňoňuňo,“ říká nadšeně žena s vrchovatým kelímkem plným vařené pohanky a již zmíněnou „eintopf omáčkou“. Stejný názor má i opodál stojící kamarádka: „ Já jsem bez příjmů, takže jsem ráda za každé jídlo. Ale vy to máte ještě navíc vynikající,“ pochvaluje si.

Lidé bez domova, pro které skupina Food not Bombs vaří dvakrát týdně jídlo, reagují na pomoc různě. „Občas se objeví pár jedinců, co to berou jako samozřejmost, takže jen přijdou a nastaví kelímek. Na druhé straně je ale většina těch, kteří jsou moc rádi, poděkují nám a třeba řeknou, že jsme hodný,“ popisuje Zuzka. A shoduje se s ní i Štefan: „Podle mě si lidi dobře uvědomují, že to pro ně děláme dobrovolně a poměrně punkovým stylem, a cení si toho.“

Sociální účinky jídla

Kromě toho, že lidé dostanou najíst, má však tahle aktivita ještě jeden mnohem důležitější rozměr. Dává lidem bez domova naději a pocit, že za to stojí a že nejsou jen okrajem společnosti. Jsou vděční, když si můžou krátce popovídat, když cítí, že jimi neopovrhujete, ale zajímá vás jejich vyprávění. „Hrozně si těch mladých vážím za to, co pro nás dělají, protože ostatní nás jen odsuzují, ale oni ne,“ svěřuje se pětapadesátiletý Libor a zároveň začíná povídat o svém životě. „Taky jsem dělal školu – vojenskou, ale pak jsem zblbnul. Jel jsem v devadesátých letech do Jugoslávie a viděl jsem, jak tam stříleli do žen a hlavně do dětí,“ vzpomíná.

Když se zapráší i po hlavním chodu, vytasí se Sviťa se slibovaným překvapením – se zákusky a punčovými řezy. Všichni jsou nadšení, pochutnávají si a pomalu začínají litovat, že se dnes zřejmě vidí na delší dobu naposledy. Přes léto totiž vaření nefunguje a sezona se rozjíždí opět až v září. „Tak na shledanou po prázdninách a děkujeme!“ loučí se a postupně odcházejí. „Počkejte, vezměte si taky punčák,“ volá ještě Sviťa na jednoho z mužů. Ten se jen otočí a s úsměvem řekne: „Ne, děkuju, mně to stačí. Ať si vezme někdo, kdo to víc potřebuje.“