Rýchly prístup:

Preskočiť priamo na obsah (Alt 1) Preskočiť priamo na hlavnú navigáciu (Alt 2)

Reiner Stach
Kafka pre 21. storočie

Kafka, ako 34-ročný, v júli 1917
Kafka, ako 34-ročný, v júli 1917 | © Wagenbach Verlag (Art work: Tobias Schrank)

Prečo je kúzlo Franza Kafku aj sto rokov po jeho smrti stále aktuálne? Prečo Kafku stále vnímame ako takého moderného a súčasného? Čo môžeme očakávať v Kafkovom jubilejnom roku 2024? Odpovedá Reiner Stach, najvýznamnejší Kafkov životopisec.

Pražský spisovatel Franz Kafka, který zemřel roku 1924 ve věku pouhých čtyřiceti let, platí už dlouho za jednoho ze zakladatelů literární moderny. Ačkoli sám vydal jen málo prozaických děl a zanechal po sobě neobyčejně mnoho fragmentů – všechny tři jeho romány zůstaly nedokončené –, je dnes jeho status klasika nesporný. Ten, kdo jako student německojazyčného gymnázia absolvuje „rozšířenou výuku německého jazyka a literatury“, se s Kafkou nevyhnutelně setká a v téměř všech spolkových zemích v Německu byly Kafkovy texty již také tématem maturitní zkoušky.

Avšak dokonce i ve vybraném okruhu klasiků zaujímá Kafka nápadné zvláštní postavení. Neboť na jedné straně platí za autora obzvlášť složitého, hlubokomyslného, hovořícího nezřídka v hádankách, který po celém světě zaměstnával a stále ještě zaměstnává generace exegetů; za autora, jehož texty se studují jako zjevení, řádek po řádku a často s velkou metodickou výzbrojí. Dávno již nelze spočítat publikace o něm, dokonce i o interpretačních pomůckách pro učitele a žáky, vydávaných ve stále nových variantách, už nemá nikdo přehled. Na straně druhé však neexistuje žádný další autor 20. století, který přitáhl a inspiroval tolik kreativních lidí, částečně i daleko za hranicemi literatury, včetně ilustrátorů a malířů, filmových režisérů, komponistů, herců a dramaturgů.

Takový posthumní dvojí život je ve světové literatuře dopřán jen velmi malému počtu autorů – s Kafkovým vlivem lze asi nejlépe srovnat neutuchající vliv Shakespeara. Zdá se, že díla těchto spisovatelů nestárnou, každá další generace čtenářů pociťuje nutkání zabývat se jimi znovu a na tom nemění nic ani skutečnost, že texty byly jako akademická výzkumná pole dávno stokrát vyměřené a přeorané.

Kafka a hyperbyrokracie

Tato životaschopnost, kterou lze jasně vyčíst také z počtu překladů, se mnohokrát vysvětlovala tím, že takoví autoři podávají právě názorné obrazy fundamentálních lidských zkušeností: zkušeností, které jsou rozpoznávány a chápány za hranicemi epoch a kultur. Pro některá Kafkova díla to bezpochyby platí. Je možné, že otcova všemocnost, jejíž smrtící důsledky líčí Ortel, není dnes již považována ve všech částech světa za problém. Ale cítit se uprostřed své rodiny jako cizí těleso (Proměna) nebo být odmítán úzce spjatým společenstvím jen proto, že člověk nezná pravidla hry (Zámek) – to jsou zkušenosti, které jsou srozumitelné v jakémkoli kulturním prostředí, a proto také literárně zprostředkovatelné.

U Kafky se k tomu však navíc připojuje jiná dimenze, která je pro jeho popularitu přinejmenším zrovna tak důležitá: Kafka líčí bezpochyby moderní svět, který nabyl hrozivých rysů. To bylo zpočátku špatně pochopeno. Neboť zkušenosti totalitního teroru svedly mnohé čtenáře první generace k tomu, že četli Kafku jako proroka, který předvídal hrůzy fašismu a stalinismu. Mezitím ale čteme jeho texty pozorněji a méně zaujatě. Přitom se jasně ukazuje, že ony „kafkovské“ scénáře – obzvlášť v Procesu a Zámku – se nás dotýkají nikoli proto, že by jejich hrdinové byli podrobováni svévolnému násilí. Přízračný moment spočívá mnohem spíš v tom, že tito hrdinové jsou neustále stavěni do nepochopitelných situací, ve kterých se cítí pozorováni a zbavováni své intimní sféry. Když se dožadují vysvětlení, vychází se jim zdánlivě ochotně vstříc, dostávají hojnost informací, ale nikdy v nich není nic, co by bylo opravdu užitečné. Nechávají je uváznout na mělčině, posílají je od jedné instance k druhé a nakonec není nikdo odpovědný.

Jedná se o zkušenosti, které jsou charakteristické pro moderní, byrokraticky přeregulované masové společnosti, kde člověk nahlédne dokonce i vlastní profesní nebo finanční situaci už pouze s pomocí poradců. Ještě charakterističtější jsou tyto zkušenosti pro společnosti, kde je komunikace stále víc anonymizovaná, nebo dokonce automatizovaná (sociální média, horké linky), kde jsou excesivně zneužívána osobní data a v čím dál větším rozsahu nasazovány sledovací techniky. Ten, kdo Kafkův Proces čte v 21. století, rozpoznává proto opět cosi, co autor nemohl v tomto rozsahu předvídat, co se však muselo objevit na jeho sociálním radaru přinejmenším jako zlověstná tendence. Toto je zajisté jeden z podstatných důvodů, proč Kafku pořád ještě vnímáme jako tak moderního a současného.

Kafka a zvířata

Dalším hlediskem je to, že se dnešní Kafkovi čtenáři už dávno neomezují na několik málo klasických textů. Kafkova rozsáhlá pozůstalost je kompletně zpřístupněná a dostupná mezitím i v levných čtenářských edicích. Brožovaná kniha z nakladatelství Fischer se sebranými povídkami například obsahuje víc než osmdesát textů. Z nich jsou sice některé zlomkovité, celkově se však čtenářům nyní nabízí mnohem širší a také barvitější literární panorama, mimo otcovský komplex a tematiku viny a trestu, s čímž Kafku kdysi tak tvrdošíjně ztotožňovali.

Příkladem toho je překvapivě mnoho prozaických děl, kde vystupují mluvící a myslící zvířata – zcela samostatný motiv, který sice byl odedávna oblíbený u herců (Zpráva pro jistou Akademii - „Opičí historka“), který však hrál zcela podřadnou roli ve vyučování a v akademické diskuzi. Lze si celkem dobře představit, že se tyto zvířecí postavy postupně stanou další Kafkovou charakteristickou značkou, především tehdy, až je bude divadlo a film inscenovat ještě častěji a intenzivněji než dosud.

Kafka a komika

Právě tak se změnil a rozšířil pohled na Kafkovu komiku. Tento pohled byl zpočátku zastřený světonázorovými diskuzemi: Kafka jako existencialistický nebo náboženský trpitel, k tomu se ale příliš nehodily groteskní scény v jeho románech, a proto se s oblibou opomíjely. Nejpozději od devadesátých let se však obraz trvale vyjasnil. Stále víc čtenářů vnímá, že velká většina Kafkových textů obsahuje zjevné či skryté komické momenty, a když prolistujeme celou pozůstalost, ukáže se velká paleta komického vyprávění, včetně rozmanitého prolínání tragiky a komiky. Tady je ještě hodně co objevovat – přičemž se ovšem na otázku, zda je i Kafkova komika chápána interkulturně a zda tak ‚působí‘, odpovídá nejspíš různě v závislosti na publiku. I toto představuje hřiště pro experimenty, které dosud bylo jen málo využívané.

Kafka a jeho dopisy

Věda a široké čtenářské publikum se stále rozcházejí v tom, zda se má asi 1.500 dochovaných dopisů, napsaných Kafkovou rukou, počítat k jeho literární pozůstalosti. Není příliš obvyklé, že se autor i v nejprivátnějších sděleních pohybuje co do jazykové výrazové síly a vynalézavosti na výši, která si v těchto hlediscích v ničem nezadá s jeho díly. Na podzim 2024 vyjde u nakladatelství S. Fischer dlouho očekávaný poslední díl kritické edice dopisů, pak bude i tato oblast kompletně zpřístupněna. Čtení a jiné akce v souvislosti s korespondencí by mohly přispět k tomu, aby se Kafkův jazyk, pro něj příznačné obrazné myšlení, jakož i jeho smysl pro komiku přiblížily i méně zkušeným čtenářům.

Kafka na jevišti

Kafku dnes čteme „literárněji“ než dřívější generace. To znamená, že estetický požitek z jeho jazyka, jeho nápadů, paradoxů, překvapivých obrazů a zápletek hraje čím dál větší roli ve srovnání s nutkáním, abychom ihned hledali správné interpretace. Je jen logické, že tento vývoj otevřel Kafkova díla dalším a dalším kreativním přístupům, ba dokonce téměř kaleidoskopické recepci. Na prvním místě je zde třeba zmínit divadlo. Ačkoli Kafka nenapsal ani jednu divadelní hru (se Strážcem hrobky se nedostal dál než k prvním scénám), lze jeho texty na jevištích slýchat neustále, jeho zápletky a postavy byly vizualizovány ve stovkách variací. Andreas Kriegenburg představil roku 2015 příkladnou inscenaci na základě textů z Kafkovy pozůstalosti (Ein Käfig ging einen Vogel suchen [Klec šla hledat ptáka], Deutsches Theater Berlin). Rovněž v roce 2015 zdařile upravil herec Max Simonischek povídku Der Bau (Doupě) jako hru pro jednoho herce. Kafka Band se spisovatelem Jaroslavem Rudišem jako frontmanem zkomponoval skladby s texty z Kafkových románů a tento hudební materiál následně včlenil do divadelních inscenací (Das Schloss [Zámek], 2015, Amerika [Amerika], 2017, Der Process [Proces], 2022).

Kafka na filmovém plátně

Filmové vizualizace Kafkových textů nemohou dosud vykázat takový rozsah poté, co se o to už ve 20. století pokusili Orson Welles a Steven Soderbergh. Adaptací v krátkém filmu existuje však již spousta, některé z nich lze shlédnout na YouTube. Světovou pozornost vzbudil rovněž experiment s virtuální realitou VRwandlung (Goethe-Institut Česká republika, 2018). Pro Kafkovo výročí v roce 2024 je naplánována celá řada filmových projektů, včetně životopisného filmu polské režisérky Agnieszky Holland a také šestidílného německojazyčného televizního seriálu, kde se život a dílo rovněž prolnou (scénář: Daniel Kehlmann, režie: David Schalko).

Kafka v komiksu

Obzvláštní zálibu v Kafkovi mezitím našli i kreslíři grafických románů. Od vydání dnes již klasického Introducing Kafka od Roberta Crumba (1993) existují po celém světě četné novější obdobné vizualizace, které by již dávno mohly poskytnout dostatek materiálu pro vlastní výstavu. Mezi jinými vyniká Zámek / Das Schloss od Jaromíra Švejdíka (2013); naposledy vyšly Die Aeroplane in Brescia (Aeroplány v Brescii) od Moritze von Wolzogen. Skutečnost, že nová, velkolepá edice etablovala jako kreslíře nyní i Kafku (C.H. Beck Verlag, 2021), by tento trend mohla ještě posílit.

Kafka jako popová ikona

Všechny tyto aktivity jsou přesvědčivými doklady toho, že si Kafkovo dílo uchovalo svou životaschopnost, že je považováno za nesmírně významné pro naši dobu a že navíc zůstává v doslovném smyslu literárně „stravitelné“. Existuje široký mezinárodní proud recepce, který lze vzhledem k jeho dosahu označit už za popkulturní a který se hodně vzdálil literárněvědnému diskursu. Kafka se stal světovou postavou literatury, jeho jméno a portrét znají dokonce lidé, kteří ho na základě jeho původu považují stále ještě za českého autora.

To skrývá samozřejmě i nebezpečí popularizace a trivializace, dokonce komercializace, která je v souvislosti s výročími vždy obzvlášť nakažlivá. Mohlo by se to odbýt argumentem, že Kafkovo dílo přece dobře přestálo i desetiletí neutuchajícího ostřelování náboženskými, filozofickými, politickými a psychologickými výklady, a proto se zajisté ubrání i popkulturnímu podmanění – což zní poněkud cynicky, a navíc to značně podceňuje dnes milionkrát vystupňovanou účinnost falešných obrazů.

Kafkovo univerzum se zakládá na jeho jazyce

S ohledem na rozličné aktivity v roce 2024 bychom neměli ztratit ze zřetele, že Kafkovo univerzum – ať už nám dnes připadá sebebohatší na obrazy a seberozmanitější – se zakládá na jeho jazyce. Jazyková forma jeho díla je fundament, který by měl zůstat co nejvíc nedotčený i pod vlivem jiných médií a kterým by se nemělo manipulovat ani ve prospěch vystupňovaných efektů. Literární vědě a v nemalé míře ediční filologii připadá tedy i nadále strážní funkce: To ony zpřístupňují, prezentují, vykládají Kafkovy rukopisné listy. Ale také překladatelům Kafkových děl bychom měli v 21. století naslouchat pozorněji a poskytovat jim příležitosti, aby mohli navazovat rozhovor mezi sebou a rovněž s čtenáři – zaprvé kvůli globální recepci těchto děl, zadruhé, protože překladatelé pracují se samotnou jemnou jazykovou strukturou, a tudíž mohou pomoci vyvarovat se nedorozuměním, zkreslením nebo zavádějícím zjednodušením a popularizacím.

Jaké následky by mělo, kdybychom se od tohoto jazykového fundamentu odpoutali, předpověděl výstižně v jednom ze svých aforizmů sám Kafka: „Požírá odpadky z vlastního stolu; tím se sice na chviličku nasytí víc než všichni ostatní, ale odnaučí se jíst nahoře ze stolu; tím ale také nevznikají žádné odpadky.“ (překl. J. Stromšík, in: Povídky II, s. 366, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2003)