EUROPA-LISTE: Hledání evropské kultury

Mirek Srnka

Mirek Srnka | © Klára Bergmannová

Mirek Srnka | © Klára Bergmannová

Jak si vysvětlit, že si dle Europa-Liste v současné době celých 32% Řeků přeje žít nějakou dobu zrovna v Německu? Ironií reality? Vlastní zblblostí z mediální zkratky? Nereprezentativním vzorkem respondentů? Penězmi co překonávají rozdíly? Odlišností řeckých demonstrantů a řeckých přátel Goethe-Institutu? Nevím. Budu tedy optimisticky fantazírovat nad několika vytrženými výsledky ankety a předstírat, že opravdu vyjadřují dnešní názory na našem kontinentě.

Jako skladatel jsem četl se spadlou bradou, že na stupních vítězů mezi nejdůležitějšími příspěvky Evropy ke světové kultuře je "hudba / vážná hudba". Navíc se mezi deseti největšími umělci všech dob objevili hned tři její zástupci: Mozart, Beethoven, Bach... Je to ta stejná hudba, která soustavně pláče, že nemá publikum? Že se jí nedostává mediálního zájmu? Že nemá podporu politiků? Díky, Europa-Liste, tuhle statistiku použiju, až se zas někde budu s nějakou komisí technokratů přít o peníze na hudbu.

Tyhle dnes všude omílané peníze a s tím nově profláknuté dělení Evropy na "jih" a "sever" mi připomněla neočekávaně otázka na nejdůležitější stavbu Evropy. Zatímco "severní" Francouzi jmenují nejvíce německou braniborskou bránu a "severní" Němci (stejně jako nejvíce ostatních národů) zas francouzskou Eiffelovu věž, tak "jižní" Řekové volí svou řeckou Akropoli a "jižní" Italové svoje italské Koloseum. Poučné, jak je po Evropě distribuováno sebevědomí.

Ještě poučnější je, na co si sebevědomí Evropy při odpovídání nevzpomnělo: na církve a náboženství. Liberál ve mně kvituje, že jsme sekulární část zeměkoule a že víra je konečně věcí intimní, kterou nepovažujeme za vnější vizitku svého kontinentu. Ale stačí to? Stačí věřit v to, že každý může věřit, v co chce? Máme nějaký jiný společný magnetismus?

Máme: nejlepším evropským filmem je Benigniho Život je krásný. Pokud se u něj smějeme, tak umíme pozorovat s nadhledem a humorem vůbec nejstrašnější okamžiky, které si Evropa na sebe ušila. Nepotřebujeme upatlaný patos nebo kýčovitý nacionalismus jako některé jiné kontinenty. Fatální průšvihy ve své identitě jsme - snad - přijali, protože lidi se baví jen tehdy, když už si přiznali svou vinu. Benigni překládá: v celokoncentrákové hře "body ztrácí ten, kdo pláče, kdo chce vidět mámu a kdo má hlad a chuť na svačinu ...". V tomhle okamžiku mě vždycky mrazí děsem v zádech, v krku mi dojetím roste knedlík a brečím smíchy. Tenhle pocit, to je náš evropský magnetismus.

Na závěr je tu celá řádka drtivých vítězství pro Německo. Jako jeden muž Evropané považují Německo za vzor budoucnosti Evropy. Nejen Řekové, ale i ostatní Evropané by nějakou část života prožili nejraději v Německu. Největším evropským politikem všech dob je Angela Merkel. Nejatraktivnějším městem Evropy je Berlín ... No, bylo by zajímavé porovnat odpovědi na stejné otázky, které by po celém kontinentě paralelně zpracoval například Institut francais, Instituto Cervantes či British Council. Ať je to jakkoli, tak budu na závěr osobní: 8. května má skoro celá Evropa státní svátek. Němci pracují. Každoročně dostávám ten den maily právě od německých přátel. Jako by ten den byli ještě pilnější. Myslím, že by si Němci už také mohli zavést 8. květen jako státní svátek. Už mají odpracováno. Jsou zas vzorem.