Thomas Brussig
Ironický vypravěč
Když v Německu vyšel v roce 1995 román Hrdinové jako my (Helden wie wir, Volk und Welt, Berlin) neznámého třicetiletého autora Thomase Brussiga, byl nadšeně přijat a stal se z něj bestseller. Kritikové ho vítali jako román o převratu, uměleckou výpověď o státě NDR, který už pět let neexistoval. Jen někteří kritikové ho nepovažovali za „vysokou“ literaturu. Po dvaceti letech od prvního vydání je zřejmé, že to byl román přelomový. Byl přeložen do třiceti jazyků. Česky vyšel v roce 2000 a měl značný ohlas u čtenářů i kritiky. V Německu vznikla divadelní inscenace (1996) a stejnojmenný film (1999).
Vypravěč, který je ad absurdum predestinovaný ideologickou výchovou v NDR a po škole se stane příslušníkem východoněmecké Státní bezpečnosti, je karikaturou tehdejší moci, hrdinou své doby, který v závěru způsobí pád zdi, jak se megalomansky domnívá. Absurdním dějem a jazykem hýřícím slovními hříčkami autor charakterizuje neschopnost hrdiny estébáka chápat realitu.
Román Hrdinové jako my byl inscenovaný také česky v divadle Komedie v Praze (premiéra 2009), kde se toto monodrama pojaté jako vyprávění pamětníka při 20. výročí pádu berlínské zdi, hrálo do konce poslední sezóny Pražského komorního divadla v roce 2012. Autor o jejím zhlédnutí dnes říká:
Bylo velmi zvláštní slyšet a vidět něco, co jsem sice napsal, ale protože nerozumím jazyku, nemohl jsem poznat jako vlastní text. Kromě toho mi utkvělo v paměti obsazení, Klause hrál silnější muž, tedy vlastně Švejk, český archetyp. Já si v této roli vždy představoval hubeného netělesného hyperneurotika a pražská inscenace byla v tomto smyslu absolutním protikladem. Tenhle nápad mě naprosto nadchl.
Další úspěšnou Brussigovou prózou byla novela Na kratším konci ulice (Am kürzerem Ende der Sonnenallee, Volk und Welt, Berlin 1999). Knižní vydání následovalo až poté, co Brussig napsal scénář pro film Sonnenallee, který se v naší distribuci uváděl pod názvem Eastie Boys. Kniha vyšla česky v roce 2001. Živé, vtipné i mrazivé vyprávění o partě sedmnáctiletých kluků a jejich příbuzných a známých žijících ve východním Berlíně v bezprostřední blízkosti zdi.
Novela Život až po chlapy (Leben bis Männer, S. Fischer, Frankfurt am Main 2001) monolog fotbalového trenéra, který vidí vše prizmatem fotbalu, byla rovněž inscenována jako aktovka. Česky 2002.
V roce 2004 vychází rozsáhlý román Oslnění (Wie es leuchtet, S. Fischer, Frankfurt am Main). Je to panorama přelomového roku německo-německých dějin, kdy dva německé státy směřují ke sjednocení. Koláž událostí začíná v srpnu 1989 otevřením maďarsko-rakouské hranice, pokračuje útěkem občanů NDR přes západoněmecké velvyslanectví v Praze, demonstracemi v Lipsku a dalších městech, pádem berlínské zdi 9. listopadu 1989. Následuje oslnění svobodou a konzumními vymoženostmi, volby v NDR, v nichž zvítězila konzervativní pravicová CDU, a měnová unie v červenci 1990. Kronika historických událostí je vylíčená na osudech mnoha postav z různých vrstev společnosti i profesí z Východu i ze Západu, fiktivní postavy se střídají se skutečnými. Život pro občany dosud existující NDR se překotně mění. Ale ještě před sjednocením zažijí někteří protagonisté na vlastní kůži, že připojení ke Spolkové republice Německo nepřináší jen klady.
Román, v němž autor naplno rozehrává své poutavé vypravěčství, smysl pro absurditu (jeho slovy bizarnost) zrcadlící dobu, komponuje osudy jednotlivých postav do mozaiky postihující nejrůznější fazety převratu, je přinejmenším stejně zásadní jako proslulý román Hrdinové jako my. Grotesknost však vyplývá především z historických událostí samých a autorova invence je v jednotlivých postavách umně nasvěcuje. Možná to je důvodem, proč Oslnění nevzbudilo takovou pozornost. Román byl přeložen jen do dvou jazyků, korejštiny a češtiny (2008).
Letos, jedenáct let po Oslnění, vyšel zatím poslední Brussigův román To se nevidí ani v ruským filmu (Das gibts in keinem Russenfilm, S. Fischer, Frankfurt am Main 2015). Téma je stejné, východní Němci a západní Němci, ale žánr, jak je pro Brussiga typické, opět jiný: alternativní historie. Hlavní postavou a vypravěčem vlastního životopisu je Thomas Brussig, spisovatel. K pádu zdi v roce 1989 ani ke sjednocení Německa v roce 1990 nedošlo. Dál existují dva německé státy. V tomto rámci, tedy v NDR existující do současnosti, líčí spisovatel Thomas Brussig svůj spisovatelský i soukromý život. V knize figuruje mnoho současných spisovatelů (např. Maxim Biller, Ingo Schulze, Günter Grass, Christa Wolf, Volker Braun, Uwe Tellkamp, Peter Schneider, Simon Urban), dalších umělců a také politici z Východu i ze Západu. Biografická fakta a fiktivní život jsou v naprostém klinči. Vrcholná mystifikace se autorovi daří, když románu jiného spisovatele přisoudí jiný obsah – skutečnou politickou událost (román Simona Urbana Plán N, (Plan D, Schöffling & Co., Frankfurt am Main 2011, česky 2012) kontra neonacističtí vrazi ze skupiny Nacistické podzemí). Nevím, co tomu říká Simon Urban, ale Thomas Brussig na otázku, zda odlišná politická minulost bude lidi v Německu charakterizovat ještě dlouho, odpověděl:
Myslím, že reálný socialismus nebude pro Němce trvalým tématem, jako je nacismus, jehož zločiny se odehrály v naprosto jiných dimenzích a který zanechal monstróznější otázky. Se symboly NDR se dají pořádat nevinné nostalgické večírky (se symboly ČSSR zřejmě taky) nebo točit reklamní spoty. Se symboly nacistického Německa nic takového nelze. Člověku se vždycky obrátí žaludek, když vidí hákový kříž.
Thomas Brussig se narodil v roce 1965 v Berlíně, hlavním městě NDR, kde také vyrůstal a dodnes žije. Vystudoval dramaturgii na Vysoké filmové škole v Postupimi-Babelsbergu (2000). Pod pseudonymem debutoval románem Wasserfarben (Aufbau Verlag, Berlin 1991). Kromě uvedených děl je autorem dalších kratších próz a úspěšných scénářů.
V Praze byl Thomas Brussig mnohokrát, soukromě i na pozvání jako spisovatel. Na otázku, co by nemělo chybět v článku o něm před veletrhem Svět knihy 2015, kde bude hostem, odpověděl:
Možná to bude znít trochu podbízivě, ale vlastně se cítím jako Čech v těle Němce. Německo je velká a hospodářsky velice úspěšná země, a tak je německý spisovatel vždycky tak trochu zástupcem skoro-velmoci. Jako Čech ale může stát s úsměškem na okraji a v klidu sledovat, jak velké ambice ztroskotávají, a protože se takové ztroskotání řeší i na jeho vlastním (českém) území, je do něj zapletený, ať chce nebo ne. V takové roli bych se cítil lépe. Němečtí spisovatelé mají samozřejmě ohromné množství čtenářů a záviděníhodný velký trh, ale čeští autoři mají mnohem zajímavější výchozí pozici.