Vídeň je jiná, Vídeň je rozmanitá jako strakatý koberec, Vídeň je multikulturní. Tento dojem člověku mnoho rakouských médií nesprostředkovává. Dočte se o černých drogových dealerech, východoevropských zlodějích a sociálních příživnících z Turecka. A v rakouských redakcích pracuje jen málo lidí s migračním pozadím, zjistil Simon Kravagna. Kulturní rozmanitost Vídně se v médiích neprezentuje. Proto Simon Kravagna založil biber, který vychází pravidelně od roku 2007 a kde je dodnes šéfredaktorem.

biber je první transkulturní magazín pro nové Rakušany (s přistěhovaleckým původem), vytvářený mladými novináři s „tureckými, bosenskými, srbskými, chorvatskými, kurdskými, brazilskými, korutanskými, hornorakouskými, slovinskými a dalšími“ kořeny, píše se na domovské stránce. Umějí to, na čem mnozí jiní pohořeli: píší autentické zprávy ze své multietnické komunity, nazývají problémy pravými jmény a tím představují napínavé, mnohostranné a neznámé stránky rakouské metropole.

Pro německy mluvící čtenáře znamená Biber zvíře (něm. bobr, pozn. překl.), v turečtině či chorvatštině je to paprika a pepř a pojí se s něčím kořeněným, ostrým. „S ostrým“ se v Rakousku v případě potřeby objednává i kebab (gramaticky nesprávný dotaz prodavačů kebabu, zda si zákazník přeje přidat ostré koření, pozn. překl.). A tak je název biber programem. Magazín „s ostrým“ si nebere servítky, komentuje, kritizuje, je sebeironický, chválí. Nikomu se ale nevysmívá, ani nikým nepohrdá. Rozebírají se ovšem sociální ohniska, hovoří se o nešvarech a tabu. Po vnucených integračních příspěvcích není ani stopy. „biber, to nejsou integrační noviny, slovu integrace se snažíme pokud možno vyhýbat,“ říká Marina Delcheva, redaktorka biberu, narozená v Bulharsku a žijící od svých sedmi let v Rakousku. „Integrace je pojem často zneužívaný politikou a tlačící lidi s migračním pozadím do role oběti,“ vysvětluje 26letá žena. Mnohem spíš se snaží biber zprostředkovávat náhled do různých kultur a podporovat vzájemné porozumění.

Přitom se taky někdy stane, že z Turka je rázem „Kanak“ a z Bosňana „jugoš“. Přesně tento politicky nekorektní styl, hrající si s jazykovými klišé o migrantech, je pro biber typický. „Důležité je umět se zasmát i sám sobě. Vlastní kultura není vždycky tou nejlepší,“ říká Marina. Někteří čtenáři to ale vidí jinak: „Snad na začátku to bylo vtipné – ale postupem času to leze člověku pořádně na nervy,“ píše jistý uživatel na webu biberu.

Tento jazykový styl by měl přitáhnout ke čtení vydaných čísel i lidi, kteří jinak médiím moc neholdují. „Je důležité, aby nás četli ti, o nichž se píše,“ říká Marina.

biber si navíc klade za cíl zveřejňovat příběhy z mezinárodních komunit, které se jinak nikde nedočtete anebo které nemohou ostatní redakce vzhledem k jazykové bariéře vůbec rešeršovat. Marina Delcheva uvádí jako příklad příběh o tureckých ženách, které si nechaly ve Vídni rekonstruovat panenskou blánu. Měly tak obnovit své panenství, aby se mohly provdat. „U obdobných témat je důležité si získat důvěru dotyčné osoby a taky mluvit její mateřštinou.“

Městský magazín dnes vychází desetkrát do roka a nabízí se tam, kde se nachází cílová skupina: ve školách, u pekaře, v restauracích, hospodách, na stanicích metra, univerzitách, tržišti Naschmarkt a v různých klubech. biber je tam, kde člověk narazí na lidi, kteří se zajímají o multikulturní Vídeň nebo které rozčilují některá z témat. Protože Vídeň je jiná a biber to ukazuje.