Burza na výměnu oblečení votocvohoz.cz chce prosadit zodpovědné spotřební chování.

Už v roce 2010 označil Times Magazine sdílenou spotřebu za jeden z deseti nápadů, které změní život na zeměkouli. Poněkud těžkopádný pojem označuje jednoduchý princip. Místo, aby si každý kupoval nové věci sám pro sebe, spojují se jednotlivci, obvykle přes internet, aby společně sdíleli auta, zahradničili nebo jeli na dovolenou do bytů, které si vzájemně vyměnili. V moderním jazyku se těmto fenoménům říká „car-sharing“, nebo-li sdílení aut, „urban gardening“, nebo-li komunitní zahradničení, nebo „house swapping“, nebo-li výměna domácností. Vše spojuje myšlenka návratu k šetrnému a odpovědnému nakládání se spotřebním zbožím.

Janet Lavicka, 26, chce ekonomiku sdílení prosadit i v zemi svých rodičů. V lednu 2011 v Česku představila spolu s Lukášem Valou internetovou burzu použitého oblečení. Portál se jmenuje votočvohoz.

Hlavní přínos – komunita

Jak se odložená sukně vrátí zpět do života místo toho, aby skončila v popelnici, vysvětluje Janet Lavicka ve své pražské kanceláři. Několika jednoduchými kliknutími na notebooku si vytvoří profil, nahraje fotku sukně a krátký popis, napíše cenu a označí křížkem, že si dovede představit i výměnný obchod. Než se ozve první zájemce, může se mezitím probírat celou burzou, která dnes čítá již kolem 600.000 nabídek, nebo se může zapojit diskuse o módních trendech nebo se pustit do pečení čokoládových muffinů podle jednoho z receptů, které na web votočvohoz umísťují blogerky.

Opravdový přínos výměnných burz je však sociální. Pokud si totiž například sousedé pořídí společnou vrtačku, vytvoří se tím určitá komunita uprostřed velice individualistické společnosti. To alespoň tvrdí objevitelka principu „Používat místo vlastnit“ Rachel Botsman. Podobný cíl chce dosáhnout i Janet Lavicka se svou burzou oblečení. Cesta ke vzniku komunity bude provázena akcemi na výměnu oblečení, fotosoutěžemi nebo online diskusemi.

„Zajímá mě hlavně kulturní rozměr celého projektu,“ říká Lavicka. Chtěla se dozvědět, jestli myšlenka sdílené spotřeby dopadne i v Česku na úrodnou půdu. Móda ze second handů je v Česku totiž spíš okrajový fenomén a pro mnoho Češek a Čechů je představa, že získají oblečení výměnou, těžko představitelná. Ale pohled do statistik návštěvnosti webu ukazuje, že výměna oblečení může v Česku fungovat. Po dvouletém provozu má web téměř 95 tisíc uživatelů, z nichž 90 procent tvoří ženy. Každý den přitom přibude dalších ca. 450 uživatelů. Každý den se vymění nebo prodá kolem 1200 kusů oblečení.

Výměny oblečení dobíjejí Evropu

Rodina Janet Lavickové, která se narodila ve Wiesbadenu, nad projektem prý stále kroutí hlavou. Rodiče na druhou stranu železné opony uprchli v polovině 80. let. Že se ona po skoro 30 letech vrátí s vlastním byznysplánem „zpět na východ“, je pro její příbuzné v Českých Budějovicích stále nepochopitelné. A přitom výměny oblečení jsou dítětem spojené Evropy. Jedna kamarádka si tento nápad přivezla z Litvy do Německa. Dnes ve Vilniusu má asi 40 zaměstnanců – především programátorů. Největší německá komunita na výměnu oblečení vznikla v Mnichově a dnes má půl miliónu členů. Mezitím své weby spustily burzy v dalších zemích – v Rakousku a v Polsku.

Komunitní šatna se v Česku zatím rozvíjí úspěšně. Zda bude úspěch dlouhodobý, je však otevřené. Díky reklamním bannerům, které web nabízí, získává stránka podle slov ředitele Valy sice nějaké peníze, ale aby mohla platit dnes už čtyřčlenný pražský tým zaměstnanců a spartansky zařízenou kancelář, je firma stále závislá na investorovi. „V průběhu roku bychom se chtěli osamostatnit a získat finanční nezávislost“, říká Vala.

Do té doby čeká mladý tým velký kus práce. Podle Lavickové nejsou dvanáctihodinové pracovní dny žádnou výjimkou. „Někdy mi projekt přerůstá přes hlavu,“ říká studentka slavistiky, která zrovna píše svou bakalářskou práci. Je to dřina. Čas od času ale vidí, že se vyplácí. Třeba, když po ránu v tramvaji potká někoho s plackou „VotočVohoz“. To pak má člověk pocit, že se mu daří něco měnit,“ říká Lavicková.