Bernd Schulz je biostatkář z Gömnigku, vesničky asi 70 kilometrů jihozápadně od Berlína. Na 33 hektarech – tedy ploše o rozloze zhruba 50 fotbalových hřišť – chová 35 prasnic, 100 selat, 60 běhounů, 180 prasat na výkrm a dva kance pro plemenitbu. Prasata žijí ve volném výběhu, zde přicházejí na svět i rostou, běhají po loukách a válí se v bahně. Každých pár týdnů odjíždí jedno z nich s Berndem Schulzem do Berlína – dokřupava propečené.

„Vybraná mladá prasata se pečou pět až šest hodin v kamenné peci v bylinkovém výpeku z cibule, celeru, mrkve, pórku a vlastní směsi zde vypěstovaných bylin,“ vysvětluje Schulz svůj recept na pečeného čuníka. Dokřupava vypečené prasátko se po porcích prodává na trhu pouliční gastronomie s kyselým zelím, chlebem a hořčicí. „Prasata vhodná k pečení dosahují hmotnosti mezi 35 a 50 kilogramy a porážejí se přímo na statku,“ říká Schulz. Na konci svého šťastného života jsou tedy pašíci zůstávají ušetřeni transportu na jatka.

Šťastná prasata pro hipstery i turisty

V Markthalle Neun v berlínské čtvrti Kreuzberg, kde stojí stánek Bernda Schulze, svítí nápis „Mňam, pečený čuník“. Když je třeba, upozorňuje na sebe Schulz i zvoněním a hlasitým voláním. Při konzumaci pečeného prasátka si můžou zákazníci prohlédnout i jejich obrázky – nejde o reklamní fotky, ale o skutečně šťastná prasata. A obchodům se daří, vynořila se totiž nová cílová skupina: mladí hipsteři z Berlína. Každý čtvrteční večer zamíří na tamní „Street Food Day“ také turisti z celého světa.

Bernd Schulz chová prasata z vášně. Sám vyrostl na statku a v letech 1977 až 1982 studoval v Berlíně zemědělství. Po studiích hned začal pracovat v oboru, roce 1996 se se svým areálem pro volný chov prasat osamostatnil a v roce 2001 získal certifikát ekologického chovu. Před třemi lety otevřel hostinec vybudovaný z bývalé stodoly, kde peče svá prasata. Díky tomu může Bernd Schulz nabízet hostům chutné pokrmy také přímo na svém statku – a zároveň tím lokálně vytvářet přidanou hodnotu.

Catering a tradiční selský dvůr – jde to dohromady? Statek v Gömnigku dokazuje, že ano. Tím to ale ještě nekončí, Bernd Schulz již několikrát překvapil svou marketingovou strategií. Jmenujme například kampaň „Dát masu tvář“, při níž každou sklenici s masným výrobkem zdobí fotka prasete, ovšem ne ledajakého, nýbrž přesně toho, z jehož masa produkt pochází. Ať lidé vidí, co jedí. Ať pohlédnou praseti do očí a ocení jeho maso. S touto myšlenkou oslovil chovatele student berlínské vysoké školy Humboldt Viadrina School of Governance a Schulz se nemusel dlouho rozmýšlet. A funguje to i v praxi, po zhruba dvou letech se do sklenice s masem i na ni brzy dostane prase číslo 134.

Inovace a oslavy

Minulý rok přišel Bernd Schulz s Dluhopisy gömnigkského volného chovu prasat. Své peníze můžete nyní jako půjčku svěřit nikoli bance ale biostatkáři a podpořit ho tak v jeho ohleduplném chovu zvířat. Úroky se samozřejmě nevyplácejí v eurech, nýbrž v „prasatech“ – tedy v mase a uzeninách, a to každý rok v hodnotě osmi procent poskytnuté půjčky.

Kromě každodenního pracovního kolotoče kolem prasat Bernd Schulz má rád i večírky a energie a dobré nálady má evidentně na rozdávání. K tradičním akcím statku patří přehlídky kozáků na koních či rockových kapel – hlavně aby se něco dělo. Někdy Schulz vyvede na louku za hostinec prasnici s podsvinčaty. Hosté pak můžou ze svých míst na terase sledovat, jak houf selat utíká za svojí mámou a opatrně se pouští do své první koupele v bahně. Které z nich asi skončí jako příští pečínka nebo bude zdobit sklenici s uzeninou?