Kultura

Rozhovor s Michalem Hvoreckém o jeho nové knize, Dunaji a pojmu střední Evropa

Michale, tvůj hrdina Dunaje v Americe je překladatel. Proč právě toto povolání?

Povolání překladatele, které je spisovatelství blízké. Ke svým překladům mám velmi intenzivní vztah, a co je zajímavé na německých překladech mých knih je, že jsou dost odlišné od originálů, a to se týká i Dunaje v Americe. Například jsme se snažili docílit toho, aby si text i v německé verzi ponechal kompaktnost a dynamiku vyprávění. Zkrátili jsme tak dialogy s Američany, opakující se motivy a faktografii, která je pro Němce možná příliš detailní. Vůbec je můj postoj k psaní a překladům trochu zvláštní, protože bych nejraději nejdřív napsal slovenskou verzi, pak bych to nechal přeložit do němčiny a pak zase zpátky do slovenštiny. Překlad totiž dokáže dobře odhalit jak silné, tak slabé stránky textu. Překlad je pro mě kreativní proces, který mě mnohému naučil, například jak úsporněji a lépe editovat vlastní texty. Takže vytvořit si pak překladatele jako hlavní postavu bylo poměrně jednoduché. Věděl jsem totiž, jaký je jeho denní chleba a s čím zápasí, a že má ke spisovateli hodně blízko.

V Dunaji v Americe se vyskytuje motiv střední Evropy. Střední Evropa je nakonec všude: od Německa přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko až po deltu Dunaje. Jak vnímáš fenomén střední Evropy ty?

Koncept střední Evropy vnímám s jistou sebeironií. Podle mě to je jistý intelektuální konstrukt, který se vrátil v 80.letech s generací intelektuálů, často disidentů, kteří se cítili od Západu odříznuti a zapomenuti. Navíc jsem sám jistou dobu na takovéto lodi pracoval, tudíž je knížka zčásti autobiografická, a právě díky této osobní zkušenost jsem dospěl k poznání, jak moc je tento koncept pro lidi důležitý. Čím dále na východ, tím je pocit definovat se jako Středoevropan intenzivnější.

Říkáš, že jsi sám na takovéto lodi pracoval. Jaké to bylo?

Byl jsem ve finanční nouzi, kdy jsem potřeboval splatit hypotéku na svůj byt v Bratislavě. Jeden kamarád, který udělal na takovéto americké lodi velkou kariéru – vypracoval se z pozice barmana až na šéfa pro střední Evropu -, mi pověděl, že bych mohl zkusit dva tři týdny plout a poté z vydělaných peněz něco napsat. Předtím jsem o lodích a jejich plavbách jen rád četl. Takže jsem byl doslova hozený do vody, když jsem začal na jedné z nich pracovat. Byla to pro mě šílená zkušenost.

Povídej...

Pracoval jsem pro jednu americkou společnost, která provozuje kapitalismus jako v 19. století. Tomu odpovídalo vykořisťování zaměstnanců a bizarní hodnotící systém, kvůli kterému se lidi navzájem udávali a vyhazovali. To byl pro mě velký šok. Už po první plavbě jsem si říkal, že to je výborná literární konstelace. Tomu nahrával ještě fakt, že řada mých kolegů byla hodně vzdělaných. Jeden byl například překladatel z maďarštiny do angličtiny, další pak autorka rumunsko-německého slovníku, tedy lingvistka. Ti lidé vydělávali ve svých zemích tak málo, že byli nuceni dělat takovouto práci. Kuriózní pak bylo, že se ta firma snažila zamaskovat, jak je její personál inteligentní. Celkově v posádce vládla jistá psychotická nálada. Už po prvních plavbách jsem věděl, že chci z toho vytvořit knížku. Nyní jsem ale rád, že tam už nemusím pracovat. Nevylučuji však, že někdy zase budu. (směje se)

Na Dunaji v Americe je zajímavé míchání žánrů. Přes cestopis, mysteriózní motivy až po příběh lásky. Proč jsi zvolil tento postup?

Dunaj mi sám nabídl ideální topografii pro román. Dunaj je vlastně epická řeka, která autorovi psaní velice ulehčuje. Román začíná rovnou na řece a plyne spolu s ní dalších 20 dní. Historické pasáže jsou vsunuty tam, kde se loď právě nachází. Jinak pro mě míchání žánrů nepředstavuje vůbec žádný problém. To, co se ukázalo spíše jako problematičtější, bylo, že jsem měl příliš mnoho materiálu, který jsem se snažil zkrátit, aby byl text dynamičtější, kompaktnější. Totiž světy jako Bavorsko na začátku a pak delta Dunaje na konci jsou velice odlišné a tím pádem se i psaní o nich liší. A já nechtěl, aby to byly jenom útržky rozmanitého psaní o těchto místech, snažil jsem jim dát jakousi jednotnost. A jestli se mi to podařilo, to musí posoudit čtenář již sám.

Německo a Berlín se často objevují v tvých románech či povídkách. Jaký je tvůj vztah k těmto místům?

Můj vztah k Německu je velmi vstřícný. Jednak protože Německu vděčím za mnohé v mé kariéře, a také protože jsem tady našel německého překladatele a svého vydavatele, který se nejenom stará o mé knihy, ale který též stal mým blízkým přítelem. Můj vztah k Německu začal přes literaturu, z čehož se vyvinula dlouholetá cesta, která mě zavedla do různých končin: do Hamburgu, Berlína, Mnichova, ale i na německý venkov. Považuji se za člověka, který Německo ještě stále objevuje. Je to pro mě velká a rozmanitá krajina a věřím, že to objevování bude ještě dlouho trvat.