Život

Posloucháte Rádio Stalin

Foto: © privatFoto: © privat
Lenka Wienerová 2010 před podstavcem bývalé sochy Stalina na Letné, Foto: © soukromý archiv

Chtěli dobrou muziku a nakonec k Vltavě přivedli první závan mediální svobody. První nezávislé rádio Československa vysílalo z bývalých prostor pod největší sochou Stalina na světě.

Bylo 19. září 1990. Praha se ještě nacházela v euforické náladě období Sametové revoluce, když ze zapomenutých podzemních prostor na kopci Letná zazněl patetický hlas, který v ruštině hlásil: „Posloucháte Radio Stalin!“

Jen ta hudba k tomu moc nepasovala. Syntetizátorová směsice 90. let, československý underground, všechno možné, co DJové a posluchači do zatuchlých katakomb zrovna přinesli. Rádiový nadšenci kolem Lenky Wienerové ale ve skutečnosti rozhodně nedělali žádnou propagandu socialistické kontra-kontrarevoluci. Radio Stalin byla první nezávislá rozhlasová stanice v ČSFR. Toto pirátské vysílání se usídlilo ve vojenském krytu pod bývalou největší sochou Stalina na světě.

„Posloucháte nezávislou rozhlasovou stanici Rádio Stalin.“ Hlášení v září 1990, © Archiv Radia Stalin

„Ten název byl samozřejmě provokace,“ říká o 22 let později Lenka a dívá se přitom dolů na stříbřitou hladinu Vltavy, vlnící se stále ještě kolem Starého města pražského. „Chtěli jsme upozornit na to, že duch komunismu se zkrátka jen tak nevypařil, a už vůbec ne, dokud nezačne fungovat nějaké svobodné vysílání.“

Maruščina hodina „H“

Co lidi kolem Radia Stalin chtěli ale především, bylo poslouchat dobrou hudbu. Lence bylo tehdy 25 let a pracovala jako hudební redaktorka v tehdy jediném rádiu celé země, v Československém rozhlase. Měla plné zuby unifikované, nemastné neslané hudební produkce. A pak někdo z Paříže dovlekl Marušku. Maruška – tak se přezdívalo vysílací aparatuře Radia Stalin, která přišla jako dárek z Francie. Tehdejší zákon o rozhlasovém vysílání neznal žádné soukromé stanice, a tak nikdo ani nemohl udělovat frekvence.

Když pak na podzim 1990 v bunkru pod Letnou probíhala výstava „Totalitní zóna“, nastala pro Marušku hodina „H“. Tato mezinárodní výstava působila jako zjevení nejen na Lenku. „Všechny ty instalace v sobě měli jedinečnou magii,“ říká a pátrá v paměti: obrovská umrlčí lebka od Davida Černého, prošpikovaná bílými plastovými lžícemi, londýnská telefonní budka, která s návštěvníky mluvila všemi jazyky světa, svěží trs trávy, který v temných katakombách vyrazil díky kapající vodě ze stropu.

Václav Havel navštěvuje výstavu „Totalitní zóna“ v katakombách pod Letnou. © Archiv Radia Stalin

Po západu slunce se výstava změnila v jeden velký klub. Hráli zde legendární kapely jako Psí vojáci nebo Jasná páka. Československá alternativní umělecká scéna tu s pohledem na záplavu světla v údolí řeky Vltavy slavila své znovuzrození. A Radio Stalin tuto událost přenášelo do obýváků snad až 250.000 posluchačů, ilegálně na frekvenci 92,6.

Lenka plesnivými chodbami běhala sem a tam a sháněla nějaké partnery pro rozhovor. Do improvizovaného studia zavedla dokonce i Václava Havla s jeho bodyguardy. „Podivuji se nad těmito absurdními, tajuplnými a svým způsobem krásnými prostorami,“ líčil s typickou nesmělostí v hlase své dojmy prezident.

Sedm let věčnosti

Symboličtější lokalitu si piráti nemohli přát. V roce 1949 dělnický prezident Klement Gottwald rozhodl vybudovat zde největší sochu Stalina na světě. „Na věčnost“ – tak dlouho měl 30 metrový generalissimus bdít nad městem.

Foto: Miroslav Vopata, CC BY 2.5

Mezi lety 1955 až 1962 stála na pražské Letné největší socha Stalina na světě. Foto: Miroslav Vopata, CC BY 2.5

Projekt byl natolik megalomanský, že do slavnostního odhalení sochy 1. května 1955 se přes Letnou mezitím prohnalo celý šest let. Gottwald mezitím zemřel. A Stalin také. Autor monstrózní sochy, Otakar Švec, byl tři měsíce před slavnostním odhalením nalezen mrtev na podlaze ve své kuchyni. Vedle něj leželo balení prášků na spaní, plynový kohout naplno otevřený.

Věčnost tedy trvala celých sedm let. Jen několik měsíců po slavnostním odhalení sochy se konal 20. Stranický sjezd KSSS. Nikita Chruščov ve svém „tajném projevu“ poprvé zmínil činy Stalinovy hrůzovlády. Odklon od kultu Stalinovi osobnosti tak byl nastolen.

O šest let později bylo rozhodnuto, že Stalinova socha v Praze bude stržena. Přípravné práce trvaly několik měsíců. Na podzim roku 1962 se pak vrch Letná otřásl třemi explozemi. Začátkem listopadu, přesně k výročí Velké říjnové revoluce, byl přízrak z Letné již pryč. Trapnou epizodu se politbyro rozhodlo ututlat: největší Stalinova socha světa nikdy neexistovala.

Bez sponzorů se zastaví čas

Skoro. „Na skatování je to tady nejlepší místo v celé Evropě,“ říká Milan udýchaně. Z upoceného čela si odhodí pramen blonďatých vlasů, nohou se odrazí od žulového podstavce a sjíždí k prvnímu schodu. Jednotlivé bloky byly z podstavce Stalinovy sochy totiž vyndány a postavily se z nich překážky. Skateboardisti, mládežníci a zamilované párečky: ti všichni se dneska „u Stalina“ scházejí. Odkrytý podstavec, z něhož kdysi na město shlížel jeden z největších masových vrahů historie, dnes nabízí zamilovaným a turistům dech beroucí výhled na tisíc věžiček.

Foto: Aktron, CC BY-SA 3.0

Na místě Stalina tiká dnes velký metronom. Volný prostor před ním je oblíbeným místem skejťáků. Foto: Martin Nejezchleba

Na téma velikosti celého podzemního komplexu chodeb, který při stavbě sochy vznikl, kolují legendy. V 70. a 80 letech byl kryt degradován na skladiště brambor. Tupý zápach zdejších chodeb Lenka ve svém nose cítí dodneška.

Po týdnu, kdy Radio Stalin vysílalo z „Totalitní zóny“, Marušku zabavila policie. Pirátům hrozily obrovské pokuty. Za mladé rozhlasové nadšence se tehdy postavilo 30.000 lidí, kteří požadovali ukončení rozhlasového monopolu. Z Radia Stalin se stalo první soukromé vysílání v republice, které Lenka řídí dodnes – Radio 1.

„Vlastně se nic nezměnilo. Pořád děláme rádio a hrajeme hudbu, která se nám líbí,“ říká a dívá se přitom vzhůru podél kamenného soklu, na kterém dnes stojí obrovský metronom. Jeho červená ručička tiká od roku 1991, aby obyvatelům hlavního města připomínala, že jejich čas nezadržitelně ubíhá. Jediný zádrhel je, že jej pohání elektřina ze sponzorských peněz. A ty když dojdou, tak se čas někdy zastaví i na několik týdnů.

Martin Nejezchleba
překlad: Martina Stejskalová

Copyright: Goethe-Institut Praha
březen 2013

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...