Život

Směr Praha – Berlín!

© sAgd

V Praze jsem žila dva roky. A i když jsem městským člověkem a miluji velkoměsta, musela jsem z Prahy odejít. Praha pro mě nebyla jen hlavním městem, ale i jistým ostrovem, stejně jako je pro mě dnes Berlín. Tyto dva ostrovy se však od sebe diametrálně liší, a to hlavně v jejich pojetí odlišnosti a ne/multikulturality.

„Drahá Praho, 
dnes jsou to už čtyři roky, co jsme spolu. Děkuji ti, že jsi mi pomohla změnit se. Z příjemné osoby na naštvanou. Z přátelské na mizantropku. Z abstinentky na alkoholičku. Bez tebe bych to nedokázala. 
 S láskou, Lucy"

Michaela Pňačeková

Praha. © Michaela Pňačeková


Tak jako já i kamarádka Američanka Lucy zdrhla po několika letech rozčarovaná z Prahy do Berlína. Ale co nás do toho Berlína žene? Není to náhodou to samé, co nás hnalo kdysi do Prahy? Samozřejmě, důvody, pro které se Američani a Američanky do Prahy stěhují, jsou zřejmě jiné, jaké mají Slováci a Slovenky. Mě jako Slovenku přitahoval mýtus velkoměsta, který má více než milionová Praha už po staletí. Také mi můj život v Praze usnadnila blízkost jazyka a kultury.

Avšak motivy mé americké přítelkyně byly zcela odlišné. Praha byla pro ni romantickým východoevropským městem, na hranici mezi Východem a Západem, kde bouřlivě bují subkulturní podhoubí. Ano, i taková byla Praha. Na konci devadesátých let minulého století.

Kultura bez peněz

V novém tisíciletí se v České republice změnil kulturní život spolu s politickou situací. Neoliberální politika, která v ČR momentálně soustředí své reformy na seškrtání výdajů na nevýdělečné oblasti, jako vzdělání, menšinovou politiku a kulturu. Zabíjí tak nejenom alternativní formy, ale všechno, co s těmito obory souvisí. Kultura v Praze tak skomírá. (Jako příklad mohu uvést Divadlo Komedie, jednu z nejkvalitnějších a nejprogresivnějších scén v Praze, která kvůli nedostatku státní a městské podpory ukončí svou činnost v červnu příštího roku.)

Jan Kout

Berlín. © Jan Kout


Berlín poskytuje mnohé, ale co jej nejvíc odlišuje od Paříže a Londýna, a proč je tak „in“, je, že se tady dá stále ještě levně bydlet. Zlé jazyky tvrdí, že gentrifikace postupuje čím dál tím rychleji, a levnému životu v Berlíně zbývají ještě tak dva tři roky. Avšak právě díky tomuto levnému životu se tady seskupují lidé od kultury a umění a tvoří subkulturní podhoubí Berlína.

Německá subkultura se vyznačuje tím, že mladí lidé zakládají malé podniky jako neziskové organizace, kde pracují jako dobrovolníci, a kde se pořádají výstavy, koncerty a divadlo za symbolické “zaplať, co můžeš“. Cílem je ukázat, že nové trendy nejlépe vznikají v místech, kde finanční tlaky nehrají tak důležitou roli. Zatímco v Praze je takových míst jako šafránu, V Berlíně jsou v jistých čtvrtích (Friedrichshain, Kreuzberg, Neukölln, Prenzlauerberg) na každém rohu. Lidé jsou zkrátka aktivnější a pozitivněji naladěni v oblasti „kulturního podnikání“, a to samozřejmě i díky kulturní politice státu.

Cizinci a cizinky

Podle mého osobního názoru se cizincům a cizinkám žije v Berlíně lépe (musím zdůraznit, že hlavně těm z EU). Zvyklá na přístup úřadů k lidem v Čechách a na Slovensku, jako na souboj mezi mocnými a podřízenými, jsem se v Berlíně intenzivně psychicky připravovala na peripetie související s pobytem v zahraničí. Byla jsem však velice překvapená, když jsem na finančním úřadě potkala úředníka, který se usmíval a vypadal, že má svou práci rád! A dokonce mi pomohl vyplnit formulář!

Jan Kout

Berlín. © Jan Kout


Samozřejmě jako všude jinde, také tady máte větší šance se uplatnit, když ovládáte jazyk. Moje němčina stále není dokonalá, ale navzdory tomu v mém oboru (shodou okolností to je kultura) nacházím pracovní příležitosti lépe než v Praze. I když jsem studovala v Brně, v Praze jsem musela začít od začátku. Hledala jsem práci v kultuře devět měsíců a nakonec jsem byla zaměstnaná jenom díky známostem. I když jsou Slováci a Slovenky největší menšinou v ČR, existuje všeobecná představa, že pokud má člověk v češtině přízvuk, česky „prostě“ neumí. To byl jeden z častých důvodů, kvůli kterým jsem práci nedostala. A tak jsem se rozhodla, že pokud už mám začínat znovu, udělám to někde, kde budu mít pocit, že mám šanci, a kde se mi jako cizince bude žít lehčeji. A tak jsem si vybrala město plné různých kultur a identit a také na pomezí Západu a Východu. Stačí nasednout do U-Bahnu a podle toho, kam se vyberete, zažijete jiné tváře, jídla, zvyky (kdysi komunistický východ Berlína je teď trendy, zatímco na západě potkáte více multikulturality).

Ach, ten Berlín...

Ale i Berlín má své mouchy. Je to nejzadluženější město s největší nezaměstnaností (12,7 září 2011) v Německu a práci tu hledají takřka všichni. I já. Praha však musí změnit svůj přístup k cizincům (jak na oficiální úrovni, tak i na úrovni lidské). Musí si uvědomit, že nejsme jenom na návštěvě, ale že městu prospíváme. Jsme totiž součástí velkoměst a spoluvytváříme jejich genius loci, protože velkoměsta by měly především být jakýmsi centrem odlišnosti a různorodosti.

Michaela Pňačeková 
pochází ze Slovenska a žije od ledna 2011 v Berlíně.

Copyright: Goethe-Institut Praha 
leden 2012

    Témata jádu

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...