Život

Koncem dubna zažilo Česko jednu z největších demonstrací od roku 1989. Odstoupení vlády, zastavení vládních reforem a nové volby – to bylo cílem necelých 100.000 lidí. Co dokáže Čechy, celkem tak klidné, rozlítit?

Čechy nejsou Francie. Vezmeme-li pojmy jako občanská a politická angažovanost nebo stávková pohotovost jako měřítko, potom Čechy nejsou srovnatelné ani s Německem. Jasně, je to klišé – ale ve vlasti dobrého vojáka Švejka jeho obyvatelé fakticky inklinují spíš k tomu, horečnaté politické a společenské diskuze zchladit půllitrem piva. Ironie a špetka odevzdanosti je kořením, jímž se guláš, vařený už více než dvacet let z korupčních afér, politických kliček a odposlouchávacích skandálů, stává přece jen pro většinu Čechů stravitelnějším.

Co se to tedy 21. dubna stalo? Co přivedlo kolem 100.000 lidí do ulic, aby pod heslem „Stop vládě“ protestovali proti politice současné vlády a za nové volby?

Před zhruba dvěma lety si Češi do čela vlády zvolili středopravou koalici, která si vytyčila jako hlavní úkol boj proti státnímu zadlužování a korupci. V roce 2012 je zklamání veliké. Podle průzkumů důvěřuje vládě již jen 20 procent. Vláda se sice po nekonečném koloběhu mnoha vládních krizí udržela, avšak nyní je závislá na odpadlících z populistické „politické firmy“ VV (Věci veřejné), která byla díky hojným korupčním aférám vypovězena z koaliční smlouvy. Zůstává pocit, že „prostý lid“ přichází o peníze, zatímco v pochybných propletencích politiky a soukromého byznysu mizejí miliardy.

Byli to především odboráři, kteří 21. dubna zaplnili pražské Václavské náměstí. Jenomže – a to se opravdu v Čechách nestává tak často – na společném cíli svržení vlády se shodlo více než 20 dalších občanských iniciativ: od zástupců důchodců a nemocných, přes strojvedoucí, herecké asociace, unie zpěváků, ochránců životního prostředí až po profesory a studenty.

Řinčení klíči

„Lidé toho mají už plné zuby“, říká Pavla, která si dokázala vybojovat cestu přes zátarasy určené tisku až na podstavec sochy svatého Václava. Co se u nohou patrona země odehrává, zanechává hluboký dojem. Na místo, kde se odehrály na podzim 1989 klíčové momenty sametové revoluce, proudí čím dál víc demonstrantů. V horní části začíná být těsno. Znovu a znovu se ozývá volání „Demise! Demise!“, které se odráží od stěn domů. Hasič se svou uši ohlušující houkačkou přivádí lidi ve své blízkosti k zoufalství.

Směs protestujících je pestrá, na některých místech až příliš: krátce pod křižovatkou u Národního muzea se tyčí ve větru vlajky extrémně pravicové dělnické strany za sociální spravedlnost (DSSS), přes dav se od stánku komunistické strany prodírá dívka s růžovou višňovou zmrzlinou.

Nakonec tasí všichni své klíče. Již v roce 1989 předesílal tento husí kůži nahánějící moment, že je komunistickému režimu odzvoněno. Nyní má chrastění svazky klíčů demokraticky zvolený Nečasův kabinet probudit. „Je na čase, aby odstoupili se ctí nebo co jim z ní ještě zbylo“, vzkazuje Petr, otec rodiny z východočeské Chrudimi ministrům. V jedné ruce drží svého nejmladšího, ve druhé ceduli. Ta oznamuje konec místa, které nese příjmení premiéra. Petr má starosti o svůj důchod a to, jestli bude moci dětem zaplatit dobré vzdělání.

To, na co si demonstrant Petr konkrétně stěžuje, uvádí vousatý sociolog Ondřej Lánský na všeobecnou míru: „V Čechách vzniká nová vrstva nejchudších. Stále více lidí není schopno, ačkoli vykonávají pravidelné zaměstnání, finančně vést důstojný život“, tvrdí mluvčí iniciativy ProAlt, jednoho z protestujících sdružení. „A v této situaci přichází vláda se zápisným na vysoké školy, s vyšší spoluúčastí na nemocenském pojištění a se stále vyšším zvyšováním daní“, dál říká Lánský.

V jedné kavárně na pražském Novém městě hovoří makroekonom Jiří Šteg, zmítaný prudkou vášní: „Vláda používá rétoriku strachu. Dlužní past je využívána ve prospěch prosazování stále dalšího krácení výdajů a zvyšování daní, které zasáhnou vždy jen ty sociálně slabé.“ Šteg, který je další hlavou v ProAlt, se chytne béžového regálu po své levé ruce a cloumá s ním tak, až hrozí jeho převrácení: „Přesně tohle dělá neoliberální vláda se společností!“

Optimismus mládeže

Na demonstraci je také rozjařená nálada. Stále znovu nad hlavami létají osobní nadávky namířené vůči členům vlády. Jedna důchodkyně hrozivě máchne nad hlavou dřevěnou holí, směrem k částečně populistickým argumentům řečníka. Když divoce gestikulující odborový vůdce Jaroslav Zavadil obviňuje Českou televizi ze lži, musí člen ochranky v signálně žluté vestě uchránit kameramana veřejnoprávní televize před smečkou rozhněvaných demonstrantů.

Ptáte-li se mezi demonstranty těch mladších, ti se cítí oklamáni především zkorumpovanou politikou. Avšak lze u nich zaznamenat také určitý optimismus. Neúnavná víra v upřímné politiky, kteří berou odpovědnost za lid vážně, to je také pro Ondřeje Lánského hnacím motorem jeho angažovanosti. A studentka psychologie Cecilie krátce po demonstraci vysvětluje, za co je středopravé koalici vděčná: „Nečasova vláda nás sjednotila. To je velkolepá věc a tu bychom si měli zachovat.“ V Česku hrozí nyní další protesty, generální stávky – a to je důkaz, že také v Česku duševní klid a rovnováha občanské společnosti mají své meze.