O dočasném soužití skupiny lidí v jednom pražském bytě

U spolubydlících to tak bývá. Jeden kouří, druhý neustále pořádá divoké večírky a jiný zase kupí špinavé nádobí v kuchyni. Ale přesto dost často vzniká mezi spolubydlícími během společného soužití hluboké přátelství. Není to nic nepochopitelného, vždyť dlouhé měsíce nebo dokonce i léta tito lidé společně procházejí všemi životními a milostnými krizemi. Zajímavé však je, že i po krátkých osmi týdnech může vzniknout něco takového jako přátelství.

Byla jsem ráda, že jsem nemusela svou první noc v Praze strávit osaměle někde v cizím bytě. Místo toho jsem naslouchala ze své čistě povlečené postele neznámým, zato uklidňujícím zvukům, které se ozývaly z vedlejšího pokoje. Té noci jsem se ve své nové posteli úžasně vyspala, ačkoli druhý den měla začít má dvouměsíční praxe v německé advokátní kanceláři, kvůli čemuž jsem byla trochu nervózní.

Nika, svého spolubydlícího, s nímž jsem měla strávit dva měsíce, jsem poznala přes německou zprostředkovatelskou agenturu zaměřenou na spolubydlení. V Čechách jsou party obývající jeden byt spíše výjimkou. Ale v Německu je naopak tento způsob života na vzestupu a dokonce i německá politička Andrea Ypsilanti se před několika lety veřejně doznala, že se svým životním druhem a synem bydlí „ve společném bytě“ s dalšími přáteli. Naopak v Čechách nejsou nabídky na speciálních webových stránkách, které se zabývají „společným bydlením“, zatím tak časté. Problémem je obzvlášť případ, kdy hledáte samotný pokoj jen na krátkou dobu. O to větší byla má radost, když mi Niko sdělil, že se můžu do volného a již zařízeného pokoje okamžitě nastěhovat.

Velké očekávání ze společného bydlení v Praze jsem neměla. Spíše jsem se k tomu stavěla dosti lhostejně – Niko pravděpodobně také, neboť dva měsíce uplynou rychle a bylo mu jasné, že v nejhorším případě svého spolubydlícího už potom nikdy neuvidí. Samozřejmě že jsem byla zvědavá, kdo na mě v bytě čeká. Sice jsme spolu telefonovali, ale skutečnou představu o lidech, se kterými se budu dělit o prostor, jsem si ještě udělat nemohla. Proto jsem byla dost nervózní, když jsem stála před dveřmi bytu a zvonila.

Výměna zkušeností u jednoho či více piv

Počáteční nervozita se rychle rozplynula. Lepší začátek v Praze jsem si představit ani nemohla. Ještě téhož odpoledne mi Niko ukázal možnosti, kde můžu nakoupit a kde mají nejlepší hamburger na Letné. Vysvětlil mi, co znamená „Žabka“ (název pražského řetězce večerek), a provedl mě po Letenských sadech, kde jsem se okamžitě zamilovala do dechberoucího pohledu na město.

Niko pronajímá jeden z pokojů svého bytu, který původně obýval se svou bývalou přítelkyní. Pronajímá ho většinou projíždějícím cizincům nebo také studentům a pracujícím, kteří trvale žijí v Praze: „Když to mezilidsky funguje, je to fajn. Když přijdete večer domů a najdete tam někoho, s kým si můžete poklábosit,“ říká tento 30letý Berlíňan, který se podle vlastních slov cítí být už skoro Čechem. Už dávno není jediným Němcem, který se po dokončení studia rozhodl pro tento způsob života. Přestože se mu to líbí, pořád takto žít nechce. „Dříve nebo později si budu hledat vlastní byt.“

Rozumíme si náramně. Každý večer si krátce povyprávíme, co ten druhý onoho dne zažil. Mně vypráví Niko o svých zážitcích se studenty, kterým jako učitel němčiny už tři roky zprostředkovává tento jazyk. A já jemu zase vyprávím o svých nových zkušenostech v českém hlavním městě. Dobře mě chápe, neboť měl také náhodou co do činění se stejnou advokátní kanceláři, v níž jsem absolvovala svou praxi. Tak došlo k tomu, že jsme společně se Zbyňkem (jedním z jeho studentů z oné advokátní kanceláře) a jeho přítelkyní vypili nějaké to pivo nebo navštívili koncert.

Obvyklé spory o tom, kdo vynese odpad či kdo umyje koupelnu, se nekonaly. Nevím, jestli to vyplynulo z nekomplikované povahy nás obou, nebo ze skutečnosti, že jsem zůstala jen pouhých osm týdnů.