Nové využívání industriálních budov

Dnes už umělecké kvality fotografií Bernda a Hilly Becherových málokdo zpochybňuje, když se však jejich fotografie na počátku šedesátých let začaly objevovat na výstavách současného umění, mnoho teoretiků s tím nesouhlasilo a o jejich hodnotě pochybovalo. Manželé Becherovi chtěli totiž v první řadě dokumentovat podobu starých průmyslových komplexů, které byly po celém světě postupně demolovány. Objektivně, technicky dokonale, jednoduše tak, abychom si i po jejich zbourání mohli co nejlépe představit, jak skutečně vypadaly.

Nešlo jim o to vytvářet fotografie ze zajímavých úhlů, zachytit jedinečný okamžik, překvapivé detaily, zajímavé hry stínů. Právě naopak: celý život usilovali vytvořit vyčerpávající typologii továren, které už měly léta své slávy dávno za sebou. A to tak, abychom je mohli mezi sebou co nejsnáze porovnávat: proto jsou zásadně černobílé, proto jsou pro pohled na ně voleny vždy tytéž úhly. Většina staveb, které najdeme na jejich fotografiích dnes už nestojí.

O nutnosti zachovat pro budoucí časy katedrály, hrady a další architektonicky výjimečné stavby už dnes nikdo nepochybuje. Neznamená to, že by domy splňující tato kritéria měly naprostou jistotu, že o ně bude dobře postaráno: vzpomeňme na nařízení demolice domu č. p. 1601 na Václavském náměstí, které vzbudilo v loňském roce řadu protestů odborné veřejnosti. Přesto je památková péče o takovéto stavby většinou lidí považována za správnou a samozřejmou. Složitější situace nastává v případě industriálních objektů: proč chránit nádraží, pivovary nebo továrny, když už neslouží svojí funkci? Jakou roli mohou hrát v současnosti?

Naše industriální stopy

Na tyto otázky se v Česku již šestým rokem snaží odpovídat Mezinárodní bienále Industriální stopy. V roce 2011 se zaměřilo na možnosti nového využití industriálního dědictví. Většina odborníků považuje za důležité dát památce novou náplň, pokud už nemůže sloužit svému původnímu účelu. Poměrně často se takových objektů ujímají milovníci umění a přetvářejí je v galerie, umělecké rezidence a ateliéry nebo koncertní a divadelní sály. Jen v Praze jich najdeme hned několik: Všechna výše zmíněná užití v sobě spojuje MeetFactory, která sídlí v bývalé sklárně. Trafačku najdeme v někdejší trafostanici, budova DOXu původně sloužila kovovýrobě, Karlín Studios okupují rekonstruovanou tovární halu. Průmyslové budovy jsou v posledních letech také často přestavovány na módní byty. Přes zmíněné iniciativy a módní vlny je však stále mnoho cenných industriálních komplexů bouráno.

Bernd a Hilla Becherovi přiznávají, že se jim některé objekty, které fotografovali, nelíbily. Přišly jim nudné. Přesto považovali za důležité zachránit vzpomínku na ně pro budoucí generace, a když se dozvěděli, že mají být zbourány, zvěčnili je na svých snímcích.

Průmyslová revoluce začala měnit svět před více než dvěma sty lety a bez ní by naše města vypadala úplně jinak. Obrazový odkaz manželů Becherových jasně říká: Pokud zničíme stavby, které jsou jejím důsledkem, zbavíme se části své historie a hrozí nám, že jí přestaneme rozumět. Může pro nás být nezvyklé, hledat krásu například v nákladovém nádraží na pražském Žižkově, přesto bychom se o to měli alespoň pokusit. Nejen této výjimečné funkcionalistické budově v současné době hrozí demolice. Možná nám fotografie manželů Becherových pomůžou pochopit, o co tím přicházíme.