Odborníci na výživu dosud nejsou zajedno v tom, zda radikální krátké diety skutečně vedou k požadované detoxikaci, anebo zda se tak pouze na krátký čas docílí efektů, jako je úbytek váhy či rovnováha vodního hospodářství v těle.

Jeden z hlavních argumentů pro půst postavený na pití šťáv zní, že tělo musí během této kúry vynakládat na trávení a látkovou výměnu o dost méně energie než obvykle, a tak má prostor na pořádný „úklid“ organismu. Zastánci tohoto půstu doporučují jako přípravu vyškrtnout z jídelníčku již jeden dva dny předem kofein, živočišné bílkoviny a alkohol – tělo se pak údajně lépe vypořádá s nadcházející změnou. Kromě toho by měl být detoxikační proces podpořen pitím vody či bylinkového čaje.

Člověk versus šťáva, požitek versus disciplína

Jako člověk konzumující jídlo s vášní jsem si byla jistá, že budu několikadenní džusovou dietu hodnotit zcela bez předsudků a nanejvýš kriticky.

Ze záplavy nabídek jsem zvolila komplexní, pro mě tedy nejjednodušší program jednoho poskytovatele, který své lákavě barevné a zastudena šetrně lisované džusy přímo plní do lahví a očíslované je jako úplný detoxikační balíček zdarma rozváží až do domu. Ušetřila jsem si tak alespoň časově náročnou přípravu šťáv a mohla jsem se soustředit na úkol, který stál přede mnou: tři dny bez pevné stravy.

Pátek večer – plním ledničku zdánlivě nekonečným množstvím půllitrových láhví se šťávami, večeřím jednoduchou čočkovou polévku a zvědavým přátelům hrdě vyprávím o pokusu, disciplíně a sebezapření, které půst s ovocnými a zeleninovými šťávami vyžaduje. Pokus „člověk versus šťáva, požitek versus disciplína“ může začít!

Den první – pokušení číhá všude

Experiment začíná ráno v 8.30 lahví s okurkovo-zelno-špenátovou šťávou. Zářivě zelený džus mě překvapuje téměř nasládlou chutí, láhev je v mžiku prázdná. Odteď je třeba postupovat s maximální rozvahou – denní dávka šesti láhví po 500 ml by taky mohla zmizet již zkraje odpoledne. Můžu sice navíc popíjet vodu a čaj, a dokonce se to doporučuje, jenže koho by tyto tekutiny zasytily, neřku-li uspokojily?

Láhev číslo 2, ve které je ananas s čerstvou mátou, je samozřejmě tak chutná, že ji nelze konzumovat patřičně pomalu. Nejhorší hlad po ránu je tím ale aspoň zažehnán. Dávno před mou hlavou se tělo podle všeho již zcela nastavilo na „proplach“ a tou neustálou žízní mi signalizuje, že potřebuje další přísun vody. Povzbuzená jeho ochotou provést sebeočistu se pokouším o pár cviků jógy, ale náhlá závrať činí sportovnímu intermezzu rychle přítrž. Sedět na pohovce a sledovat povznášející filmy je v rámci experimentu jistě také v pořádku…

Obědy číslo 1, 2 a 3 (opět okurka se špenátem, potom neuvěřitelně lahodný vodní meloun a na závěr rafinovaně zemitá červená řepa s mrkví) přicházejí a odcházejí bez dalších problémů a můj vnitřní úklid vesele pokračuje. Odpoledne zjišťuji, že piju skoro dvakrát tolik co obvykle a že můj metabolismus vše radostně zpracovává rychlostí blesku.

Když se ohlásí první bolesti hlavy, bez okolků je potlačuji dalšími tekutinami. Večer jsem si s klidem domluvila sraz na koktejlové party v rámci jednoho festivalu a skutečně se, posilněná vitaminy a stopovými prvky v čisté podobě, vydávám na cestu, vyzbrojená lahvičkou číslo 6 – vydatným kešu mlékem se skořicí a mořskou solí. Ta samozřejmě nevydrží ani do příchodu na večírek. Pokušení je třeba držet zkrátka – číhá totiž všude v podobě stánků rychlého občerstvení.

Na party opět s hrdostí referuji o svém experimentu, ale všichni se jednoznačně víc zajímají o jídlo a drinky než o askezi a očistu. Objednávám si sklenici vody a nerudně si ťukám sama se sebou, načež se následně s kručícím žaludkem odebírám domů.

Den druhý – síla myšlenky

Po probuzení se cítím jako rozinka, celé moje tělo volá po vodě. Co se stalo s těmi téměř šesti litry tekutin, které jsem do sebe včera nalila? Spěchám k ledničce a musím konstatovat, že šťávy od včera viditelně ztratily na barvě. Vypadají vlastně stejně, jako se cítím: bledě. A takhle začíná druhý den mého pokusu. Na zkoušku ještě protřepávám všech zbylých dvanáct láhví, abych jim znovu vehnala do „tváře“ alespoň trochu barvy.

V poledne mám již zažitý určitý pitný režim, a proto celou hodinu pevně věřím tomu, že jsem svůj nenasytný žaludek umlčela pouhou silou myšlenky. Chyba lávky – zjišťuji ve chvíli, kdy si v hlavě nonstop přehrávám nečekaně reálné obrázky svých různých oblíbených jídel. Tímto promítáním všemožných pokušení trápím sebe i svůj nebohý žaludek až do brzkých večerních hodin a muka končí teprve ve chvíli, kdy půst prolamuji talířem nekořeněné čočkové polévky. Nořím se do meditace o souvislosti mezi konzumací slaných a tučných jídel a stavem emocionálního blaha a docházím k závěru, že jsem nejenom nenasytná, ale – jak se zdá – také velice náladová.

Den třetí – bez trvalých škod

Je pondělí, s těžkým srdcem opouštím svůj bivak na pohovce a odcházím směr kancelář. V tašce si nesu posledních šest láhví šťávy, které ještě stojí mezi mnou a koncem pokusu. Abych to zkrátila: byl to velmi dlouhý den, který jsem převážně strávila myšlenkami na jídlo. Tento nepříliš produktivní stav pomíjí teprve v okamžiku, kdy si večer ještě před koncem mnou dobrovolně zvoleného půstu dopřávám místo další láhve nevinně bílého kešu mléka opravdovou hostinu. Nakonec jsem až doteď (bez trvalých škod) přece jen zvládla dobrých 60 hodin půstu na šťávách a cítím se podezřele dobře. Tato malá přestávka v konzumaci hranolků a pizzy prospěla nejenom mému tělu, ačkoli moje sociální kontakty vedlejšími účinky pokusu trochu trpěly. Několikadenní šťávový půst a volnočasové víkendové aktivity nelze tak úplně sladit. (Komu se nezamlouvá „džusový exil“ a trvalý hlad, může mimochodem nahradit šťávami jen určitá jídla.)

Po téměř třech dnech bez pevné stravy své tělo sice nevnímám jako znovuzrozené, ale přesto se cítím svěže a zdravě. Můj pitný režim se podle všeho konečně dostal na potřebnou úroveň, za což mi tělo děkuje dobrým pocitem. Mám do budoucna v plánu mnohem víc pít.