„Zachovat konflikt“

Rafani

Rafani na vlastní výstavě „Dech“ v roce 2012. © Rafani

Umělecká skupina Rafani se již třináct let ve své tvorbě zaměřuje především na sociálně-politické otázky české společnosti. Tedy na hraniční situace, které nedovolují zaujmout jednoznačné stanovisko. Sami říkají, že je jejich„cílem budoucnost s vyšší kvalitou lidství“. Marek Meduna (40) je jedním z Rafanů. Povídali jsme si s ním o jeho pohledu na českou demokracii a některých akcích Rafanů.

Pane Meduno, jakým způsobem dáváte najevo svůj názor na českou politiku?

Každý z Rafanů vystupuje ve vícero rolích, ostatně jako každý, proto náš názor dáváme najevo jako občané dost obvykle: například u voleb, podpisem petic, účastí na některých shromážděních atd. Jako umělci se vyjadřujeme uměním, které chápeme implicitně jako politické a konstitutivní pro obraz této společnosti, proto náš přístup je odpovědný a dialektický, nesnažíme se obrušovat hrany jednotlivých stran, ale spíše je postavit proti (vedle, k) sobě a funkčně využít tohoto napětí. Chceme zachovat konflikt a zároveň mu dát určité hranice a funkci. Pokoušíme se svobodně, odpovědně a veřejně vyjadřovat. Tím prakticky předpokládáme demokracii a zároveň testujeme platnost tohoto předpokladu.

Jak vnímáte nynější stav české demokracie, došlo od roku 2001 k nějakým výrazným změnám [v tomto roce se konala výstava Rafanů „Demokracie“, pozn. red.]?

Od té doby jistě k nějakým změnám došlo, ale stále máme stejnou ústavu - určitě se proměnilo její používání, ustálené mechanismy se přeskupují, hodnotové žebříčky taktéž atd. Já osobně si myslím, že věci se s postupem mění spíše k lepšímu. Demokracii beru jako dosti konfliktní uspořádání, kdy volání po klidu zní poněkud tísnivě. Čím dál více mi však chybí důraz na etiku, étos této republiky - jakkoliv mi bylo dříve zdůrazňování morálních aspektů a odpovědnosti například Václavem Havlem někdy proti srsti. Pokud mohu soudit podle sebe, tak zvýšená citlivost vůči moralizování vytlačila z velké míry etické otázky z uměleckého, ale i politického a mediálního diskursu, což často vede k alibismu a malodušnosti. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

Říkáte konfliktní. Jaké tedy jiné politické uspořádání by podle vás bylo ideální?

Žádné takové samozřejmě neexistuje, podobně jako nikdo z nás není ideálním člověkem. Ideál je pouze projekcí, touhou, která nás vede někam kupředu. S demokracií jsem spokojen, méně už s její českou variantou.

Rafani 2005. © Rafani

Co vám vadí na současné české demokracii?

Netěší mne ztotožňování republiky a národu – zneklidňuje mne obvyklý obrat televizních moderátorů, že se na tento pořad kouká celý národ. Přijde mi zvláštní, že se státní památkový úřad přejmenuje na národní… Podobné se děje například v projektu hledání česko-romské vlajky od Tomáše Rafy. Také zde dochází ke smíšení a záměně státnosti a národnosti - česká vlajka tak není symbolem českého státu, ale i národa.

V čem spatřujete v této věci problém?

Není mi příliš sympatická idea státu, který je definován jednou národností, jedním jazykem. Daleko bližšími mi je, když je definován pomocí území, kultury, symboliky… Mám pocit, že idea národa je na rozdíl od myšlenky státu poněkud vylučující.

Na co jste se snažili upozornit, když jste pořádali výstavu „Demokracie“ (2001) nebo performanci „Demonstrace demokracie“ (2002)?

Myslím, že upozorňovat jsme se nesnažili na nic. Kdybychom se snažili upozorňovat, bylo by to jako kdybychom se snažili obrátit pozornost staršího bratra (širší - televizní?, lhostejné? v umění nevzdělané? - společnosti) k čemusi dle našeho výběru. Protože ale nehodláme personifikovat takzvanou širší společnost, je možné říci, že rysem těchto dvou akcí byl mimo jiné důraz na demokracii a její hraniční oblasti.

Co si lze pod těmi hraničními oblastmi představit?

Například demokracii, kde je svoboda chápána cynicky, nebo kde se pojmu rovnosti zmocnili obratní populisté, kde se vyprazdňuje smysl slov, kde naše každodenní chování kalí smysl pro celek.

Podařilo se vám dosáhnout toho, co jste chtěli? Jaké ohlasy měly tyto akce?

Myslíme si, že se nám náš záměr podařil jen zčásti - tu bylo možné doladit choreografii performance, tu doprovodný text, tudíž lze snad říci, že obě akce se podařily relativně, ale ne absolutně. Z hlediska ohlasu svou činnost nehodnotíme. Neděláme širší rešerši mediálních ohlasů, ani se je nepokoušíme nějak zvlášť analyzovat. Samozřejmě recenze čteme, ale z hlediska hodnocených je nám poněkud zatěžko se k nim vztahovat. Svou činnost průběžně reflektujeme, a to na základě vícero vlivů: hovorů s přáteli a kolegy umělci, vnitřního pocitu, porovnáním s našimi dalšími akcemi i s díly kolegů, s našimi názory, dobovými intelektuálními módami, mediální reflexí, odbornými recenzemi atd.

Jaká zpětná vazba je pro vás důležitá?

Nejšťastnější jsme, když si autor recenze, článku vezme naši výstavu jako podklad pro vlastní přemýšlení, když se v jeho článku cosi odehraje, co je s to překročit naše vlastní nazírání na problém. Přitom je jedno, zda jsme v oné konkrétní recenzi hodnoceni kladně, nebo záporně. Jsme vděčni, když recenze není jen popisem toho, co se odehrálo a není ani snůškou obvyklých klišé a mediálních zkratek. Tedy když je názorová, polemická a argumentující.

Rozhovor vedla Ester Dobiášová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
září 2013

    O skupině Rafani

    Českou uměleckou skupinu Rafani založili v roce 2000 v Praze Luděk Rathouský, Petr Motejzík, Marek Meduna a Radim Kořínek. Během let se v jejich skupině vystřídalo několik lidí (kromě stávajících členů Petra Čiklová, Ondřej Brody, Viktor Frešo, Václav Magid a Marek Matějka).

    Svoji tvorbu započali na výstavě Rafani v galerii AVU (Akademie výtvarných umění, Praha) a hned následující performance Láska (2000) vyvolala široký ohlas. Roku 2001 následovala performance Sudety a výstava Demokracie, ve které deklarovali svůj názor na toto státní uspořádání (závěrečná slova prohlášení: „Demokracie je jedinou možnou variantou budoucnosti. Dokažme si, že jsme silní a schopní jakýchkoliv obětí pro tuto naši věc.“), rok nato proběhla performance Demonstrace demokracie (2002), kdy spálili černobílou verzi české vlajky („Jen důsledným ničením devalvovaných hodnot a symbolů se můžeme přiblížit k jejich původní podstatě. I kladný obsah může mít extrémní podoby vyjádření,“ píší v prohlášení). Ohlas získala také Příčina, výsledek akce My (2002-2003), kdy se Rafani na rok stali členy Komunistické strany Čech a Moravy. V roce 2004 se někteří členové Rafanů zúčastnili happeningu, který vyvolal rozruch formou nesouhlasu s vedením Národní galerie Milanem Knížákem. Jeho účastníci se ve Veletržním paláci vykáleli na podlahu v expozici 60. let.

    Od roku 2006 se Rafani několik let vyhýbali použití textu ve veškerých veřejných prezentacích, a v jejich tvorbě se proto více začaly objevovat performance a videa. V roce 2011 vznikl jejich první dokumentární celovečerní film – 31 konců/31 začátků. V roce 2012 proběhla v Domě umění v Brně výstava Dech, ve které se zaobírali otázkou umění a sportu, a v roce 2013 proběhla ve Vratislavi výstava O rovnosti, ve které se věnovali tématům vztahu rovnosti a svobody.

    Mezi současné členy patří Marek Meduna, Luděk Rathouský, David Kořínek, Zuzana Blochová a Jiří Franta.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...