Téhle profesorce politologie s rudým copem stačí málo, aby se dostala do ráže. „Právě se v Evropě nacházíme uprostřed dystopie,“ říká Ulrike Guérot během našeho rozhovoru, který vedeme přes Skype. Evropská unie ji zklamala: příliš komplexní, již nereformovatelná, systém produkující krize, místo aby je řešil. S tím se ale Ulrike nehodlá smířit: v její knize Proč se Evropa musí stát republikou! (Warum Europa eine Republik werden muss!) popisuje, jak by mohl vypadat světadíl, který již nepotřebuje žádné vlády v národních státech. Evropská republika, v níž všichni občané mají stejná práva. Ona sama tento koncept označuje za politickou utopii – ale přesto věří, že my Evropané máme prostředky k tomu Evropskou republiku vytvořit.

Ulrike Guérot pracovala 25 let pro EU a různé politické think tanky. „Vytvářela jsem policy papery o policy paperech,“ jak říká. Přesvědčená o evropském projektu, jehož cílem jsou otevřené hranice a jednota v různorodosti. Její sen o EU skončil jednoho pondělního rána v dubnu 2012 ve vstupní hale Evropské rady. Finanční krize na Kypru zrovna dosáhla svého vrcholu. „Ta budova působila tak bezkrevná, že mi najednou bylo jasné: takhle to přece nefunguje.“

„Říkala jsem si, kvůli čemu jsem vlastně svůj život promarnila.“ Více než dvacet let si Guérot myslela, že pracuje pro unii, v níž země čím dál více srůstají. „A pak jsem zjistila, že to se nestane. Dostala jsem vztek. A co člověk dělá se vztekem? Buď podstoupí drahou psychoterapii, nebo napíše knihu!“

Evropu občanům, ne bankám

V ní bez servítků popisuje, co se podle jejího názoru udělalo špatně. Evropská unie se prý sice stala vnitřním trhem, ovšem nikoli solidárním politickým společenstvím. Projekt evropské ústavy ztroskotal, společná politika bezpečnosti a obrany „nefungovala“. Především ale v EU neplatí pro všechny občany stejné právo. V České republice se platy zdaňují jednotnou procentní sazbou, v Německu na to mají zase jiné pravidlo. Různé volební systémy způsobují, že ve volbách do Evropského parlamentu nemá každý hlas stejnou hodnotu.

Nerovnosti panují také v nemocničním pojištění, podpoře v nezaměstnanosti nebo důchodech. Hospodářskou a měnovou politiku prý od 90. let minulého století čím dál více utváří přímo Brusel. A přesně v tom podle Ulrike Guérot spočívá celý problém: „Vnitřní trh a euro se bez politické nadstavby nutně musely stát ekonomickou diktaturou.“ Průmysl a banky mohou obchodovat tam, kde je to pro ně nejvýhodnější: díky společné měně odpadají směnné kurzy a transakční poplatky. Občané v každé zemi pracují za jiných podmínek, evropské standardy nebo nějaké tarifní právo společné všem dosud chybí. To, že daný koncept by dříve nebo později přinesl sociální napětí, je Ulrike Guérot jasné.

Evropa tedy nijak dál už nesrůstá, naopak, na hranicích se znovu staví ploty. Po referendu ve Velké Británii i pravicoví populisté v Německu a Francii hlasitě žádají zavést celostátní hlasování o vystoupení z EU. Není v takové době poněkud troufalé chtít vyhlásit Evropskou republiku? „Právě ta neustálá kritika EU přece zřetelně ukazuje, že potřebujeme něco jiného,“ říká Guérot a posouvá si brýle, které jí jinak spadnou z nosu. „Abych to řekla slovy Hegela: Možná něco starého musí umřít, aby se mohlo zrodit něco nového!“

Ale jak přesně by něco nového mělo vypadat? Guérot si přeje demokratický a sociální světadíl. „Evropa občanů, nikoli bank. Evropa zaměstnanců, nikoli průmyslu. Evropa, která ve světě společně dokáže jednat. Humánní Evropa a ne ta, která se izoluje.“ V tomto myšlenkovém experimentu Ulrike Guérot jako první za oběť padnou národní státy. Ráda by žila „pod ochrannou střechou republiky“, která je sítí tvořenou evropskými regiony a městy. Národní státy jsou pro Guérot zbytečné. Tvrdí, že by se mělo více uvažovat o tom, proč v současné době vycházíme z předpokladu, že jen národní státy nám občanům mají dávat a garantovat zákony.

Guérot od Evropanů a Evropanek požaduje, aby zpátky získali svoji suverenitu a přiložili ruku k dílu: znovuzřízení republiky. Jejího prezidenta, poslance a senátory by volil přímo evropský lid. Ulrike Guérot je přesvědčená o tom, že už dnes existuje generace, která myslí „postnárodně“: „kreativní, chytrá a vůbec ne apolitická mládež“, která se sdružuje v různá hnutí, než aby vstoupila do nějaké strany a usilovala o kariéru v EU, o demokracii raději hovoří na akcích, jako jsou bienále, divadelní inscenace nebo literární festivaly.

„Kritizuji EU, protože ji mám tak ráda“

Nemá Guérot strach, že svojí radikální kritikou EU hraje do karet pravicovým euroskeptikům? „Já přece žádám úplně jinou politiku. Konstruktivně nabízím, co by se mělo změnit a jak. Moje analýza se může zčásti krýt s návrhy Bernda Luckeho, který říká, že euro nefunguje. S tím souhlasím. Ale činím z toho jiné závěry.“ Chce euroskeptickým populistům vzít vítr z plachet. „Včetně republiky a regionů. Marine Le Pen ve svých projevech den co den kritizuje republiku a regiony. To jsou dobré koncepty, ale ty jí nenáleží. Ty náleží do politického středu.“

Evropská minimální mzda, transnárodní politické strany, výuční listy, které by se v Evropě uznávaly napříč zeměmi? Má Guérot naději, že by její Republika Evropa skutečně vznikla? Dalo by se říct, že čeká na revoluci. Sice nyní nevidí žádné hnutí, s jehož pomocí by se evropští občané mohli osvobodit z „pavučiny neoliberalismu“, ale pevně věří tomu, že to bývají konec konců náhody, které vedou k radikální změně. „Manželství nekončí tak, že si manželé sednou ke stolu a řeknou, tak je konec. Vztah ztroskotá, protože žena náhodou objeví něco v kapse manželovy bundy. Takovým způsobem to chodí i v dějinách a tyto náhody nemůžeme nijak řídit.“ Svojí politickou utopií Republiky Evropa svoji ideu předala „světovému duchu“, jak říká. Je to myšlenkový popud, pokus o Evropě přemýšlet radikálně novým způsobem. Ohlasem je v současné době poněkud zaskočená, absolvuje jeden rozhovor za druhým. „Tím se nápad s republikou šíří a čím dál více lidí mi říká: vlastně to dává smysl.“

Aby se tento nápad jednoho dne stal skutečností, potřebuje Evropa prožít historický okamžik. „Velká otázka zní: zvládneme to nenásilně?“ Ulrike Guérot je toho názoru, že k tomu máme hodně šancí. Proč? „Už se to jednou zvládlo v roce 1989.“