Job

„Je to věc pořádku!“

Foto: Janika Rehak

Všední den archivářky

Ve svých 22 letech je ředitelkou Rotenburského městského archivu: Jana Judel je důkazem, že archiváři nemusejí být vždycky jenom staří páni v byrokratických brýlích. Co přitahuje mladou ženu na namáhavé administrativní práci? Je práce skutečně tak nudná, jak si mnozí myslí? Co se změnilo na profesi archiváře?

Foto: Janika Rehak
Klassischer Papierkram, Foto: Janika Rehak

Jano, pod pojmem archivář si mnozí představují shrbeného staršího pána s plnovousem a tlustými brýlemi, který sedí v tmavých sklepeních a přehrabuje se ve starých spisech. Co říkáš na toto klišé?

Ano, špetka pravdy se za tímto tvrzením opravdu skrývá. Tradiční typ archiváře se v reálném světě pořád ještě vyskytuje. Ovšem změnily se jak pracovní podmínky, tak i cesty vzdělávání. Dříve pracovali archiváři skutečně ve tmavých archívních skladech umístěných ve sklepení. V současné době ale už téměř každý archivář disponuje samostatnou kanceláři s PC – a kancelář má nad zemí! A je zde mimo jiné i další odlišnost: dříve existovala ještě činnost asistenta archiváře. Mezitím byl pro tuto funkci zaveden studijní obor „odborný pracovník pro mediální a informační služby“, krátce OPMI. Z tohoto pohledu jsou tedy dřívější asistenti dnes právoplatnými archiváři. Nicméně archivář občas ještě i dnes musí prozkoumávat zatuchlé půdy nebo temné sklepy, aby mohl vykonávat svou práci.

Co tě na téhle práci přitahovalo?

Už během svých školních let jsem se zajímala o dějiny a aktivně bádala po svých předcích. Díky studiu archivnictví jsem mohla zpětně vysledovat rodokmen své rodiny až do roku 1780.

Právě německá byrokracie je proslulá tím, že produkuje spousty papírového harampádí. Skutečně se všechno uchovává?

Ne, to by z důvodu nedostatku místa nebylo možné. Každý pracovník archívu má určitou kompetenční sféru. To znamená, že mu jsou svěřeny například stavební nebo matriční úřady. Není už nutné schovávat spisy, které jsou na těchto úřadech vyprodukovány, předávají se dál do archívu. Profesionální archivář potom vybere ty podklady, které mají být trvale uloženy. To je jedna část archívní práce. Ta druhá představuje vyhodnocení soukromých pozůstatků. To je velice vzrušující práce, neboť oficiální a soukromé údaje se někdy odlišují. Například během nacismu se s dokumenty manipulovalo, přikrášlovaly se, ničily, zkrátka přizpůsobovaly se přáním režimu. Soukromé deníky nebo dopisy podle okolností vykreslují daleko realističtější obraz, jak se lidem skutečně dařilo.

Foto: Janika Rehak
Verwaltung digital, Foto: Janika Rehak

Máš nějaký příklad?

Co mnou pohnulo, byl dopis malého děvčátka, který poslala svému otci bojujícímu na frontě. Dívka velmi názorně vyprávěla o svém všedním dnu, jak jí situace nahání velký strach a jak velice svého otce postrádá. Mohli jste se vcítit do jejího tíživého světa.

V sousedním okrese Verdenu našel své předky jeden slavný muž. Nebyl to nikdo jiný, než hvězda Pobřežní hlídky David Hasselhoff. Vzešla také z Rotenburgu nějaká slavná osobnost?

Známé osobnosti ano, například někteří hudebníci, sportovci a spisovatelé, kteří to dotáhli alespoň ke slávě oblastního rozsahu. Frank Carstens, spolutrenér německého národního mužstva v házené, by toho času mohl být asi tou nejvýznamnější postavou. Avšak někým takovým jako je Hasselhoff, tedy někým světového formátu, bohužel Rotenburg posloužit nemůže.

Jak se v tom celém materiálu vlastně dokážeš vyznat?

Je to věc pořádku. Systému. Člověk musí všechno správně ukládat, případně vědět, kde má co hledat. Jestliže jsou dokumenty uloženy špatně, tak je – pokud nemáte mimořádné štěstí - už nikdy nenajdete. Ovšem stále znovu se objevují ztráty, například díky vodě, ohni, nebo válečným škodám. U nás v Rotenburgu se také dost dokumentů ztratilo v průběhu přestěhování archivu. To je dost zvláštní, neboť vlastně šlo jen o stěhování z jedné budovy do jiné. Ani ne 500 metrů dlouhá vzdušná čára! Kam ty věci zmizely, nevíme do dneška.

Jsi v soukromém životě také tak pořádná?

Ne, přiznávám, že ať to zní podivně, doma tak pevně pořádek nedodržuji (směje se). Ale přesto jsem dosud všechno důležité opět vždycky našla.

Foto: Janika Rehak

Jana Judel, mit 22 Jahren die Leiterin des Stadtarchivs Rotenburg, Foto: Janika Rehak

Rozhovor vedla Janika Rehak
překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
květen 2012

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...