Kultura

Dobře upravený klavír

Foto (Ausschnitt):  Anne Breitsprecher, CC BY-ND 2.0Foto (Ausschnitt):  Anne Breitsprecher, CC BY-ND 2.0
Hauschka upravuje svůj nástroj různými předměty. Foto (Ausschnitt): Anne Breitsprecher, CC BY-ND 2.0

Muž, klavír. Zátkami, tenisovými míčky a vibrátory vymámí Hauschka ze svého nástroje zcela zvláštní zvuky.

Když Hauschka na začátku koncertu usedne za černé klavírní křídlo, vypadá úplně uvolněně. A to ačkoli sám neví, co se stane v příští chvíli. „Sednu si za klavír a pak už to probíhá spontánně,“ říká 46letý hudebník.

Vedle něho se nachází igelitka. Dalo by se skoro říct zázračný zvukový pytlík, protože z něho postupně vytahuje různé předměty, s jejichž pomocí upravuje svůj instrument: hlasovým klínem počínaje, který používají ladiči klavíru, přes každodenní předměty až po cizorodé části jiných hudebních nástrojů.

Hauschka umísťuje umělohmotné fólie, zátky, tenisové míčky nebo vibrátory v rezonační desce. To, co z toho vychází, nemá již nic společného s běžnými zvuky klavíru: Lepící páskou zafixované struny imitují kytaru, plastové náhrdelníky se mihotají na strunách a pokládají přes zvuk klavíru sférickou vrstvu zvuku, klapky saxofonu mezi strunami nechají klavírní křídlo znít jako vířivé bubny a postarají se o naléhavý rytmus. Někteří lidé v publiku se stále znovu zvedají, aby se ujistili: Opravdu za tím klavírem sedí jen jeden muž?

Hauschkovo album „The prepared piano“ z roku Jahr 2005, které vyšlo u Karaoke Kalk.

Hauschka střídá mezi tempem a pozvolností, podobně jako sochař nechává vzniknout hudební sochy, které se krátce nato sesypou sami do sebe. Jít na jisto, pouhý přednes, předvídatelnost: omyl. „Rozhoduji se při hraní, na co dalšího budu mít chuť. Zkouším a hledám. Pokud něco najdu, zůstanu u toho. Pokud to zní divně, jdu někam jinam,“ popisuje Hauschka. I jeho hudební biografie se vyznačuje radostí z experimentování a nutkáním k pohybu.

Klasika se setkává s minimalismem

Ve svých devíti letech měl klíčový hudební zážitek se Chopinem: „Jeho hudba měla pro mě všechno: Veselost, smutek, drama a onen energický způsob. Ale také hravost a i něco jako orchestraci,“ říká vzrostlý hudebník plně znějícím hlasem. „Svým způsobem něco takového dělám i dnes, když používám předměty a tím dávám jednotlivým elementům jinou zvukomalebnost.“ Už jako dítě předělával pomocí připínáčků na klavírních kladívkách zvuk piana do spinetu. „Občas mi prostě nestačilo mít jen ten zvuk klavíru,“ vysvětluje Hauschka.

„Breakdance jsem měl rád odjakživa a pasuje k tomu jako nic jiného,“ je Hauschka přesvědčený.

Ve skutečnosti se jmenuje Volker Bertelmann. Jméno Hauschka je pro něj jeho programem. „Chtěl jsem umělecké jméno, které zní východně. Nechtěl jsem posluhovat anglicismům jako dnes takřka všechny kapely. „Taky jsem měl pocit, že klavírní hudba, kterou dělám, má jistou východní melancholii, ačkoli to nedokážu přesně pojmenovat. Je to melancholie, která je bezvýchodná, ale taky úsměvná. To mi připadá jako hodně trefný pohled na život. Má to velkou dramatiku, že má člověk jen jeden život. A o tom ta hudba je.“

Bertelmann uctívá Strawinského, Rachmaninova, Smetanu a Schönberga. Stejně tak si ale váží i trojhvězdí minimální hudby skládající se ze Steva Reicha, Philipa Glasse a Johna Adamse. Tento hudebník, který se narodil v Siegerlandu, stál poprvé na pódiu ovšem jako raper. Spolu s jeho bratrancem byl v devadesátých letech na šňůře s kapelou God’s favourite Dog, která předskakovala hip-hopovým pionýrům Die Fantastischen Vier.

„Hip-hop, soul, funk, r’n’b mi byly vždycky blízké. Vůbec hudba, která má rytmus a na kterou se dá tancovat,“ říká Hauschka. Náležitě k tomu natočil hudební video, ve kterém se na jednu z jeho skladeb pohybuje breakdancový tanečník. „Breakdance jsem měl rád odjakživa a pasuje k tomu jako nic jiného,“ je přesvědčený.

Chodec na hranici u klavíru

I jinými směry se rád pohybuje tento s radostí experimentující klavírista – jezdí na šňůru s klasickou violistkou Hilary Hahn, současně pracuje na desce s africkými muzikanty nebo skládá filmovou hudbu. „Je pro mě důležité, že se všechny ty hudby nepohybují na různých úrovních,“ podtrhává.

Foto (Ausschnitt):  Anne Breitsprecher, CC BY-ND 2.0
Hauschka: „Hudba jako komunikační prostředek“, Foto (Ausschnitt): Anne Breitsprecher, CC BY-ND 2.0

„Vnímám hudbu především jako prostředek komunikace,“ tvrdí Volker Bertelmann alias Hauschka. To, že na svých koncertech nerecituje, ale improvizuje, je pro něj esenciální, protože jeho publikum má spoluurčovat. „Když tam sedí lidé, kteří najednou chtějí jít, tak to uděláme,“ směje se Hauschka, který je vyznaným fanouškem Aphex Twina a který označuje spinetové skladby anglického renesančního komponisty Williama Byrda jako „totální punk“.

Není se čemu divit, že návštěvníci koncertů jsou mnohem mladší než sám maestro. I samotný Hauschka se domnívá, že má pro to vysvětlení: „Fascinuje je mít ještě nárok na věci, které jsou již dány. Podle motta: moji prarodiče nebo rodiče už hrávali na klavír a já teď vlastně můžu vzít to samé a udělat z toho něco pro mou generaci.“

„Našel jsem něco, co dělám strašně rád.“ A to člověk Hauschkovi věří okamžitě, když ho vidí sedět se zcela uvolněným výrazem za klavírem.

Ulli Mascher
překlad: Jan Kout

Copyright: LandesZeitung
duben 2013

    Další články k tématu

    Shakuhachi - osamělé tóny toužící po pokračování
    Shakuhachisté se nebrání zpestřit avantgardní hudbu, nejrůznější performance či koncert orchestru. Japonský hudební nástroj vydává dokonce i ultrazvuk! Jaké to je, oddat se shakuhachi, vypráví jeden z předních českých hráčů na shakuhachi Marek Matvija.

    Dobře upravený klavír
    Muž, klavír. Zátkami, tenisovými míčky a vibrátory vymámí Hauschka ze svého nástroje zcela zvláštní zvuky.

    Citera s kancelářskou sponkou
    Christof Dienz tvoří hudbu – čínskými hůlkami, ladičkou, kancelářskými sponkami nebo dalšími předměty, které se mu dostanou pod ruku. To, co však určitě nesmí chybět, je citera.

    Hra s jídlem
    Vídeňský zeleninový orchestr byl první svého druhu. Od roku 1998 si hrají s jídlem a dělají hudbu prostřednictvím čerstvé zeleniny.  

    Z ulice na pódium
    Radůza sama o sobě říká, že je outsiderkou. Přitom je tato multiinstrumentalistka nejznámější českou zpěvačkou.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...