Kultura

Luděk Pešek Pachl rád provokuje. Jeho poslední kousek jsou akrylové obrazy metr na metr, které jednoznačně připomínají prapory s hákovým křížem - jen s tím rozdílem, že uprostřed není hákový kříž, ale Darth Vader, Krteček nebo holubice míru. Proč tento český umělec žijící v Berlíně, tak rád provokuje, je jasné poměrně brzy.

Luděk Pešek Pachl se narodil v roce 1971 v Mostě. Život v tomto severočeském městě ovlivňuje těžký průmysl, těžba hnědého uhlí a chemický průmysl, který pustoší krajinu. A tady malý Luděk začíná experimentovat s voskovkami po zdech svého domova. Od svých 24 let maluje profesionálně, ale počátky svého umění hledá v dětství.“ Tehdy jsem dostal nějakou příšernou dětskou cenu - byla to knížka od jakéhosi východoněmeckého spisovatele; jmenovala se Autostopem na prázdniny (Autostopp in die Ferien). Knihu jsem nikdy nečetl, letěla rovnou do knihovny,” vzpomíná Luděk.

Tehdy namaloval kotelnu, která stála za jejich domem. „Kolik mi bylo, to teď fakt už nevím. Dejme tomu 13. Následky to mělo každopádně příšerný - maluju totiž dodneška a podle toho to taky vypadá,” ušklíbá se dnes 42letý umělec.

Už tehdy se nechtěl přizpůsobovat: „Odmítal jsem malovat ty komunistický sračky podle předem danýho socialistickýho tématu, jako kouřící továrny a mír.” Svůj odpor proti komunistickému systému dával najevo i svým vzhledem: „Nosil jsem tenkrát takový speciální oblečení od tety z USA. Stačilo jen pár úprav, a byly to skvělý punkáčský hadry. Po škole mě pak furt jebala komunistická STB. A tak to šlo pořád dokola, než přišla sametová revoluce,” vypráví Luděk. Punker v tehdejším socialismu se samozřejmě nesetkával s nadšením ani u rodičů nebo učitelů. „Každý ráno jsem musel učitelce ukazovat, co mám na sobě. Když nesouhlasila, musel jsem se jít domu převlíknout. Problémy na každým rohu a každý den v roce.”

Když přišla v roce 1989 revoluce, bylo Luďkovi zrovna 18 let. Hned vyrazil na cesty po Evropě. Mimo jiné žil tři roky v Neapoli. Co tehdy doufal, že najde?

„Pravděpodobně jsem v nic nedoufal, chtěl jsem toho jen hodně vidět. Co nejvíc a co nejdál odsud. Byly to spíš takový cestovatelský fantazie, určitý druh zadostiučinění za těch 18 let v komunismu a k tomu se přidala ještě ta tehdejší euforie. Bylo to super,“ říká Pachl.

V roce 1998 se Pachl dostal do Berlína, kde žije dodnes. Bylo to v podstatě „za rohem”; do Neapole se mu to pak už zdálo moc daleko. Byla to souhra náhod, kulturní život a nabídka kamaráda Dlouhého, co způsobilo, že v Berlíně na sklonku 90. let zapustil kořeny. A to i přesto, že na začátku mluvil jen dost lámanou němčinou.

Tady začínají vznikat obrazy, která sám označuje jako „rebel art”. Hemží se to na nich odkazy k popkultuře - české i německé. Jeho díla jsou plná ironie a provokace.

To má společné s uměním Romana Týc a skupiny Ztohoven. Když se Luděk před dvěma lety dozvěděl o jeho odsouzení kvůli manipulaci panáčků na semaforech, naštvalo ho to: „Je to celý samozřejmě sviňárna. Tohle jeho odsouzení je na jednu nešťastný, ale zároveň i pozitivní. Nešťastný v tom, že taková věc se v demokratickém systému stát nesmí, respektive by se neměla stát. Ale pozitivní na tom je, že se stal známým a dostal se do povědomí lidí. Ale za jakou cenu? Budiž mu to přičteno k dobru a českým zákonodárcům na vrub,” myslí si Luděk.

On sám dosud podobné problémy kvůli svému umění neměl, ale to ještě může přijít, myslí si. „I když umění musí být svobodné. To je všeobecně známo. Otázka zůstává pak jako vždycky, co je umění a co už ne, a kdo má právo o tom rozhodovat,” uvažuje nahlas.

Umění pro něj znamená absolutní svobodu. Řídí se heslem: „Maluju, co chci, kdy chci, čím chci, o čem chci a na co chci. Prosím Vás, zakazovat někomu něco malovat? To už tady jednou bylo...”

Kromě malování provozuje v Berlíně obchod, který pojmenoval podle někdejšího komunistického řetězce „Tuzex”, a v kterém prodává typicky české produkty - krtečka, pivo, tatranky. Má tu i oltář Karla Gotta.

V Tuzexu pořádá česko-německý štamtiš, české filmové večery, debaty, na které chodí nejen Češi, Němci a Slováci, ale i Poláci, Argentinci, Američané. „Dalo by se říct, že tu provozuju určitou osvětu o Česku,” říká Luděk s radostí.