Kultura

Manželství Marianne Eschbachové

Panorama Istanbulu – Marianne (Iris von Reppert-Bismarck) a Umran (Umran Ertok) při společném večerním promítání diapozitivů

Konzumní způsob života, vytěsňování historie, nenávist k cizincům – ve snímku „Adresát neznámý“ z roku 1983 vypráví íránský filmař Sohrab Šahíd Saless příběh německo-tureckého vztahového trojúhelníku a skrze něj vykresluje pochmurný portrét západoněmecké společnosti.

„Když do nás píchnete, neteče z nás krev?“ Tato Shylockova otázka z dramatu Williama Shakespeara Kupec benátský se objevuje jako motto v úvodu filmu Adresát neznámý. Íránský režisér Sohrab Šahíd Saless (1944 - 1998) si v něm vzal na mušku vztahy Němců a přistěhovalců v Západním Německu. Je počátek 80. let: západoněmecké hospodářství se ocitá v krizi, počet nezaměstnaných stoupá na 1,8 milionu a procento uprchlíků v obyvatelstvu narůstá, mimo jiné v důsledku íránské islámské revoluce, irácko-íránské války, vojenského převratu v Turecku a vyhlášení stanného práva v Polsku.

Film Adresát neznámý, poprvé uvedený v roce 1983 na 13. Berlínském mezinárodním filmovém festivalu v rámci sekce Fórum, začíná rozpadem jednoho manželství. Marianne Eschbach (Iris von Reppert-Bismarck), ročník 1945, opouští svého manžela podnikajícího v pojišťovnictví (Manfred Zapatka), dvě děti i společný dům ve Wiesbadenu a odchází žít do Západního Berlína s nezaměstnaným tureckým architektem (Umran Ertok, jehož jméno nese i filmová postava).

Film sleduje dvě paralelní linie: jednak nasloucháme rozhovorům Marianne s Umranem, během nichž Umran vypráví o svých zážitcích imigranta a o tom, proč se v Německu cítí cizí a nevítaný. Vedle toho se prostřednictvím dopisů, které si vyměňují Marianne se svým mužem, dozvídáme, jak odlišně se oba manželé vyvíjeli, jak málo jim zbylo ze společně prožité doby revolučního konce 60. let – a jak málo on zná její potřeby, neboť ve své ženě vidí v podstatě už jen matku a manažerku domácnosti, která se mu o všechno postará.

Když jsem byl Turkem

S prvním „migrantským“ filmem Sohraba Šahída Salesse V cizině (1975) má Adresát neznámý po formální a stylové stránce společného jen málo. V kontrastu k dlouhým, poklidným záběrům prvního snímku pracuje tento s rychlejšími střihy, zoomem a pohybem kamery i voiceovery. Více se uplatňuje také hudba. Rozdíl kultur se tak odráží i v kontrastu ornamentálních tureckých melodií, které poslouchá Umran, a klasické hudby, již si pouští Mariannin bezejmenný německý manžel.

Adresát neznámý má esejistický charakter, je komponovaný jako koláž, v níž se střídají děj a reflexe. Sledujeme postavy, jak mluví, čtou knihy, přemítají, píší nebo čtou dopisy. Literatura a umění zde slouží na jedné straně zábavě – a sice v případě Mariannina manžela, který po večerech sedává v ušáku u krbu s románem Grahama Greenea Konec dobrodružství (1951) nebo vyráží do městského divadla a během konverzace o přestávce popisuje zhlédnuté baletní představení jako „pěkné“.

Na druhou stranu se ve filmu objevují publicistika, literatura a umění i jako prostředky kritického přístupu k německé historii a současnosti. V jedné scéně tak na stole podnikatele v pojišťovnictví leží reportáž Jak jsem byl Turkem z konce roku 1982, ve které její autor Gerhard Kromschröder popsal diskriminaci, s níž se setkal ve Frankfurtu v přestrojení za tureckého námezdního dělníka.

Marianne s Umranem si také prohlížejí publikaci o německém fašismu s ilustracemi Renza Vespignaniho. Později čte Marianne Listy německému příteli Alberta Camuse. V Umranově bytě navíc visí plakát z výstavy Mehmeta Gülera, tureckého umělce žijícího v Německu, který chce svou činností – stejně jako architekt Umran – pokud možno narušit soudobá klišé o Turcích jakožto gastarbeiterech.

„Všichni u vás říkají: ať se cizinci integrují, ať se naučí jazyk. Ale představ si to: děti cizinců, které tu chodí do školy, se naučí na německých školách německou abecedu, aby pak všude mohly číst: ,Cizinci pryč. Turci pryč.ʻ Proč se teda ten jazyk učit? Proč se přizpůsobovat?“

Z rozhovoru Umrana, který vedl s Marianne

Šahíd Saless natočil těžký, hořký film, který německé diváky konfrontuje se značně kritickým pohledem „zvenku“. Svým snímkem naznačuje nepřetržitou červenou linii spojující pronásledování a vraždění Židů v období třetí říše s xenofobií počátku 80. let ve Spolkové republice Německo, kdy v dobách špatné ekonomické situace a zvyšujícího se počtu žadatelů o azyl stoupl počet rasisticky motivovaných útoků a vražd.

Marianne díky rozhovorům s Umranem poznává svou zemi z dosud netušené stránky a začíná si více všímat svého okolí. Jednou sleduje v autobuse, jak dvě starší ženy vyhodí imigranta z místa pro invalidy, jen aby se pak o volné sedadlo pohádaly. Mariannin manžel se zase setkává s tím, že v jeho firmě zaměstnanci podezřívají dvě turecké uklízečky z krádeže peněz. Přestože ví, že pachatelkou je jedna ze sekretářek, nezasáhne, když má jedna z uklízeček přijít o místo.

Umran sám naráží na neporozumění na cizinecké policii, když po diskuzi s příslušným úředníkem získává pouze tříměsíční prodloužení pobytu. „Mysleli jsme,“ shrnuje situaci, „že jsme sem pozvaní. Mysleli jsme, že jsme hosté. Trvalo dlouho, než jsme pochopili, že hosté sice jsme, ale že neexistuje žádný hostitel, který by se o nás postaral.“

Umran nenajde práci, a musí proto Německo opustit. Marianne zůstává v Západním Berlíně a zoufá si nad „nesoudností“ svých spoluobčanů, kteří se nepoučili z hitlerovského fašismu a nevyvodili z něho důsledky pro vlastní jednání: „Proč si tu všichni odmítají připustit, že z nás válka udělala lhostejné a bezcitné lidi?“

Umění milovat

Mariannin manžel, podnikový ekonom, reprezentuje ve filmu příslušníky generace osmašedesátníků, kteří dosáhli úspěšné kariéry, mohou si dovolit nová auta, cestování i aférky, ovšem jejich kritické postoje a angažovanost ustoupily lhostejnosti, která už podporuje jen síly, jež připisují vinu za špatnou hospodářskou situaci a vysokou nezaměstnanost imigrantům.

„Sobecký člověk se zajímá jen o sebe, chce vše pro sebe, necítí radost, když dává, jen když bere. Na vnější svět pohlíží z hlediska toho, co může z něho vyzískat; chybí mu zájem o potřeby druhých a úcta k jejich celosti a důstojnosti. Vidí jen sám sebe.“ Tyto věty jednou cituje Mariannin manžel své ženě z Umění milovat Ericha Fromma, ale ve svém vlastním jednání je nereflektuje.

Adresát neznámý Šahida Salese představuje – podobně jako film Manželství Marie Braunové Rainera Wernera Fassbindera (1979) – obžalobu soudobé západoněmecké společnosti: ta se v časech poválečné obnovy vrhla vstříc konzumu, ale odmítla se důkladněji zabývat sebou samotnou, vlastní vinou a dalekosáhlými důsledky dvanácti let nacistické diktatury.

Marianne se už ke své rodině nevrátí. Její muž najde svůj poslední dopis ve schránce s poznámkou „adresát neznámý“. V závěru vidíme, jak se kamera vzdaluje od Marianniny fotografie vedle zprávy o ní, načež se objeví celá titulní stránka deníku Bild z podzimu 1982, která informuje o nové vládě Helmuta Kohla a Hanse-Dietricha Genschera a volbách do parlamentu v březnu 1983.

Posledním Marianniným skutkem ve filmu je pronesení „Modlitby pro nevěřící“. Zatímco ji odříkává, sledujeme chodce, kteří v dešti nakupují na pěší zóně, výlohy s parukami, parfémy, šperky a hodinkami, postarší dámu, která se mazlí se svým psíkem, a nabídky na horkou čokoládu za výhodnou cenu:

Německo moje

Odpusť, že nemám auto, nejezdím na motorce,
že jsem si zapomněla kalkulačku a nedonesla jsem dnes žádné peníze do banky.

Slibuji ti, že se v budoucnu polepším, budu spořádaně cestovat po světě,
každý den číst hospodářský věstník a aktivně se zapojovat do politiky.

Chraň mého psa před lidmi, dětmi a dalšími zlými zvířaty a postarej se,
aby nikdy nemusel hladovět.

Děkuji ti, že mám každý den svůj čokoládový dort se šlehačkou a za tu nahou dívku u snídaně a…
protože vítr vane do srdcí lidí taky, nad touto zemí se čím dál víc stahují mraky.

Čekání na mámu – Mariannin manžel a jejich dvě děti si prohlížejí fotografie z mládí rodičů.

Více o Sohrabu Šahídovi Salessovi na jádu

V rámci našeho seriálu představujeme tyto a další filmy Sohraba Šahída Salesse.

#1 Zátiší: O filmech Hans – Chlapec v Německu (BRD / ČSSR 1985) a Vrba (BRD / ČSSR 1984).
„Bylo to jako ve venkovním studiu“: Rozhovor s Bertem Schmidtem, dlouholetým asistentem režie Sohraba Šahída Salesse

#2 Ne zrovna hezká země: O filmu V cizině (SRN / Írán 1975)

#3 Manželství Marianne Eschbachové: O filmu Adresát neznámý (SRN 1983)

#4 coming soon

Behrang Samsami
Narozen roku 1981 v Urmii, Írán. Germanista a absolvent doktorského studia, novinář na volné noze a vědecký spolupracovník Německého Spolkového sněmu. Více informací zde: behrangsamsami.com
překlad: Marie Voslářová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
listopad 2017

    Sohrab Šahid Saless

    Narozen roku 1944 v Teheránu.
    Od roku 1962 studium filmové akademie ve Vídni. Onemocnění tuberkulózou. Roku 1967 pokračování ve studiu v Paříži. Roku 1968 návrat do Íránu.

    Několik dokumentů pro íránské ministerstvo kultury. Dva hrané filmy, Prostá událost a Zátiší, natočené v Íránu.

    Roku 1974 emigrace do Západního Německa. 13 hraných a dokumentárních filmů pro německou a slovenskou televizi.
    Výběr:

    • V cizině ( In der Fremde, 1975)
    • Čas zrání (Reifezeit, 1976)
    • Dlouhé prázdniny Lotte H. Eisnerové (Die langen Ferien der Lotte H. Eisner, 1979)
    • Anton P. Čechov – Život (Anton P. Čechov – Ein Leben, 1981)
    • Adresát neznámý (Empfänger unbekannt, 1983)
    • Podvrženec (Wechselbalg, 1987)

    Od roku 1984 člen Akademie umění, Berlín. Roku 1984 přesídlení do ČSSR. Koncem 80. let návrat do SRN. Přesídlení do USA.
    Roku 1998 umírá v Chicagu.

    Různá filmová ocenění.
    Výběr:

    • Zlatý ibex za nejlepší režii na Mezinárodním teheránském filmovém festivalu za Obyčejná událost (Ein einfaches Ereignis, 1973)
    • Stříbrný medvěd na Berlínském filmovém festivalu za Zátiší (Stilleben, 1974)
    • Zlatá cena Adolfa Grimmeho za nejlepší scénář, nejlepší mužskou roli a nejlepší režii za Grabbeho poslední léto (Grabbes letzter Sommer, 1981)
    • Cena Akademie múzických umění za film Utopia (1984)
    Íránský scenárista a režisér Sohrab Šahíd Saless je v německojazyčném kontextu jen málo známý. A přesto jeho práce v současné době zažívají opětovnou rezonanci v Německu i v cizině. Goethe-Institut tohoto transnacionálně žijícího a tvořící umělce již za jeho života vnímal jako součást Nového německého filmu a roku 1979 dostal pozvání do USA, kde se konala přehlídka nejnovějších německých autorských filmů. Roku 1983 retrospektiva jeho filmů byla uspořádána v Paříži. Goethe-Institut se podílí i na jeho současném znovuobjevení v rámci retrospektivy – v létě 2017 v Bruselu a od listopadu 2017 do ledna 2018 v Londýně.

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...