Předčítači s chutí do toho.
„Night Of The Living Readers” v Olomouci
Velká chvíle je tady. Tvůrce textu konečně předstupuje před obecenstvo. Jeho první kontakt s potenciálními čtenáři. Nyní se mu naskytuje příležitost představit své dílo. Velké napětí jak pro něj samotného, tak i pro publikum, které naopak dychtivě čeká, co mu bude nabídnuto. Autorské čtení je o oboustranném překvapování a o velké odvaze předstoupit s něčím tak intimním, jako je vlastní počin. I v Olomouci se konají tyto literární hody. Pořádá je tam Ondřej Čížek, třiadvacetiletý student teorie a dějin dramatických umění. Zvolil však neotřelý způsob, který zabral.. Akce je čím dál tím více navštěvována. Povídali jsme si s ním o jeho kulturním angažmá pro Night Of The Living Readers, jak olomoucké čtení nazval.
Jak bys představil tvou akci?
Jde o literární talk show, která je určena pro začínající autory, kteří mají chuť a určitou dávku odvahy prezentovat své texty naživo před publikem. Jde o to, vyzkoušet si své autorské čtení, styl přednesu a především otestovat si, jak budou reagovat živí posluchači. Talk show je to v tom smyslu, že já se s autory jako průvodce večera po přečtení také krátce bavím o jejich tvorbě a o nich samotných. Je tam samozřejmě i prostor pro otázky a připomínky ze strany publika. Literaturu představujeme trochu jiným, tedy živým způsobem.
Organizuješ to sám nebo máš nějaký tým?
Začal jsem to pořádat v roce 2009 úplně sám. Tehdy jen pro pár kamarádů, kteří tam něco četli, dokonce jsem se zapojil i já. Dnes mi pomáhají další lidé hlavně s technickým zázemím, já mám pak na starost organizační věci spolu s dramaturgií.
Kdo vybírá texty, které na čtení zazní?
Ten večer je otevřený pro všechny. Není to tak, že by mi zájemce poslal text a já rozhodl, jestli může číst nebo ne. Možnost vystoupit má kdokoli, kdo si za svým textem stojí a má odvahu a chuť s ním jít před posluchače. Zájemci mi své texty posílají, abych věděl, jak ten večer bude probíhat a jak je zařadit. Já jsem ten, kdo předčítače uvede a má na něj otázky, ale nejsem výběrčí textů. Samozřejmě je čtu, ale nehodnotím je, ani autorům neříkám, jak mají psát. Občas ale taky oslovím lidi, o kterých vím, že píšou, jestli by nechtěli něco prezentovat.
Všimla jsem si, že na posledním večeru bylo poměrně hodně erotické tématiky. To je pravidlem?
Ne, není. Kromě jiného to bylo tím, že jako hlavní host vystupoval Jan Kunze, frontman kapely KOFE-IN a také básník. Jeho texty jsou prostoupené sexuálním podtextem, určitou dávkou lechtivosti. Ale nebyl to záměr. Jistá dráždivost z toho večera vyplynula sama. Předešlá Noc byla syrovější a vlastně ne moc lechtivě zábavná.
Existuje něco, co mají texty a jejich autoři společného?
Dost předčítačů prezentovalo odlehčenou bohémskou poezii, zazněly i depresivnější věci, zejména tedy od holek. Došlo ale také na surrealistické proudy vědomí i jakousi, jak bych tak řekl, naivní poezii. Jan Těsnohlídek, což byl hlavní host na třetí Noci, a který je podle mě jeden z našich nejlepších současných básníků, zase četl hodně komorní ale zároveň intenzivní sociální poezii, reflektující společnost, okolní dění a politiku. Jak to tak vyjmenovávám, uvědomuju si, že celkem různorodé to bylo a je. I pokud jde o prózu.
Stalo se už někdy, že některý vystupující u publika neuspěl?
Jo, stalo. Ale o tom ty večery jsou. Je to hodně nevyzpytatelné. Na akci přijde celkem slušný počet lidí, na poslední jich bylo asi osmdesát, takže je jasné, že každý předčítač nezaujme všechny. Vždycky je někdo, kdo zaujme hned. Teď to byl třeba Kryštof Pohl, který měl jako jediný bouřlivý potlesk a co se týká odezvy, překonal i hlavního hosta. Ale o tom to je. Ta dramaturgie se nedá a ani ji nechci skládat podle toho, jaké texty se mi líbí. Vždycky čte někdo, kdo tak trochu vybočuje, a kdo třeba nezaujme hned na první dobrou, jednoduše se nezalíbí všem.
Bavíš se s těmi autory třeba o jejich motivaci ke psaní a k tomu vystupování?
Já se s těmi autory před čtením setkám a píšeme si e-maily, ale řešíme spíš organizační věci jako je použití mikrofonu, nasvícení apod. Jejich motivaci neřeším. To nechávám na nich, protože oni tam jdou sami za sebe. U lidí, které znám a vystupovali na NOTLR, většinou hraje hlavní roli láska k literatuře, touha vyzkoušet si sám psát, zažít vlastní autorské čtení se vším všudy. Možná své texty četli svým kamarádům a příbuzným a měli úspěch, a tak si řekli, proč to nezkusit opravdu naostro před osmdesáti cizími lidmi. Ale můžou tam být samozřejmě i další důvody, které já neznám.
Máš vůbec nějakou podporu, například ze strany školy?
Mám, ale jen čistě psychickou. Každopádně je fajn, když ti pedagogové řeknou, že se jim to libí, nebo když se sami přijdou podívat. Ale finanční podporu nemám, takže je to pořád taková punková záležitost - koná se tak, jak přijde chuť, čas a energie.
Umíš si představit, že bys něco takového organizoval i mimo univerzitní město?
Uvedu příklad. Pocházím z České Třebové, což je poměrně malé město. Tam, když bych něco takového začal pořádat, udělal bych to v jediném alternativním klubu, který tam je. Myslím, že by tam přišlo pár místních a třeba deset lidí z gymplu. A asi by to moc nefungovalo. Na druhou stranu si dovedu představit, jak by se to tam dalo zaktivovat. Gympl by se dal vzít jako dobrý výchozí bod. Přes tamní školní kroužek by se pak mohlo začít pracovat se žáky s literárními ambicemi. Ti by se pak postarali i o samotnou propagaci . A celé by se to uspořádalo v tom klubu. Lidi by si na to zvykli. Takže cestu tam rozhodně vidím.
A poslední, ryze praktická otázka, co děláš pro propagaci NOTLR?
U akcí tohoto typu mě dost baví jejich vizuální stránka, jejich ksicht navenek a snad není lež, pokud řeknu, že si na něm dávám záležet i v případě NOTLR. Pokaždé nechám vytvořit plakát, nedávno se rozjel i blog a samozřejmě naplno využívám Facebook. Sociální sítě jsou k propagaci podobných akcí k nezaplacení. Celkem fajn také je napsat tiskovou zprávu a obeslat novináře, kteří mají prázdnou kulturní rubriku. Ono to nemusí přilákat spoustu nových lidí, ale rozhodně to zvýší povědomí o té akci.
