Život

V Německu se pravidelně s odstupem několika let opakuje spor týkající se politické korektnosti. A pokaždé bez výsledku.

Jaká je Vaše definice politické korektnosti?

Za politickou korektností stojí přesvědčení, že jazyk nikdy není neutrální. Může urážet, diskriminovat, ponižovat a politická korektnost má zvyšovat vnímavost vůči těmto skutečnostem. Snaží se o určité politické korekce jazyka. Je zajímavé, že v Německu se debata kolem politické korektnosti téměř automaticky dává do souvislosti s podezřením ze stalinismu a cenzury, ačkoli v podstatě vychází z tradice liberalismu. Politická korektnost je symbolem reálné plurality nejrůznějších menšin, rozličných sexuálních, etnických nebo kulturních identit, které nacházejí svůj výraz v důsledku toho i v jazyce. To, že image politické korektnosti ve společnosti je dnes přesně opačná, je vítězství politické pravice, které se podařilo prosadit negativní vnímání politické korektnosti v rámci svého politického boje.

Ale například v debatě o knihách pro děti přehnanou politickou korektnost nekritizovaly pouze konzervativní noviny.

Pro mě bylo překvapující a zneklidňující, že se do agitky proti „censuře“ slov jako „negřík“ zapojily i levicové a liberální deníky. Zcela jistě je možné politickou korektnost kritizovat i z levicové perspektivy, ve smyslu osvícenecké výchovy k racionální svébytnosti, kterou právě přílišné zásahy do jazyka znemožňují. Osvícená výchova by měla zaručit, že dítě pochopí nejen kontext vyprávění, ale že porozumí i tomu, že některá slova mohou být urážlivá, místo aby se jednoduše vyškrtla atd. Tak by asi vypadala hlavní argumentace levicových liberálů, kteří říkají, že příliš málo důvěřujeme lidskému úsudku a rozlišovací schopnosti lidí, a to i věch velmi mladých…

Což ale samozřejmě ignoruje problém, že pro některé lidi mohou být určitá slova urážlivá.

Jednak a jednak je pro rodiče šíleně složité dětem vysvětlit celý historický kontext. V každodenní realitě, kdy dětem předčítáme a narážíme na taková slova, je nemožné pokaždé vysvětlovat, že ten či onen pojem je diskriminační. A nemůžeme ani zabránit tomu, že si slovo dítě zapamatuje. Nehledě na to, což já považuji za důležitý argument, že mnohdy se v rasistickém a diskriminačním duchu nese celé vyprávění a nejde tedy o jednotlivá slova. Proto ničemu nepomůže, když se vyhodí jen slova jako „negr“ nebo „král negrů“ atp. Problematické vyprávění jako celek zůstane zachováno.

Kde je potom ale únosná hranice mezi tím, kdy škrtat jednotlivá diskriminační slova a kdy celé pasáže?

To je složitá otázka. Nemůžete zakázat knihy a rodičům nemůžete zakázat, aby četli svým dětem, pokud se nejedná opravdu o otevřeně rasistické texty. Já se domnívám, že je úkolem vzdělávacích institucí zajistit potřebnou kontextualizaci. Nejlepší by samozřejmě bylo se literaturou pro děti zabývat přímo ve výuce a diskutovat právě i o takových otázkách jako, co nám ten příběh vlastně opravdu chce říct?

Tento problém je dobře vidět i v aktuální diskusi. Argumenty přicházejí primárně od lidí, kteří říkají, že když teď začneme korigovat knihy pro děti, musíme přepracovat i Shakespeara. Je samozřejmě pravda, že když dneska čtu něco od levicového intelektuála typu Sartre, tak se v textu objeví i slovo „negr“. Tady lze ale vycházet z daného historického kontextu. Navíc tyto knihy čtou většinou lidé, kteří mají dost informací. Debata se proto točí hlavně kolem knih pro děti – a tady se mi zdají korektury oprávněné. Ale tuto hranici bych určitě nepřekračoval. Literární nebo filozofická díla bych určitě neupravoval.

Kdo ale rozhodne o tom, jak text změnit, když autor již nežije, což u klasických knih pro děti platí ve většině případů, a nelze si tedy vyžádat jeho souhlas?

Otázka autority je složitá. Bylo by nutné nějaké grémium, které by získalo potřebnou legitimitu. V podstatě by se muselo s dosavadními texty zacházet, jakoby se jednalo o cizojazyčné texty, které by se nově překládaly, což se v případě historických textů děje běžně. Problém tím ale nezmizí. Někdy se mluví o nekonečném boji eufemismů, protože nějaký pojem dnes nahradíme slovem, které sice teď nevnímáme jako diskriminační, ale je možné, že se toto za pár let změní. Nastartoval by se tak nekonečný proces stále nových a nových „překladů“.

Je podle Vás vůbec dobrým znamení, že se debata v Německu nese v tak kontroverzním duchu?

Mně přijde zajímavé hlavně to, s jakou pravidelností se debata stále vrací, aniž bychom dosáhli nějakého názorového posunu. Mění se samozřejmě souvislosti a specifická témata. V 90. letech šlo o termín národ. Debata, která probíhá aktuálně, se ale podstatou problému, tématikou ani protistranami prakticky neodlišuje od té z doby před dvaceti lety. Je to stejný ideologický boj, který se stále opakuje a který probíhá podle stejného schématu. Typické pro debatu o politické korektnosti je fakt, že ji iniciuje politická pravice, která se snaží využít mainstreamový levicově liberální prostor. Profiluje se pak jako ten, kdo nazývá věci pravými jmény a nebojí se říct odlišný názor. Obvyklá strategie je, že se stylizuje do role mluvčího většiny, která nemá možnost se vyslovit. Určitě je ale dobře, že se o tématu veřejně diskutuje. Je ale už docela únavné sledovat, že jde stále o tytéž argumenty.