Život

Co vlastně přesně učíte?

Učím informační technologie. Zaměřuji se na obraz – počítačové vidění a zobrazování. Jinými slovy, jak může počítač vytvořit obraz a jak může počítač obrazu rozumět. Dříve se tomu říkalo počítačová grafika, ale já už ten termín nemám moc rád, protože grafika dneska znamená spíš Photoshop nebo dělání webů. Nemám výtvarné nadání, zabývám se tím, jak to dělat technologicky. Jak zobrazovat, tedy vytvářet obraz a jak mu porozumět.

Co to znamená pro běžného člověka?

Typickým příkladem jsou počítačové hry, kde se zobrazuje obraz šedesátkrát za sekundu, aby z toho byla animace. Z modelu scény, budov, postaviček a stromečků se dělá obraz. Pak člověk hraje a je to skoro jako v reálném světě, ať už dneska na mobilu nebo ještě před časem v počítači. Počítačové zobrazování se také objevuje ve filmu. Byl jsem například hodně překvapený, že herci už dnes při natáčení moc necestují. Když se točí film a oni se tam líbají třeba v Číně, ve skutečnosti byli ve filmovém studiu a za nimi byla zelená plachta. Čínu jim tam dodali potom počítačem. Věděl jsem, že se něco takového používá, ale byl jsem překvapený, jak moc. Herci třeba tři čtvrtiny natáčecího času tráví ve studiu. Ten zbytek je počítačová grafika, to zobrazování, o kterém jsem mluvil. Normální člověk se tedy s výsledky výzkumu v zobrazování potkává klidně šest hodin denně, pokud trošku víc kouká na televizi.

Je velký rozdíl, když se něco dělá pro klasické počítače nebo pro tablety a telefony?

Tablety a mobily dohánějí výkonem stolní počítače. Každý počítač má grafický procesor, ale dneska už ho mají i ty nejlevnější mobily. Rozdíly se stírají. Když se teď vyvíjejí hry, není už skoro třeba dělat dvě různé verze. Hra vyjde téměř stejná pro počítače i tablety. Rozdíly jsou opravdu minimální. Je to velká revoluce. Lidé to zatím úplně nepojmenovali, ale ty počítače se přesouvají ze stolů do kapes. To je podle mě velká věc, která ještě není doceněná.

Jak se měří úspěchy mezi školami? Existují nějaké soutěže?

Soutěže moc ne. Vědci spíš soutěží tak, že se snaží napsat co nejlepší články a ty se potom snaží dostat na co nejlepší konference nebo do co nejlepších časopisů. Kdo jich tam má hodně, ten je dobrej. Soutěž, kde by se vyhlásil první, druhý a třetí, není.

Jsou nějaké soutěže alespoň pro studenty?

Takové soutěže se dělají, ale ne na úrovni škol. Hodně je dělají v rámci brainhuntingu firmy, protože chtějí nalákat nové talenty. Často je taková soutěž poznamenaná tím, jaký má firma vlastní zájem. Spíš si myslím, že úroveň školy se pozná podle kvality projektů, které pak studenti dělají, kde pak pracují, jaké zakládají start-upy a s čím prorážejí do světa. Zrovna v Česku a v Brně jsou úžasné projekty. Stále častěji se potkávám s tím, že se studenti přicházejí domluvit na diplomovou práci a chtějí se pokusit, pokud se jim projekt podaří, založit si na to firmu.

Co vás nejvíce baví na učení?

Mě to prostě baví, tam není nic konkrétního. Myslím si, že výzkum, vzdělanost, pokrok a shromažďování znalostí probíhá skrze mluvení a komunikaci. A to mě baví.

Dá se porovnat, jaké je učení na státním Vysokém učení technickém v Brně a jaké na soukromé iCollege, kde také působíte?

Na iCollege je jiná motivace studentů. Zaplatili za to a mají školu jen jeden semestr. Výuka je hodně koncentrovaná. Když jim unikne hodina, přijdou o kus toho, co si zaplatili. Zároveň je to na iCollege dost fičák, jde to tam rychle, na nic není čas. Na vysoké škole je úžasné, že člověk se může na pět let zavřít do baráku a těch pět let věnovat nasávání znalostí. Ne vždycky se to podaří, protože studenti takto nepřemýšlí, ale někteří ano.

Nemyslíte si, že studenti na vysokých školách berou tuto možnost jako samozřejmou? Mají zdarma vzdělání a chtějí si pouze udělat jakýkoliv titul.

Určitě takoví jsou, ale já chci vidět těch pár, kteří to tak nemají. Ti ostatní se holt svezou. Speciálně v IT je teď velká móda, že si studenti hledají práci při škole. Chtějí praxi a pak už si jen dodělat titul. To myslím trošku ubíjí myšlenku vzdělání. Moc ale nevídám studenty, kteří by jen na všechno kašlali, a nic je nezajímalo. Ti tady skoro nejsou nebo je nechci vidět. Spíš si myslím, že je pro ně důležitá hlavně praxe a prachy hned.

Myslíte si, že může být v budoucnosti vzdělání pouze online?

Posledních pár let o tom hodně přemýšlím. Trošku se toho možná dotknu i na svém vystoupení na TEDx. Ale „predikce jsou problematické, zejména ty, které se týkají budoucnosti.“ Masová výuka takto možná může fungovat, ale věda a výuka doktoranda ne. Školení doktoranda totiž probíhá s fixou, tabulí a hromadou článků. Články jsou online už teď, tam se nic nezmění. Ale fixa a tabule nejdou nahradit skypem. Možná je to jen věc našeho zvyku, možná jsme jen staré konzervy, které vyrostly v době, kdy skype nebyl, a třeba našim dětem už to půjde. Zatím si to ale nedokážu představit.

Jak jste se dostal od informatiky ke koučování?

Sám moc nevím. Přes manželku, která je psycholožka, jsem se dostal k psychoterapeutickému výcviku. Udělal jsem si ho kvůli většímu poznání sama sebe. Sebezkušenostní výcvik nefunguje jako výuka s tabulí a fixou, ale celé to probíhá jako terapeutická skupina. To jsem si pro sebe zažil a doporučuji to každému. Tento pětiletý výcvik byl jeden z nejdůležitějších úseků mého života. Potom jsem se dostal ke koučování.

Používáte nějaké znalosti z psychoterapie a koučování i při učení?

Určitě ano, to asi nejde oddělit od života. Třeba když jen potkám člověka v šalině, stoupnu mu na nohu a omluvím se, i tam se sebepoznání musí nějak projevit. Proměna člověka skrze poznání sebe, to je v terapeutickém výcviku to hlavní - poznání sebe a poznání, jak fungují další lidé.

Z jaké skupiny lidí pocházejí vaši klienti?

Někdy jsou to zvědavci, které to fascinuje, a chtějí s tím koketovat. A pak jsou to lidi, kteří mají nějaký průser. V něčem se plácají, jsou přetížení, chtějí si hodit mašli a připadá jim, že brzo vyhoří. V koučování mi vyhovuje pracovat s problémy a s psychologií. Některé školy koučování jsou orientované na výkon. Pojďme si stanovit cíle. Pojďme si formulovat, co uděláme. Pojďme si udělat kontrolní body, jak jsme postoupili. Pojďme zařídit, aby ty prachy přitékaly. Nic proti tomu, ale mě to nebaví. Mě baví víc člověk, který má třeba vztahové problémy na pracovišti. Člověk, který je na pokraji vyhoření. Napadá ho občas, jestli sebevražda není vlastně dobré východisko. Baví mě pomoci takovému člověku se z toho vyhrabat.

Jaký je rozdíl mezi koučováním a psychoterapií?

Je to podobné. Koučování vzniklo tak, že lidi, kteří uměli jiným lidem pomoct z průseru psychoterapií, najednou zjistili, že v byznysu jsou také lidi s průsery. Znalosti a teorii aplikovali na tomto poli a prodali za daleko větší peníze. Koučování není léčení, nestanovuje medicínskou diagnózu. Člověk, kterému připadá, že v práci neví, kam dřív skočit, šéf ho zneužívá a kolegové ho taky trochu zneužívají – takový člověk nepatří na psychiatrickou léčbu, ale potřebuje normálně pomoci. Metody pomáhání v psychoterapii a koučování jsou si velice podobné. Já ale nejsem psychoterapeut a nedělám psychoterapii.

Ve kterém odvětví se chcete nejvíce rozvíjet?

Myslím, že jsou všechna stejně důležitá a zatím mi připadá, že se ty věci navzájem podporují a nejdou si po krku. Výzkum mi pomáhá dobře učit, být dobrý v učení mi pomáhá dobře koučovat, shánět klienty do koučování a taky shánět studenty do výzkumu. Hledím na to, aby tyto věci nesoupeřily, ale aby se kamarádily. Nechtěl bych mezi nimi dělat Sophiinu volbu.

Jak se to dá časově zvládat všechno dohromady?

Blbě. Ale jak jsem četl u bratří Strugackých: „Ten, kdo nikam nespěchá, všechno stihne“. Myslím si, že to jde.

Máte někdy volno?

Pořád. Dělám, co mě baví. Asi nemám tak silnou dichotomii práce versus volný čas. Když čtu knížku – teď zrovna dočítám od Erica Berneho Co řeknete, až pozdravíte – je to volný čas nebo práce? Mě to baví a dělám to raději, než si zapnout nějaký seriál.

Co děláte o víkendech?

O víkendu hodně čtu, přemýšlím, jdu na procházku a přemýšlím třeba právě o připravované přednášce na TEDx. Je to práce nebo volný čas? Nechci si zakazovat přemýšlení, mě to baví. Chodím běhat a mezitím přemýšlím o práci. Myslím, že vynález rozlišovat práci versus volný čas pochází někdy z počátku dvacátého století. Předtím lidé tak nějak pořád pracovali a tak nějak pořád byli s rodinou. Práce od-do je vynálezem dvacátého století. Zazní siréna a pak se pracuje, ve čtyři další siréna, padla a jde se domů. Tam už nemá člověk co pracovat, protože tam nemá linku, kde by něco šrouboval nebo tak. Myslím, že aktuálně se vracíme před průmyslovou revoluci. Člověk prostě jde ven na procházku a přemýšlí o přednášce na TEDx a je to práce i volný čas zároveň. Dělá to, co ho baví.

Jak jste se dostal k TEDx a proč jste se rozhodl zúčastnit?

Prostě mě pozvali. Mám velký respekt k těmto akcím a líbí se mi myšlenka TEDx jako taková. Líbí se mi Barcampy a podobné akce. Brněnský TEDx má velmi dobrou pověst. Loni vyprodali lístky za chvíli, což značí velký zájem. Jsem hodně zvědavý na publikum a atmosféru. Organizační tým také bere velmi vážně přípravu celé akce. Všechny podklady vyžadují hodně dopředu. Zároveň mají velmi dobrou organizaci a měsíc dopředu třeba vím, jak velké bude plátno. Je to skvěle připravené.

Budete mít na přednášce prezentaci se slidy? Na vašem blogu jsem narazila na článek o slidech, kde píšete, že je vhodnější, aby na nich bylo méně textu. Jak to bude vypadat na TEDx?

Nebral bych to tak dogmaticky s tím textem nebo ne-textem. Teď jsou hodně v nemilosti odrážky, nikdo je nemá rád. Já bych se textu nebál. Loni na Barcampu jsem měl na jednom slidu kompletní citát, který měl asi šest řádků. Sklidil jsem za to kritiku na Twitteru, kde proběhla taková menší názorová výměna. Raději bych v tomto byl svobodný, když to člověk považuje za dobrý nápad, ať tam text má.

Docent, učitel, výzkumník a kouč Adam Herout bude vystupovat 28. června na TEDx v Brně.