Život

Do zákulisí snímání lidských duší

Foto: © Tomáš Princ„Klobouky jsou moje vášeň. Můj muž říkal, že ženu dělají dlouhý sukně, dlouhý vlasy, vysoký podpatky a klobouk. A chtěl, abych klobouk nosila. Teď už jsem dávno sama, ale nosím je pořád.“ Foto: © Tomáš Princ
„Klobouky jsou moje vášeň.“ 25. října 2013, Foto: © Tomáš Princ

Chodí po Praze a fotí příběhy. Stejně jako desítky lidí různě po světě se inspiroval projektem Brandona Stantona „Humans of New York“, který už čtyři roky chodí po New Yorku a fotí jeho obyvatele. A Tomáš Princ chodí v pražských ulicích a fotí jednoduše toho, koho potká. Na sociálních sítích jeho facebookovou stránku Humans of Prague už přes pětačtyřicet tisíc lidí sleduje, jak Tomáš vnímá české hlavní město a především jeho obyvatele. Sám se nechává fotit jen velmi nerad – koneckonců proto se prý člověk stává fotografem.

Podle čeho si ty lidi vybíráš?

Vždy musí klapnout několik věcí dohromady. Jsem fotograf, takže hodně závisí na světle. Spíše oslovím někoho, kdo sedí na hezky osvětlené lavičce. Jdu po jednotlivcích, právě kvůli tomu, že se s nimi snáze hovoří. Někdo mě zaujme svou tváří, barevným sladěním nebo nějakou interakcí, co se vymyká normálu ulice – třeba když krmí holuby. Pozdravím a zeptám se, jestli si ho můžu vyfotit. Někdo řekne ne, někdo se zeptá proč a já mu to vysvětlím. Když souhlasí, udělám fotku a položím mu pár otázek.

Píšou ti lidi, že znají někoho, kdo by se na blogu měl objevit?

Sporadicky. Jednou mi na mobil volala paní, co se zabývala alternativní medicínou. Vyprávěla mi, co dělá a čím je to přelomové. Snažil jsem se jí pět minut vysvětlit, že pro mě je důležitý moment náhody a že objednávky neberu.

V poslední době lidem pokládáš otázky, které se týkají jejich zlomových bodů v životě. Proč?

Asi mám pocit, že to funguje. Když se zpětně podívám na ty příběhy, říkám si, že jsme se opravdu bavili o něčem hodnotném, důležitém. Několik otázek se mi takhle osvědčilo, některé ne, a ty jsem postupně vypouštěl. Rád bych to spektrum ale rozšířil.

Kampa, 3. srpna 2013, Foto: © Tomáš Princ

Jak dlouho si s těmi lidmi povídáš?

To je různé. Nejkratší interakce byly v řádu vteřin a šlo o nějaký vtipný moment. Nedávno jsem si ale třeba dlouho povídal s jedním pánem, který emigroval do Švýcarska. Pozval mě na pivo, mluvili jsme o spoustě věcí a nakonec jsem jeho příběh ani nezveřejnil. Jeho příběh byl moc složitý na vysvětlení.

Kudy běžně s foťákem chodíváš?

Za uplynulý rok se mi některé trasy osvědčily víc než jiné. Souvisí to možná i s tím, že vím, kde bývá v jakou denní dobu světlo. Často chodím na Vinohrady, potom taky Žižkov, Karlín, Holešovice, na Letnou... Méně často Smíchov, Vyšehrad nebo Nusle – přijde mi, že mi to tam tolik nejde. Beru to i jako procházku, po cestě někoho potkám. Několikrát už se mi stalo, že jsem třeba za dvě hodiny nikoho nevyfotil. Buďto mě nikdo nezaujal, nebo mě víc lidí za sebou odmítlo, já byl frustrovaný a neměl chuť ten den oslovovat někoho dalšího.

Jak se cítíš, když ti lidé bezprostředně po seznámení sdělí takovou zásadní informaci z jejich života?

Snažím se držet si nějaký odstup a být schopen o tom analyticky přemýšlet. Oddělit to podstatné od méně podstatného. Ale stejně jako kohokoli jiného se mě to dotkne. Dostihne mě to spíš, až když odcházím a procházím si, o čem jsme si vlastně povídali. Pak si někdy musím sednout na lavičku a rozdýchat to.

Může být v „Humans of Prague“ i nějaký třeba negativní hrdina?

Podle toho, koho nazýváme negativním hrdinou. Podle mě k nim nepatří lidé, kteří kdysi někomu ublížili a litují toho. Tomuhle typu se nebráním. V Humans of Rome byl nedávno rozhovor s člověkem, který vykrádal banky a popisoval, jak to dělal. Nevím, jak by to tady u lidí prošlo. Na druhou stranu, každý příběh je dlouhý jenom pár vět. Chápu to nutkání zaujmout k tomu nějaký názor, ale je trochu zrádné, když si to každý vykládá po svém.

Ale i ty už do toho přece zasahuješ.

Samozřejmě, že částečně to určím už já tím, co vyberu, zkrátím a uveřejním. Je ale dobré si uvědomit, že takové ty příběhy prostě jsou – výseky, malé vhledy do cizího života. Stále se snažím držet se smyslu toho, co mi ten který člověk řekl. Na základě mých příspěvků ale nelze lidi soudit.

„Hraju v kapele, měli jsme turné po Evropě. Právě skončilo a já se rozhod strávit tady týden navíc. Na Praze se mi líbí, že tu je co dělat, ale není to tu šílený jako v Londýně nebo Paříži.“ Foto: © Tomáš Princ
„Hraju v kapele, měli jsme turné po Evropě. Právě skončilo a já se rozhod strávit tady týden navíc.“ 19. srpna 2013, Foto: © Tomáš Princ

Myslíš, že se ti lidi sami stylizují?

To je další věc. Jednak jde jejich příběh přes můj filtr, ale samozřejmě i jejich vlastní. Vždycky slyším jen jejich verzi. Ale to mě na tom baví, je to něco, co pro mě už od začátku bylo zajímavé – jak lidé vnímají svoji realitu. Když bychom se na ty příběhy podívali objektivně, což samozřejmě nemůžeme, viděli bychom, že se možná věci mají trochu jinak. Mně přijde hodnotné zachycovat i osobní vhled.

Když jsem tě žádala o rozhovor, odmítls, abych tě doprovodila při focení. Proč?

Zajímavé příspěvky vznikají v situaci, kdy se podaří vytvořit důvěra mezi mnou a zpovídaným člověkem. Ta je podle mne dosažitelná pouze v dialogu. Převzal jsem koncept blogu Humans of New York ve chvíli, kdy již šlo především o zachycení osobních příběhů lidí. Newyorský blog ale prošel výraznou proměnou, dříve jeho autor zaznamenával spíše tváře Newyorčanů, jejich různorodost.

Jak by „Humans of Prague“ vypadaly, kdyby byl větší důraz kladen na esprit města?

Myslím, že tu Prahu tam jde poznat. V záběru asi žádnou úplně významnou památku nemám, ale to v případě Prahy ani takovou roli nehraje. Spíš v Humans of... projektech z menších měst se objevují fotky známějších míst, posiluje to společnou identitu. Neberu to ale tak, že bych zachycoval reprezentativní vzorek obyvatel Prahy. Přestože se to tak jmenuje, což přiznaně naznačuje inspiraci projektem Humans of New York, bývají to víceméně lidi, které potkám. Kdyby se to jmenovalo „Lidé, které potkám“, nikdo to neolajkuje.

Myslela jsem spíš, jestli má Praha nějakou specifickou duši. New York mívá image melting potu (tavicí kotlík) – kde se kultury mísí a vzniká unikátní rozmanitost. Nevím, co by se stalo, kdybys třeba chodil za bezdomovci nebo Pražany, kteří se netváří úplně přátelsky.

To je asi otázka na někoho jiného. Já od toho nemám takový distanc. Praha z mých Humans of asi vychází jako více zahloubaná, s lidmi řešícími různé smutnější věci, ale snad je tam patrná i ta jejich síla to překonávat. Lidé, co se netváří přátelsky, mi většinou řeknou ne rovnou. Bezdomovce občas oslovuju, ale tam hodně narážím na jedno ze svých pravidel – nikdy nefotím lidi, kteří zrovna pijí alkohol nebo vypadají, že ho vypili. Nechci tam dávat lidi pod vlivem. I proto, že bych riskoval, že by mi lidé řekli něco osobního a ráno by toho litovali.

Rozhovor vedla Klára Bulantová
 
Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
listopad 2014
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...