Život

Bydlení, jídlo i nebezpečí zdarma

Foto: © privatFoto: © Soukromý archiv
„Zpočátku se mi celkem líbil nevázaný způsob života, ale později jsem v tom viděla jen únik z reality.“ Foto: © Soukromý archiv

Jídlo, bydlení a značkové oblečení zadarmo, taky párty, výstavy a spousta zajímavých lidí. „Squatování je bezva!“ řekla si 27-letá holka z Moravy (nepřeje si zveřejnit své jméno), když vyrazila za dobrodružným životem do španělské Barcelony. Během dvou a půl roku přebývání ve vybydlených bytech a domech byla svědkem krádeží, hádek a rvaček pod vlivem drog. Okusila, jaké to je mít strach o život. Napínavou jízdu napříč barcelonskými squaty, hledání sebe sama a následnou cestu zpět popisuje v rozhovoru dnes už novopečená maminka.

Proč zrovna Španělsko?

Žila jsem s kamarádkou nějakou dobu v Londýně, ale život tam nám přestal vyhovovat - jen jsme vydělávaly peníze a nic víc. Vždycky nás to táhlo na jih, třeba Španělsko jsme si malovaly: bezstarostný život, pohodička, pláž. Takže moje odvážnější kamarádka tam odjela a připravila půdu pro můj příjezd. Já dorazila za měsíc.

Plánovaly jste ve Španělsku taky pracovat?

To jo, ale zvrtlo se to. Brzy jsme tam propadly jinému stylu života. Ze začátku pro mě bylo hodně těžké přeorientovat se na nicnedělání, protože jsem byla zvyklá z dřívější doby celkem tvrdě pracovat. Navíc jsme zjistily, že se tam dá žít bez peněz. Například na začátku jsme spaly zadarmo s polským párem v garáži. Pak nás to začalo táhnout do jednoho z největších squatů v Barceloně. Byly tam párty a spousta nových lidí, kamarádka tam začala i bydlet. Byl to třípatrový dům, kde žilo odhadem tak sto lidí. Na dvoře tekla pořád voda z velké hadice, takže vodu měli. Elektrika byla jen občas, když se zadařilo.

To znamená?

To řešili chlapi, snažili se napojit k veřejnému zdroji. Nevím přesně, jak to fungovalo. Občas někdo ale přestřihl šňůru... Možná to byla i snaha policie ty lidi vypudit. V té větší společnosti skoro nikdo nepracoval, takže tam bylo příliš nahromaděné energie. Většina squatterů byla zfetovaná, nejčastěji heroinem nebo speedem – upřímně ani nevím, kde na to brali peníze. Takže tam panovalo takové podivné napětí, taky často hádky a rvačky, a to kolikrát bez racionálního důvodu. Jeden okrádal druhého. Kdo byl silnější, zmlátil slabšího a tak dále.

Foto: © Soukromý archiv
V tomto squatu žilo kolem stovky lidí. Foto: © Soukromý archív

Jak ses cítila, když tam došlo ke konfliktu?

Bývalo to dost děsivé. Kamarádku tam jednou málem znásilnili a mě okradli o peníze. Nikdy jsem nevěděla, kdo v kterou chvíli začne mlátit do zdi, házet věcmi, kdo koho najednou škrábne nožem. Nedělalo mi to dobře, utíkala jsem odtud a tahala jsem kamarádku ven.

Ty jsi tam ale nežila, squatovala jsi se svým přítelem, tedy jen ve dvou. To byla idylka, ne?

Idylka by to byla, kdyby ten můj bývalý byl normální člověk [smích]. Jinak je ale pravda, že jsme měli dobré podmínky. Ve Španělsku se dost squatuje, protože se tam dá najít hodně opuštěných bytů. Nevím, proč to tak je. My jsme natrefili na byt v dobrém stavu i v příhodné čtvrti u moře, nelenili jsme a zavedli si tam vodu i elektřinu. Jenže nahoře bydlel soused, který byl psychopat. Sám neměl elektřinu a místo, aby přišel a poprosil, ať mu s tím pomůžeme, přestřihával nám pořád dokola šňůru. Dělal nám všemožné naschvály. Měl papíry na hlavu a byl skutečně nebezpečný. V té době jsem už byla skoro zralá na to jít do blázince.

Pak ses stěhovala zas dál?

Ještě jsem žila ve squatu mezi partou fajn Čechů. Přebývali jsme v menším baráčku u moře v ne zrovna hezké průmyslové zóně. Všichni jsme si vzájemně pomáhali. Takže ne všechny squaty byly peklo. Navštívila jsem třeba domy nebo továrny, kde squatteři jejich majitelům slíbili, že to tam budou spravovat. Byli to tvořiví lidé, kteří tam vytvářeli různé zvláštně pospojované objekty, brutálnější sochy ve stylu steam punku a pořádali výstavy. V některých těchto squatech byl třeba i bar a dělaly se tam fiesty pro lidi. Připomínalo to klub. Jiní šikovní lidé například žonglovali, dělali ohňové show nebo vyfukovali bubliny před turisty. Někteří si vydělávali peníze, a to legálně.

Jak se ještě dá žít ve Španělsku zadarmo?

Třeba supermarkety tam dávají každý večer prošlé jídlo, které se neprodá, do velkých pytlů před obchod. Toho využívají nejen squatteři, ale taky sociálně slabší Španělé. Večer tam kolem obchodu posedává zhruba deset lidí na lavičkách a číhají. Určitý boj tam je, ale jen v tom, kdo si vezme ty lepší potraviny. Hodně dobré byly třeba ty malé jogurtové nápoje, sladké croissanty a pečivo vůbec. Většinou jsem si ale vzala tolik pečiva, že mi vystačilo i na dva dny. Pak všichni stáli o těstoviny, rýži, bocadillos, pochutiny, džusy a sladkosti. Zaměstnanci obchodu to dělali s dobrým úmyslem. Škoda, že to není povoleno i u nás. Spousta jídla se vyhodí a přitom by mohlo nasytit chudáky bezdomovce.

Pak jsme měli zadarmo taky oblečení. Když je Španělé vyřazovali ze skříní, nechali je před svým domem. Voňavé a vyprané. Narazila jsem tak i na značkové oblečení, které u nás v Česku neseženeš. Některé nosím doteď a jsou to moje oblíbené kousky.

Foto: © Soukromý archiv
Někteří squatteři si přivydělávali sběrem starého kovu. Foto: © Soukromý archív

Jak se na vás squattery dívali spořádaní občané?

Vadilo jim to a já se nedivím. Byli jsme cizinci, kteří obývali jejich domy. Ve Španělsku je tendence squattery vytlačit a někdy se to po nějaké době podaří. Policie se proti tomu snaží bojovat, a někdy i dost tvrdým způsobem. Musím říct, že španělská policie má sklon k násilnostem, a to nejenom u cizinců. Jednu šťáru jsem ve squatu zažila. Spali jsme a najednou všude policisté s baterkami. Naštěstí chtěli jen občanky, nic víc. Hodně baráků ale potom dokonce i zavřeli.

Co měla většina squatterů společného?

Principiálně podobné smýšlení, touha žít zadarmo, vyžít z minima peněz. A taky jakási vzpoura proti autoritám, nerespektování systému a snaha do něj nezapadnout, u jiných šlo opravdu o existenciální nouzi. Ale narazila jsem tam taky na úplně jiné typy lidí, od sedmnáctiletých zoufalých Španělů až po pětapadesátileté Afričany, kteří utekli do Španělska za lepším. Přišli vydělávat peníze pro svou rodinu, ale skončili například jako ilegální prodejci kabelek. Fungovali na ulici a když přišli policisté, rychle sbalili zboží a utekli. Potkávala jsem taky padesátiletou Rusku, která měla každý druhý den pomlácený obličej, někdo ji bil. Bývají to dost smutné životní osudy.

Změnilo Tě toho dva a půl roku ve Španělsku?

Určitě hodně. Zpočátku se mi celkem líbil nevázaný způsob života, ale později jsem v tom viděla jen únik z reality. Začalo mě nudit žít ze dne na den, zabývat se jen ukojením základních potřeb, mít se čeho najíst, chyběla mi nějaká smysluplná činnost... Cítila jsem se víc a víc nespokojená sama se sebou, že takto žiji. Taky jsem byla z počátku hodně důvěřivá, nečekala jsem, jak lidé dokážou být zlí. Každý se na mě navěsil jen proto, aby mě využil. To je prostě Barcelona. Poznala jsem ji i z té temné strany podsvětí. Teď to beru jako mladický výstřelek, experiment. Viděla jsem, že se dá žít jinak. Nehodnotím, jestli to bylo špatné či dobré, jen mně to prostě dlouhodobě nesedělo.

Foto: © Soukromý archiv
„Nečekala jsem, jak lidé dokážou být zlí.“ Foto: © Soukromý archív

Kdy nastal zlom, moment, že sis řekla, že musíš pryč?

Postupně to ve mně rostlo delší dobu, ale zlomem byla jedna hrůzostrašná noc, to byla poslední kapka, ale nechci to rozebírat.

Bylas v ohrožení života?

Jo.

Sbalila ses a rychle odjela?

Ano, ale měla jsem psa a s ním nešlo odjet letecky nebo vlakem. Tak jsem sháněla spolujízdu autem. Trvalo mi měsíc, než jsem natrefila na jednu hodnou paní, která mě svezla autem. Celou tu dobu jsem musela strávit v jiném velkém squatu u kamarádky. Ale už jsem se těšila domů.

A kamarádka?

Ta je tam pořád. Asi jí tento styl života vyhovuje.

Jak Ti bylo, když ses vrátila domů do Česka?

Každý den jsem chodívala se psem na dlouhé vycházky do přírody a pořád jsem zažívala euforii, snad tři měsíce. Radovala jsem se z každé maličkosti.

A chybí Ti někdy Španělsko?

Třeba ty okamžiky, kdy jsme s kamarádkou byly na fiestě a pařily jsme před bednama. Chybí mně ty začátky, kdy jsme tam byly šťastný. Zase bych si s ní někam zašla. Teď žiju usedlým způsobem života, jsem matka.

Rozhovor vedla Karolína Opatřilová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
září 2015

    Bývalá squatterka z Moravy

    Bývalá squatterka se narodila před dvaatřiceti lety v Šumperku. Vystudovala vysokou školu pedagogickou v Ostravě, obor učitelství pro druhý stupeň, čeština a výtvarná výchova. Poté žila čtyři roky ve Velké Británii, kde pracovala jako au pair a číšnice v kavárnách. V letech 2009 - 2011 squatovala ve Španělsku, kde občas pracovala pro firmy organizující rauty. Po návratu do Česka se příležitostně věnovala korekturám, zejména komiksů. V současnosti je na mateřské dovolené.

    Další články k tématu

    Bydlení, jídlo i nebezpečí zdarma
    27letá Češka jako squatterka v Barceloně. V rozhovoru vypráví o tom, jaké to je žít ve squattu, prožít skvělé párty ... a taky mít strach o život.

    Pro a proti: Squatting
    Jugend debattiert international tématem pro českou finální debatu v roce 2015 stanovilo téma, zdali obsazení domů má být dekriminalizováno.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...