Život

Oknem do duše

Foto: © Ivana HermováFoto: © Ivana Hermová
Ivana u svého okna, Foto: © Ivana Hermová

Mnohdy o nás naše okno řekne víc, než bychom vůbec tušili. O tom je přesvědčená sociální antropoložka Ivana Hermová. Na toto téma píše i divadelní hru a také pracuje na knize plné příběhů lidí a jejich oken.

Zatímco pro někoho je hezký výhled z okna životně důležitý, jiný ho vůbec neřeší, protože doma netráví moc času a chodí se tam takzvaně jen vyspat. „Jenže ve skutečnosti i ti, kdo říkají, že okno nevnímají, s ním aktivně žijí,“ vysvětluje Ivana Hermová. Tato sociální antropoložka se snaží výhled z okna zachytit v širších souvislostech lidského života a především ukázat, jak důležitým aktérem je.

Výzkum okna z antropologického pohledu je jak v českém, tak zahraničním prostředí naprosto ojedinělý. Co tě přivedlo na myšlenku začít se tomuto tématu věnovat?

Před pěti lety jsme se s manželem stěhovali a vybírali si mezi dvěma byty. Jeden byl zrekonstruovaný, levnější, ale když jsi vykoukla z okna, zarazila ses o stěnu protějšího domu. Druhý byt byl sice dražší a v paneláku, jenže byl ve dvanáctém patře a měl výhled na celou Prahu. Manžel chtěl raději první z nich, ale já jsem řekla, že do něj zkrátka nepůjdu a nastěhovali jsme se do paneláku. Sám nakonec uznal, že to byla dobrá volba, ale na rozdíl ode mě to pro něj od začátku automatické nebylo. Proto jsem se rozhodla tohle téma nějak uchopit a zjistit, jak to lidé ve vztahu k oknu vlastně mají. Vzpomínala jsem i na svůj dětský výhled, který byl hodně daleký, a přemýšlela nad tím, jak nás formuje a celkově ovlivňuje naše myšlení.

Když si s lidmi o jejich oknech povídáš, co se jim nejčastěji vybavuje?

Obvykle když k někomu přijdu, řekne mi: „Já ti o tom nic nepovím, tady máš okno, tak se podívej.“ Ale jakmile se začnu ptát, co vidí, slyší nebo cítí, vynořují se postupně příběhy a lidé zjišťují, jak je okno důležité. Určitým způsobem se k němu totiž vztahuje každý z nás, a to buď na základní úrovni, nebo uvědoměle. Část lidí se z okna dívá ráda a má s tím spojené nádherné příběhy – v podstatě skrze okno žijí na ulici a všechno vědí. Jsou ale i jedinci, kteří okno musejí řešit, protože jim něco vadí. Často to bývají i poměrně intenzivní sociální situace, například spory se sousedy.

Foto: © Ivana Hermová
Výzkumný objekt Ivany, Foto: © Ivana Hermová

Kromě rozhovoru používáš i tzv. metodu zúčastněného cítění. V čem spočívá?

Znamená to, že jsem s lidmi doma, třeba s nimi vařím nebo si povídáme o běžných věcech, rozhovor tak probíhá spontánně a oni při tom postupně zapomenou, že je nahrávám. Není ale třeba trvat na nějaké pevné metodě. Jednou se člověk tak styděl za svůj výhled, že jsme udělali rozhovor v kavárně. Nakonec to bylo jedno z nejzajímavějších povídání, protože díky tomu, že jsem sama okno neviděla a nemohla si to ověřit, mluvil hodně osobně a řekl mi všechno, co cítil.

To mi přijde téměř jako psychologická práce, při které se dostáváš do nitra člověka.

Přitom se ale ptám jenom skrze okno. Lidé se nemusejí cítit ohroženě, nechci po nich vysvětlovat žádné minulé činy. To, co se v nich děje, se ale jejich postojem k oknu stejně ukáže. Když byl třeba někdo oknem pozorovaný nebo sám někoho pozoroval, tak má obvykle tendenci schovávat se za závěsy a záclony. Zatímco ti, kteří takovou zkušenost nemají, to neřeší a ani si neuvědomují, že je někdo může sledovat.

Mají lidé potřebu mluvit o různých dekoracích nebo ozdobách, které mají na oknech?

Jelikož si okna fotím, tak sami často mají tendenci vše popsat a vysvětlit. Když to neudělají, doptávám se. Rozhodně ale velmi často mají pocit, že by člověk měl mít hezký výhled. Pokud tomu tak není, snaží se to vysvětlit nebo ospravedlnit, protože ve své podstatě okno vyjadřuje náš sociální status. Na druhou stranu je třeba říct, že s tím lidé často dobře pracují. Když mají výhled do nějaké šedé zástavby, doplní okno různými artefakty nebo si pořídí zajímavé závěsy, takže to nakonec vypadá moc hezky.

Foto: © Ivana Hermová
Výzkumný objekt Ivany, Foto: © Ivana Hermová

Zabýváš se také rozdílem mezi otevřeným a zavřeným oknem?

Samozřejmě a hodně. Jednak je to silná metafora, ale zároveň i zajímavý faktor v rámci vztahů osob, které za oknem žijí. Třeba, když se lidé hádají, mají tendenci okno zavírat. Stejně tak se stává, že někdo z partnerů – většinou muži – potřebují mít neustále otevřeno a větrat, jenže ženám je zima a okno opakovaně zavírají. Tím, že buď zavřeš okno, nebo otevřeš, si vlastně vybíráš, jestli necháš město vstoupit dovnitř a staneš se součástí vnějšího prostoru.

A liší se nějak zásadně vnímání okna v závislosti na tom, jestli lidé žijí v rodinném domě nebo ve městském bytě?

Pokud máš byt ve městě, je okno zároveň hranicí tvého prostoru. Zato rodinný dům má obvykle kolem sebe nějaký pozemek, který ti patří, takže se při pohledu ven díváš tam, kde je to ještě tvoje. Navíc většinou znáš své sousedy a pozoruješ je, kdežto město je anonymní. Lidi často ani nemají záclony, protože je jim jedno, že se na někdo může dívat.

Věnovala ses výhledu z okna i na jiných místech než tam, kde lidé bydlí? Mám na mysli třeba domovy důchodců nebo nemocnice.

Lidé se o těchto místech často zmiňují, když se jich ptám, jaká okna na ně v životě zapůsobila. Nemocnice, stejně jako domovy důchodců, když tam například šli někoho navštívit, se vyskytovaly poměrně často. Ale stejně silně působí i okna v kancelářích, kde lidé pracovali. Myslím si totiž, že výhled z okna výrazně ovlivňuje výkonnost a taky to, jak se celkově lidé na pracovišti cítí. Někoho okno inspiruje, někoho ruší, a je zajímavé, jak silně je to vyhraněné.

Foto: © Ivana Hermová
Výzkumný objekt Ivany, Foto: © Ivana Hermová

Pozoruješ, že se vztah člověka k oknu v průběhu života nějak proměňuje?

Určitě ano a je to i jeden z mých závěrů. V nějakém období ti vyhovuje, že slyšíš město nebo ze suterénu koukáš lidem na nohy. A někdy zase naopak potřebuješ vidět svět svrchu a mít takový pocit moci zadarmo, kdy se ti všechny problémy zdají snadné. Mým cílem je tedy ukázat na příbězích konkrétních lidí, jak s tím pracují.

A co se s okny bude dít dál, až dopíšeš knihu i disertační práci?

Mám ráda, když se všechno, co člověk dělá, propojuje do nějakých větších smysluplných celků. Až bude kniha hotová, tak místo autorského čtení bych ráda na pár dní zpřístupnila různé prázdné prostory se zajímavými okny. Knížky by tam byly k dispozici, lidi by si je mohli přečíst a pak se díky tomu třeba podívat ven z trochu jiné perspektivy.

Moje další vize je pak vytvoření speciálních míst – říkala bych jim „window retreaty“, ve kterých by lidé tvořili podle toho, co zrovna potřebují. Různé typy výhledů totiž inspirují k různým činnostem a každý prostor je dokonalý pro něco jiného. Některé by byly dynamické, jiné naopak statické, otevřené, ale i zavřené. V podstatě by to byl takový tvůrčí azyl. Často se totiž člověk potřebuje jen někam uklidit, být sám a okno mu toho dokáže hrozně moc dát.

Rozhovor vedla Alice Zoubková.
 
Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
srpen 2016

    Ivana Hermová

    Ivana Hermová (35 let) je sociální antropoložka, novinářka a také meditativní běžkyně. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy, na které v současné době dokončuje svůj doktorát. Výzkumně se zabývá výhledem z okna v jeho antropologické perspektivě. Zároveň pracuje jako redaktorka v časopisu Cosmopolitan, kde se věnuje převážně tvorbě rozhovorů. Je také organizátorkou akce Jezerní běh, která dává účastníkům možnost zažít na vlastní kůži pestrou krajinu severních Čech, ale angažuje se i v mnoha jiných projektech.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...