Život

 

Život v Pekingu


 
Kapitola 1

Město

Asijské metropole jsou symbolem demografické proměny: mrakodrapy rostou čím dál více do výšky – a to nejen protože jejich stavitelé touží po prestiži. Ve většině asijských měst denně ubývá obytný prostor. A když nějaký nový vznikne, pak v obrovské výšce. Čím dál větší problémy s bydlením ve městech ale nesužují jen asijská města, jedná se o globální fenomén. Odchod z venkova do měst a migrace v rámci země na celém světě vedou k tomu, že v městech je nedostatek obytného prostoru a nájmy jsou čím dražší.

Lidé s nízkým, ale i normálním platem musí v Pekingu sdílet byt s jinými. Peking je městem spolubydlení.

V Pekingu nájem za malý dvoupokojový byt odpovídá průměrnému měsíčnímu platu. Pro jedince s menším či normálním platem to znamená, že bydlení musí sdílet s jinými. Obzvlášť těžké to mají studenti: pro ty je život ve velkém sdíleném sále každodenní realitou – stejně jsou na tom sezónní pracovníci či dojíždějící, kteří do hlavního města přijíždějí z různých částí země. Peking je město spolubydlení.

To, jak bydlíte, mění i vnímání soukromí. V malých uličkách historického Pekingu, hutonzích, se částečně nadále vykonává tělesná hygiena venku. A protože místa není dost k bydlení, ani pro všechno ostatní, stávají se z parků, chodníků a náměstí hřiště, taneční parkety nebo kadeřnictví. Na silnicích a křižovatkách se tančí a koncertuje, a kolem obrovského jezera Hohai pouliční kadeřníci stříhají vlasy. Veřejný prostor v Pekingu je místem setkávání, protože domov jím být většinou nemůže.



Jak se studentům, absolventům škol a mladým rodinám v Pekingu s tak omezeným prostorem k bydlení žije? Jakou hodnotu má soukromí, když člověk nikdy není sám?

Návštěvy u spolubydlících.

 
Kapitola 2

Na koleji

Čínští studenti nemají pověst rebelů. Naopak: profesoři jsou autoritou, s níž se nepolemizuje, pokud někdo něco kritizuje, k čemuž téměř nedochází, pak tiše a neveřejně. V roce 2014 studenti Beijing Normal University (BNU) natočili video, v němž vedení školy otevřeně kritizují za stav univerzitních kolejí.

Čínští studenti nemají zrovna pověst rebelů.

Videoklip měl tolik shlédnutí a sdílení, že o něm informovala dokonce státní čínská televize CCTV – a postavila se na stranu studentů. Vedení univerzity bylo donuceno jednat a zlepšilo vybavení kolejí. Že by studentské ubytování ale nyní bylo pohodlnější, to se zrovna říct nedá.


Za použití čínské lidové písničky Miss Dong protestovali studenti BNU tímto videem proti nesnesitelnému vedru. Platforma Youku je čínská obdoba Youtube.


Problémem bylo hrozné horko. Skupina studentů bakalářského programu protestovala proti děsivému vedru na koleji videem na internetu – úspěšně.

Problémem bylo horko. V kontinentálním Pekingu teploty v zimě dosahují výrazně mínusových hodnot, v létě zase výrazně plusových a bývá velké dusno. Téměř každá čínská moderní domácnost v hlavním městě má klimatizaci. V kolejích BNU je tomu ale jinak. Tam bývalo každé léto příšerné horko – až do roku 2014. Iniciativa bakalářských studentů proti horku uspořádala protest: v letních měsících se nahromadili do pokojů a zvolili vtipnou hymnu: známou čínskou lidovou píseň „Miss Dong“ přetvořili v „Headmaster Dong“ – tím se odkazovali k prezidentovi BNU, který se jmenuje Dong Qi, Mister Dong.

Video studentů BNU se na čínském videokanálu Baidu stalo hitem. Krátce nato vedení školy ve všech místnostech kolejí nechalo nainstalovat klimatizace. Šlo o malý architektonický zázrak – neboť pokoje na kolejích jsou velmi malé.

„Je vidět, že v našich pokojích se nikdy nepočítalo s tím, že se dokoupí klimatizace,“ říká Tiffany Lee (21) a ukazuje na klimatizaci, která je nainstalovaná na stěně hned nad oknem – jediné možné místo v této podlouhlé místnosti, v níž je osm postelí. Sedí na stoličce uprostřed místnosti. Více než dvě osoby mezi postelemi neprojdou.


Tiffany sdílí pokoj s šesti dalšími spolubydlícími. Osmou postel používají jako dodatečný úložný prostor.

Tiffaniny spolubydlící odjeli ke svým rodinám oslavit čínský Nový rok – pro většinu studentů v Číně je tento týden v únoru jedinou příležitost odjet domů. Tiffany pokoj sdílí s šesti spolužáky, které před svým studiem neznala. V prvních dvou letech bakalářského studia jich tady stejně jako všech ostatních studentů státních pekingských vysokých škol bylo osm. „V třetím ročníku dochází k novému uspořádání a to se pak bydlí po sedmi,“ vysvětluje Tiffany. Osmá postel se tak stává dodatečným úložným prostorem, kam Tiffany a její spolubydlící dávají hlavně kufry. Boty, oblečení a knihy se musí dávat do poliček a zásuvek k tomu určených přímo v posteli.



„Člověk žije ve vlastní posteli,“ říká Tiffany, která si zeď vyzdobila filmovými plakáty. Závěs, který normálně zatahuje, dala na týden čínského Nového roku pryč. „Každý z nás má jiné návyky. Některé spolubydlící se například učí dlouho do noci. Abychom se navzájem nerušily, zatahujeme si večer závěsy, aby váš spánek netrpěl cizí činností.“

Na tak malém prostoru je nutné počítat s konflikty, přestože vysokoškolské vedení jim opatřeními chce zamezit. „Každý pokoj má svou mluvčí („leader“). Vedení dbá na to, aby to byla pokaždé osoba, která na koleji žije nejdéle.“ V Tiffanině případě je mluvčí jediná zástupkyně etnické menšiny v místnosti. I obsazení pokoje má svá pevná pravidla: na pokoji může bydlet jen jeden člen menšiny, zbývající postele jsou vyhrazeny pro Číňany Chan, tedy většinovou čínskou společnost. Toto nařízení vysoká škola oficiálně zdůvodňuje konflikty, ke kterým jinak mezi zástupci menšin může docházet. To samozřejmě není obhajitelný argument, konflikty přece mohou vznikat i mezi Číňany Chan. K tomu docházelo zpočátku bydlení i v Tiffanině pokoji, zavedly si tedy pro spolubydlení další pravidla.

Po hádce bylo zavedeno pravidlo: žádné nože na pokoji!

Před dvěma lety se hádka mezi dvěma spolubydlícími vymkla kontrole a hrozil násilný čin. Jedna spolubydlící té druhé vyhrožovala nožem. „Od té doby tady platí pravidlo: žádný nůž na pokoji.“


Nálada mezi spolubydlícími na koleji je velmi různá, popisuje Tiffany. V sousedním pokoji je prý atmosféra tak špatná, že spolubydlící mezi sebou nepromluví ani slovo. I to může být následek svévolného obsazování pokojů vysokoškolským vedením. Vztahy mezi spolubydlícími u Tiffany na pokoji jsou momentálně dobré, říká. Jako doma se na koleji ale přesto necítí.

Vztahy se spolubydlícími mám dobré, tvrdí Tiffany. Jako doma se na koleji přesto necítí.

Obzvlášť nepříjemné bývá, když koleje musíte opustit kvůli záchodu nebo sprchování. Umývárny a záchody se totiž nacházejí v jiné budově – a obyvatelé všech ostatních kolejí tam jdou cestou, která částečně vede přes kampus. „Abychom ušetřili čas, chodíme tam ráno v pyžamu a snažíme se ignorovat pohledy kluků na kampusu.“ Jednou jsem v noční košili na kampusu potkala dva kamarády, kteří studují jinou univerzitu a na BNU byli jen na návštěvě. „Bylo nám to tak nepříjemné, že jsme se jim ani nemohly podívat do očí,“ vypráví Tiffany.

„Rodiče, učitelé – všichni nám říkali: vaše kolej je teď vaším domovem. A jako domov to tu taky musíte vnímat,“ říká Tiffany a dodává: „Ale já to nedokážu. Nemám tu žádné soukromí. Kolej pro mě zůstává veřejným prostorem – jako třeba knihovna.“


 
Kapitola 3

V paneláku

Pekingské mrakodrapy zrcadlí demografické a sociální proměny čínského hlavního města. Málokterý mrakodrap je starší než dvacet let, ovšem každý z nich vypráví příběh vícero generací.

Das Konzept Wohngemeinschaft wird unter jungen Akademikern immer beliebter.

Čím dál více Číňanů se z venkova stěhuje do města. I pekingská střední vrstva se z jednopatrových hutongů (chu-tchungů) stěhuje do vyšších budov. Ale i tyto tendence mají už dávno své kontrastní tendence. Mezi mladými vysokoškoláky je spolubydlení čím dál oblíbenější. 25-letá finanční poradkyně Yincheng kupříkladu žije se dvěma spolubydlícími v 14. patře.

Její pokoj je o porovnání menší než ostatní v tomto sdíleném bytě 3,5+kk. Vejde se sem jen úzká postel a maličký psací stůl, oblečení uklízí do malého kufru, který je natěsnaný pod psacím stolem.

Yincheng je 25 let a pracuje jako finanční poradkyně u čínské firmy. Byt sdílí s francouzskou učitelkou a Italem, který se nastěhuje teprve za několik týdnů a nahradí tak dosavadního spolubydlící. I ten byl z Evropy.


„Číňani nejsou ochotní platit tak velký nájem jako většina cizinců,“ říká Yincheng. Její bytná každý pokoj pronajímá zvlášť. Na webových stránkách pekingských expatů za takové pokoje může požadovat dvakrát víc než od čínských zájemců. Spolubydlící Yincheng tak platí mezi 300 a 400 euro za pokoj o velikosti zhruba 15 metrů čtverečních. Vzhledem k tomu, že průměrný plat v hlavním městě se pohybuje kolem 750 euro měsíčně, jedná se o smělou sumu.

Pro Yincheng je spolubydlení něco jedinečného. „Se svými spolubydlícími se opravdu přátelím, jsme si velmi blízcí. Hodně mých kolegů má se svými spolubydlícími distancovaný vztah. V Pekingu totiž většina lidí s někým musí sdílet prostor. Ne vždy to člověku vyhovuje.“ Yincheng má štěstí: večer se spolubydlícími vaří nebo jdou někam ven.

Yincheng si nedovede představit bydlení bez spolubydlících.

„Bydlím s cizinci ráda. Italský spolubydlící mě kdysi naučil pár italských jídel.“ Dnes budou palačinky – nejoblíbenější jídlo Yincheng, od té doby, co má spolubydlící z Francie.

Yingcheng bydlí v severovýchodní části čtvrti Haidian, v níž je mnoho univerzit. „Líbí se mi tu. V téhle čtvrti bydlí hlavně mladí lidé, jsou velmi mladí, kromě toho to jsou často výměnní studenti. Jsou tu ulice s bary a hospodami. Celkově tu panuje velmi studentská atmosféra.“

Yincheng si nedovede představit, že by bydlela sama. „Musela bych se odstěhovat na úplný konec města, abychom si to mohla dovolit,“ říká. Spíše ji to táhne do úplného centra Pekingu. „Nejraději bych bydlela v hutongu.“

Hutongy jsou symbolem Pekingu. Když někdo bydlí v hutongu, tak to je opravdové žití po pekingsku.

Hutongy – to jsou úzké uličky v centru Pekingu kolem Zakázaného města, ale i severočínská architektura jednopatrových domků s obloukovitou střechou. Tam gentrifikace probíhá dvakrát rychleji a na první pohled velmi rozporuplně: na jednu stranu odsud odchází ti, kteří bydlí v dosud nerenovovaných hutonzích a od bydlení v moderním mrakodrapu si slibují lepší životní úroveň. Na druhou stranu investoři tam vytušili kupní potenciál. Hutongy se luxusně renovují a centrum města zaplavují řetězce mezinárodních módních značek a restaurací, což vede k tomu, že čím dál méně Číňanů si stoupající nájmy v centru může dovolit.

Ceny hutongů stoupají, je tu čím dál více živo, nové útulné kavárny a bary, to vše vede k tomu, že mladí Číňani si uvědomují jedinečnost pekingské architektury. Yincheng a spousta jejích vrstevníků sní o tom, že se jednou shora přestěhuje tam dolů, z mrakodrapu do hutongu. Tam tepe život města a jeho historie, říká Yincheng: „Hutongy jsou symbolem Pekingu. Když člověk žije v hutongu, je životu v Pekingu tak nějak blíž.“

 
Kapitola 4

V hutongu

Silyn Jégat a Holly Phillips bydlí v hutongu. V úzkých uličkách kolem Zakázaného města se dosud žije v tradici starého Pekingu. Sousedé sdílí velkou část společných prostor: prostranství před domy, společné kuchyně – ve většině případů i toalety.

Hutong (chu-tchung) jako životní koncept však stojí krátce před svým zhroucením, říká Silyn. Neboť kouzlo historických uliček starého Pekingu objevil už i cestovní ruch.

V úzkých uličkách kolem Zakázaného města se dodnes udržuje život v tradici starého Pekingu.

Je nejstudenější den roku. Hutongem profukuje ledový sibiřský vítr. Silyn na mě už z dálky jednou rukou mává, zatímco tou druhou si stahuje kapuci víc do tváře. Na cípech oblečení, které visí mezi malých domky, se během několika hodin udělaly rampouchy. Silyn mě vyzvedává tam, kde jsem se ztratila: v úzkých uličkách kolem jezera Hohai je těžké nezabloudit.

Nacházíme se v XiaoChangHuTong, což doslova znamená: ulička malých továren. Dům Silyna a Holly leží v „siheyuanu“, jak se v Pekingu říká tradičním dvorům, které jsou do všech čtyř světových stran obklopené domy. Dvory bývají velké jen pár metrů čtverečních. Dva kroky od Silynových dveří jsou dveře sousedovic domku.

Doma čekají Holly a Lünan. Lünan se francouzsko-britskému páru, který se v Číně seznámil před čtyřmi lety, narodil před jedenácti měsíci. Holly učí angličtinu na francouzské škole v Pekingu. Silyn se brzy stane lékařem a studuje metody čínské medicíny, které později chce praktikovat v Evropě.

Jak bydlí Sylin a Holly v hutongu? Náhled díky panoramatickému obrázku vyhledanému na Baidu. Baidu je čínská obdoba Googlu, který kvůli čínským internetovým omezením a cenzuře nelze používat. Díky tomu obrázku vidíme, jak to v hutongu vypadá, přejeďte myší na obrázek z ulice a klikejte na zdi hutongu.


Ostrý vítr je cítit i uvnitř domu. Trochu pomáhá elektrické topení. Do malého obývacího pokoje, který je hned u vstupních dveří, se nevejdou více než čtyři osoby. V domě je celkem 50 čtverečních metrů obytné plochy. Stejně jako většina domů, které vznikly za dynastie Čching, která v Číně vládla od poloviny 17. století až do počátku 20. století, se jedná o jednopatrový dům, postavený z kamene a dřeva.

„Dnes v prostorách, kde běžně žilo pět rodin, žije asi tak pět lidí,“ říká Silyn. Je to skutečně tak: od té doby, co cestovní ruch objevil kouzlo hutongů, místa k bydlení je čím dál méně. V současné době je v těchto malých domkách spousta malých krámků se suvenýry, kavárny a cool bary. K tomuto vývoji patří i to, že do zjevně nenápadného hutongu se přestěhovala Cantina, která je považovaná za nejlepší italskou restauraci v Pekingu a můžete si v ní dát těstoviny za sumu, nad níž se podiví i západoevropský turista.

Od té doby, co turismus objevil hutongy, možnosti bydlení pro Číňany v této oblasti výrazně klesají.

Z hutongu Xiao Chang je to jen pár metrů k turisticky nejoblíbenějšímu hutongu Nan Luo Gu Xiang, kde i v největších mrazech najdete spousty lidí. Mnohem hezčí procházka je ale v okolních, kratších uličkách, mezi krámky, kde si můžete koupit výrobky z hedvábí a kašmíru, doposud žije pár Číňanů. Přesto: to, co se tu v posledních letech dělo, lze bezesporu označit za gentrifikaci. Lešení u tradičních domů naznačuje, že v těchto končinách se začíná hodně investovat.

To na jednu stranu souvisí s turisty, kteří návštěvu významných památek v pekingském starém městě většinou spojují i s procházkou mezi hutongy. Poptávka po mezinárodní gastronomické nabídce je zdá se velká. Je tu spousta západních fastfoodových řetězců nebo kaváren. Na druhou stranu to sem k bydlení táhne čím dál více (západních) cizinců, kteří v Pekingu žijí jako „expati“. V porovnání s drahými a maličkými byty v pekingským mrakodrapech, kde se často provozuje spolubydlení, skýtají hutongové domky více soukromí: 50 metrů čtverečních pro jednu rodinu je na Peking luxus.

Vaření, stolování, záchod – to všechno se provozuje ve sdílených prostorách.

Polovina obyvatel čínského hlavního města stále ještě bydlí v hutonzích. Jejich počet ale drasticky klesá. Hodně Číňanům připadá mnohem lákavější bydlení v moderním mrakodrapu s topení a tekoucí vodou – oboje v tradičním hutongu není zrovna samozřejmostí.

Hutongy jsou tak pro expaty myslitelné teprve v případě, jsou-li renovované. Neboť tradičně tyto jednopatrové domky obyvatelům sloužili pouze ke spaní. Všechno ostatní – vaření, jedení, záchod – se dělalo ve společných prostorách. V každém hutongu se tak nachází jedna toaleta, kterou obyvatelé sdílí. Silyn a Holly patří k té výjimce obyvatel hutongů, kteří mají záchod sami pro sebe.

„Většina našich sousedů vlastní toaletu nemá. V sedm ráno tady před záchodky bývá dlouhá fronta,“ říká Silyn. On a jeho ženu jsou rádi, že mají vlastní záchod a koupelnu. „Je to určitě vyšší životní úroveň,“ říkají. Obyvatelé hutongů navíc záchod nesdílí jen se sousedy, ale i s turisty. Ve většině barů a restaurací žádná toaleta navíc není – zákazníci tak musí chodit na společné záchody a okrádají tak sousedy o další kousek soukromí.

© 2017 Goethe-Institut | jádu
Text, fotky & videa: Isabelle Daniel
Infografiky: Zita Ratzenberger
Redaktion: Patrick Hamouz, Zita Ratzenberger, Ute Elena Hamm
Překlad: Tereza Semotamová
Technická realizace: Sonja Scharfenberg, Zita Ratzenbeger, Ute Elena Hamm

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...