Kolik pravdy je dnes ještě na klišé o německém Heinzovi, který každé ráno na minutu přesně dorazí do práce, tu bez emocí a pokud možno s notnou dávkou byrokracie vyřídí a děsí se všeho, co by jen trochu mohlo narušit jeho pravidelný režim? Novinář Micky Beisenherz se touto otázkou zabýval ve svém novém filmovém cyklu. Objevil přitom několik nových „německých strachů“, a setkal se i s několika lidmi, kteří stará klišé zcela popírají.

Pane Beisenherzi, co je podle Vás větší: „německý strach“ nebo strach z bytí Němcem?

Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Strach z bytí Němcem na nás nebyl uvalen někým třetím. Přesto mé rešerše prokázali, že není jiný národ, který by se tolik jako Němci zabýval tím, jak působí na venek. Souvisí to samozřejmě s obrovským poškozením image, které jsme si sami zapříčinili. Řekl bych ale, že strach z bytí Němcem přeci jen už trochu slábne.

Když mluvíte o „poškození image“, máte na mysli nacionálněsocialistickou zkušenost, kterou v jednom z Vašich příspěvků vysvětlujete historicky zakořeněný „německý strach“. Znamená to, že se snahou o vyrovnání s nacionálněsocialistickou minulostí sami stigmatizujeme?

Naopak. Přesně tato zkušenost nám dává možnost včas potírat určité tendence, ať už jde o xenofobii nebo homofobii, které propagují weby jako je např. kreuz.net. Myslím, že pocit viny, který v souvislosti s nacionálněsocialistickou minulostí pociťovala starší generace, dnes mladí nahradili zvýšenou ostražitostí. Je to dobře vidět například na nejasných debatách o migraci a integraci, které mladá generace vnímá daleko citlivěji.

Z Vašich filmů mám ale jiný dojem. V nich to vypadá, že strach z převálcování cizinci je z německých strachů nejsilnější.

Strach z převálcování cizinci, i když je to příšerný pojem, který jsem ve filmu používal jako vědomou provokaci – tady už zkrátka existuje, i když je nutno říci, že si s tímto strachem dost proradně zahráváme. Jednak jsou tu média, která až donedávna u nějakého zločinu popisovala především marokánský původ pachatele, pak jsou tu organizace pravicových extremistů jako Pro-NRW, které používají ty nejpodlejší metody. Postaví se například před nějakou demonstraci Salafistů – kteří mezi námi patří těm nejhloupějším ve společnosti – a tvrdí: „Tak takoví jsou všichni muslimové.“

Předsedovi organizace Pro-NRW radíte, aby si nezačínal s extremisty. Ale přitom to děláte Vy sám, když s ním natáčíte rozhovor jakožto s představitelem pravicově extremistické strany. Neměl jste před tímto rozhovorem nějaké pochybnosti?

Pochybnosti jsem neměl žádné, nanejvýš respekt – samozřejmě ne před jeho osobou, ale před tím dílem jako celkem. Známe z televize řadu legendárních pochybení, když se někdo pokoušel odkrýt absurditu argumentace pravicových extremistů. Proto jsem se měl před rozhovorem velmi na pozoru, nechtěl jsem se chytit do žádné pasti. To se nakonec ale naštěstí nestalo i díky tomu, že členové Pro-NRW jsou tak natvrdlí, že není nijak těžké ukázat, jak prosté a hloupé jejich postoje ve skutečnosti jsou.

Když ve Vašich moderacích mluvíte o Němcích, říkáváte „my“ a „nás“. Je to opravdu realita - existuje u nás nějaké „my“?

Když říkám „my“, tak se do reality samozřejmě přimíchává i notná dávka přání. Mám tím na mysli většinu, která je otevřená světu a je schopna diskuse. Samozřejmě v Německu máme také velké množství různých regionálních kultur. Zároveň ale diskuse, které se pořád ještě vedou na téma východní / západní Německo považuji za dokonalou blbost. Desítky let si děláme legraci z Bavorů a přitom by nikdo nepřišel na nápad se dnes ptát, jestli náhodou integrace Bavorů v Německu nezkrachovala. Nehledě na to, jedním z příkladů dobré integrace je i to, když si ze sebe navzájem můžeme dělat legraci. Když mluvím o Turcích v trojkovém BMW, není to rasismus, ale humorný způsob zacházení s nějakým z klišé. Myslím, že se musíme dostat přesně takhle daleko, že se této křečovitosti musíme zbavit.

Kdybychom tuto křečovitost nahradili uvolněním, tak by vlastně nastal pravý opak toho, co je obecně chápáno jako ten zmíněný „německý strach“.

Ano, a různé kulturní vlivy v Německu také přispívají k uvolňování společnosti. Při natáčení jsem narazil na několik typicky německých vlastností, které absolutně neodpovídají tomu „německému strachu“. Byly to pohoda, otevřenost, minimum křečovitosti a především vysoká schopnost diskutovat – a to i u velmi emotivních a provokativních otázek. Lidi, s nimiž jsem vedl rozhovory, dokázali vždy zůstat velice věcní. Ať už je to dobře nebo špatně, to teď neřeším. Ale pochybuji, že bychom takový věcný postoj našli v jiných částech Evropy, které bývají spojovány s velkým temperamentem.