Příšery pod postelí

Foto (Ausschnitt): Sarah Laval, CC BY 2.0 Foto (výřez): Sarah Laval, CC BY 2.0

Klasika mezi dětskými strachy: Příšery pod postelí. Foto (výřez): Sarah Laval, CC BY 2.0

Tma, zombie ve sklepě, odpudiví mimozemšťané nebo klasika v podobě proslulých „bubáků pod postelí“: s těmito typickými dětskými strachy se obvykle vypořádá čas. To ale ještě zdaleka neznamená, že dospělí se již ničeho nebojí.

Šest mladých lidí „vyzvedlo“ z hlubin svého podvědomí (potlačené?) dětské strachy a porovnalo je s tím, z čeho dnes mají strach, nebo co jim přinejmenším dělá vrásky na čele. Položili si zároveň otázku, zda to jako děti dokonce neměli tu a tam snazší: volil by snad někdo z nich raději návrat starých dobrých strašidel pod postelí, kdyby se tím mohl zbavit (reálných?) obav z budoucnosti?

Dennis P., 21 let, zkušební technik materiálů

Janika Rehak

Daennis P. © Janika Rehak
Jako dítě jsem měl panickou hrůzu z bouřky – a viním z toho rodiče. Ještě si dobře vzpomínám na to, jak mě jednou uprostřed noci vzbudil hrom. Už si přesně nepamatuji, kolik mi tehdy bylo, každopádně jsem byl ale ještě relativně malý. Panicky jsem pobíhal celým domem a hledal rodiče, ale nemohl jsem je nikde najít. Moji milí rodiče totiž postávali na terase a zcela fascinovaně si prohlíželi tu přírodní podívanou.

Dnes se již bouřky sice přímo nebojím, ale když se blýská a hřmí, stále nemůžu spát. Kromě toho si někdy lámu hlavu s budoucností. Mám sice relativně jistou práci, ale přesto nikdy nevíte, co bude. Vždyť opakovaně slýcháme, že se i velké podniky dostávají do problémů. Člověk se tím pak přece jen zaobírá, ačkoli se ho to přímo netýká. Takže kdybych si mohl vybrat, raději bych se bál pavouků nebo tak podobně.

Lea P., 16 let, žákyně

Dřív jsem mívala klasický strach: z příšer pod postelí. Myslím, že se jich bojí snad každé dítě. Dnes si spíš dělám starosti, jestli zvládnu maturitu. Anebo jestli ji zvládnu tak dobře, abych v rámci odborného vzdělávání dostala místo ve firmě, které bych chtěla, nebo abych mohla studovat obor, který bych si přála.

Vyměnit bych tyhle strachy nechtěla. Nestvůry pod postelí jsou s trochou odstupu absolutně nereálné – na rozdíl od starostí s budoucností.

Jan M., 24 let, student

Jan M. © Janika Rehak

Jan M. © Janika Rehak
Čeho jsem se dřív bál? Jednoznačně temného sklepa. Ani nevím proč. Vtipné je, že když jsem byl ještě malý, bydleli jsme v nájemním bytě ve druhém patře, takže jsme ani žádný sklep neměli. No vlastně ten dům sklep měl, ale zaprvé nebyl tmavý a zadruhé přece nepošlete dolů pětiletého kluka, aby vám donesl pivo.

A dneska? Bojím se nemocí. Představa, že jednou dostanu nějakou příšernou nemoc, je pro mě úplný horor. Jsem ale taky strašný hypochondr: stačí, že si jenom přečtu o nějaké nemoci, a už se celou dobu pozoruji a namlouvám si přítomnost všemožných symptomů.

Se svým starým dětským strachem bych měnil hned. Když za to dostanu záruku, že nikdy těžce neonemocním, budu se s potěšením zase bát tmavých sklepů. Nemusím do nich přece vejít, když nebudu chtít.

Jesper L., 23 let, student

Jasper L. © soukromý archiv

Jasper L. © soukromý archiv
Myslím, že jsem byl velice neobvyklé dítě, protože jsem se dlouhou dobu vůbec ničeho nebál. Strach přišel asi až v devíti desíti letech: najednou jsem přestal snášet stísněné prostory. Jestli pro to existuje příčina, to nevím, přinejmenším si nedokážu vybavit žádný klíčový zážitek. Takže jednoznačně stísněné prostory. Mám to dodneška.

A taky jsem se jako dítě bál plamenů, které se nečekaně odněkud objeví. Zní to zvláštně, toho jsem si vědom, ale váže se k tomu příhoda. Jako dítě jsem totiž jednou přišel na báječný nápad, že hodím do koše na odpadky rozbitý zapalovač a po něm hořící sirku. Chtěl jsem prostě vidět, co se stane. Je to divné, ale nejdřív se nedělo vůbec nic. Připlížil jsem se proto ke koši a podíval se dovnitř. A právě ve chvíli, kdy jsem hlavu zase odtáhl, vyšlehl ohromný, prudký plamen. Měl jsem strašlivé štěstí: o vteřinu později a na mém obličeji by to bylo zřejmě znát dodnes.

Měnit tyto strachy za něco jiného je vlastně nesmysl. Nepříjemný pocit ze stísněného prostoru mám pod kontrolou. Výtahy sice nemám dvakrát v lásce, panika mě ale nechytá, když je musím použít. Než abych šlapal pěšky do dvacátého patra, to raději zatnu zuby.

A ta věc se sirkami byla ponaučením pro celý život: takové pitomosti jsem od té doby už nikdy nevyváděl.

Jannis R., 16 let, žák

No, já se bojím věcí, které vlastně neexistují, teoreticky by ale mohly: například mimozemšťanů. Anebo zombie. Ačkoli ta věc se zombie je spíš výplodem mojí bujné fantazie. Nevěřím, že existují. U mimozemšťanů je to ale něco jiného: neexistuje žádná záruka, že nás někdy v budoucnu nenavštíví cizinci z jiné galaxie s nekalými úmysly. Obávám se, že se asi příliš často dívám na horory (směje se). A když pak večer za tmy ještě musíte vyvenčit psa, trochu vám u toho někdy běhá mráz po zádech.

Jako dítě jsem to ale takhle neměl. Logicky jsem tenkrát ještě nesledoval žádné horory. Strašidel pod postelí jsem se ale nikdy nebál. Moje postel totiž sahala až na zem. Takže jsem celkem přesně věděl, že i kdyby tam nějaké obludy byly, ven se nedostanou.

Foto (výřez): Transformer18, CC BY 2.0

Také „oblíbený“: Strach ze tmy. Foto (výřez): Transformer18, CC BY 2.0

Finn B., 16 let, žák

Dětské strachy? Ze tmy, nestvůr pod postelí, prostě taková ta klasika. Strachy dnes: Mám docela strach z otevřeného moře. Jakmile už není břeh nebo dno na dohled, cítím se nepříjemně. Nevím přesně, čím to je. Myslím, že jsem jednou viděl nějaký film, který se tím zabýval. A pomyslel jsem si, že s těmi lidmi bych rozhodně nechtěl měnit.

A jinak se snad ještě bojím pavouků. Víc mě teď nenapadá.

Jestli bych si přál vyměnit svoje dětské strachy za ty dnešní? Rozhodně ne! Strach, který mám dnes, můžu jednoduše obejít. Když se bojím otevřeného moře, tak tam neplavu. Pavoukům se člověk může vyhnout stejně dobře. S dětskými strachy je to něco jiného, protože jsou mnohem víc představou než strachem z něčeho reálného. Nejde si jen tak říct: nemysli na ty nestvůry pod postelí. Myslíte pak na ně o to víc.

Natalia H., 19 let, učnice

© soukromý archiv

Natalia H. © soukromý archiv
Jako dítě jsem se hodně bála, že nám shoří dům. Měli jsme dřevěné točité schodiště a dveře do mého pokoje stály nejblíž. Vždycky jsem se bála, že začne hořet, a já se pak možná vůbec nedostanu ven.

Kromě toho jsem měla strach, že mi najednou zmizí rodiče. Je taková knížka, která se jmenuje Úroveň 4 – Město dětí. V ní jsou najednou všichni dospělí pryč a děti jsou odkázány samy na sebe.

Dnes se spíš bojím budoucnosti. Nejsem úplně spokojená se svým učňákem a ani moje školní výsledky nejsou dobré. Nejraději bych učiliště úplně opustila a dělala něco docela jiného, chybí mi ale alternativa. Proto se momentálně cítím trochu ztracená.

Přesto bych svoje dnešní strachy nevyměnila za ty z dětství. Dítě je vůči problémům bezmocné, dospělý s nimi může aktivně bojovat. Ačkoli ve svém případě ještě netuším, jak to se mnou bude, ze zkušenosti vím, že život určitě poběží dál. Nějak…

Zaznamenala: Janika Rehak
překlad: Martina Fejfarová

Copyright: Goethe-Institut Praha
květen 2013

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...