Opakuju si, že mi nic není

Foto: Michael Gil, CC BY 2.0

22letý student popisuje život s panickou poruchou

Foto: Michael Gil, CC BY 2.0
Žádnou paniku! Jenže to se lehce řekne, než provede. Foto: Michael Gil, CC BY 2.0

Ondřej (jméno změněno, pozn. red.) studuje druhým rokem Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Hraje stolní tenis, má rád filmy, zajde do hospody. Na částečný úvazek pracuje ve firmě zabývající se internetovým marketingem. Nezažívá zas tak velký stres, neměl těžké dětství, netrápí ho osobní vztahy. Přesto u něj v roce 2012 vypukla nepříjemná psychická nemoc. A to rozhodně ne na částečný úvazek. Nemoc začala stále výrazněji ovlivňovat jeho každodenní fungování.

„Panická porucha, tedy záchvat strachu, se u mě projevila zčistajasna. Seděl jsem zrovna na přednášce, když jsem najednou začal cítit, že na mě jdou mdloby. Normálně jsem snídal, nemocný jsem nebyl, proto mě to dost vystrašilo. Zdálo se mi navíc, že mi nějak podivně buší a vynechává srdce. Napil jsem se, to nepomohlo. Vyběhl jsem proto z auly na chodbu a pak na záchod. Doufal jsem, že se to uklidní,“ vypráví dvaadvacetiletý Ondřej.

Nečekaný stav se ale podle Ondřeje nezklidnil. Naopak. Pořád se mu zdálo, že půjde každou chvíli k zemi a ztratí vědomí. Opustil tedy školu a zamířil domů. Už v metru se mu ale přitížilo a z tramvaje musel vystoupit, ke strachu z omdlení se totiž ještě přidal neklid z uzavřeného prostoru a množství lidí. „Vážně jsem vůbec netušil, o co se jedná. Na kolej jsem došel pěšky. Spolubydlící tam nebyl. Teď to zní skoro humorně, ale tehdy jsem si vážně představoval, že tam spadnu, selže mi srdce a umřu,“ líčí mladík. Zvláštní tělesné projevy nezmizely, ani když si lehl. Nakonec to vyvrcholilo tím, že si Ondřej ve čtyři hodiny ráno přivolal záchranku.

Foto: Christian Lendl, CC BY 2.0
Typicky stresová situace: Referát na univerzitě. Foto: Christian Lendl, CC BY 2.0

„Jakmile jsem nasednul do záchranky, všechno jako zázrakem přestalo. Najednou mi bylo dobře. V nemocnici mi udělali EKG vyšetření, všechno bylo v pořádku. Dostal jsem Neurol na uklidnění a za pár hodiny mne pustili domů,“ vzpomíná Ondřej. Student pak prý počítal s tím, že se jednalo o výjimečný stav, který se nebude opakovat. Repete ale přišlo za pár týdnů. „Vždycky to přišlo v momentě, kdy jsem to nejméně čekal. Na pracovní schůzce, kde jsme seděli v kavárně kolem stolu. V kině, kde jsem seděl uprostřed řady. Najednou mi začalo nepravidelně tlouct srdce a padaly na mě mdloby. Nejvíc jsem se obával toho, co by asi řekli kolegové v kavárně nebo kamarádi v kině, kdybych se tam prostě složil. To mě děsilo nejvíc,“ říká mladý muž, který pochází u Ostravy.

Situace se podle Ondřeje začala stávat neúnosnou, panické ataky mu začaly bránit v normálním životě. Na internetu trávil hodiny, aby zjistil, co mu vlastně je. „Měl jsem příznaky samozřejmě každé druhé nemoci. Oprava. Každé nemoci. Jednou z variant byla právě i panická porucha,“ sděluje. Nakonec se odhodlal a navštívil obvodního lékaře. „U něj jsem si prakticky sám udělal diagnózu panické poruchy, za což mne pochválil. To je prý předpoklad úspěšné léčby. Prý je tato porucha teď strašně častá, dobře léčitelná, ale lidi si nepřipouštějí, že jí trpí. Stále hledají jiné původce svojí situace a obviňují lékaře, že tyhle původce nedokážou identifikovat,“ popisuje Ondřej.

Lékař Ondřejovi předepsal další Neurol, ten se ale prý nehodí pro delší používání, protože je silně návykový. Dostal proto klasická antidepresiva a hlavně rady, jak se zachovat, když panika přijde. „Důležité je si situaci nějak logicky vysvětlit. Třeba: mám mžitky před očima, protože jsem včera ponocoval. Dneska půjdu spát dřív a všechno bude v pohodě. Žádnou nemocí netrpíš. Právě tohle mi zpočátku pomáhalo,“ prohlašuje. Ondřej ale nenasadil předepsaná antidepresiva. Situace se trochu zlepšovala, logická vysvětlení fungovala, a když bylo nejhůře, zafungoval Neurol.

„To ale byla chyba. Vrátilo se to v plné síle. A stala se nečekaná věc. Navzdory tomu, že jsem si sám diagnostikoval panickou poruchu, teď jsem na sobě začal hledat jiné nemoci. Rakoviny, žloutenky, boreliózy. Pořád. Byla to vyčerpávající schíza,“ doplňuje. Stavy se mu objevovaly v momentech, kdy se od něho něco očekávalo. A to i banální úkoly. „Když jsem musel podat nějaký výkon, bylo zle. Polil mne studený pot, svíral se mi žaludek. Stačil hloupý referát, který jsem měl přednést před kolegy ve škole,“ líčí. Když se k panické poruše přidala i celková, nepolevující nevolnost a ekzém, Ondřej antidepresiva nasadil.

Foto (výřez): weisserstier, CC BY-SA 2.0
Terapii panické poruchy lze doprovázet medikamenty. Foto (výřez): weisserstier, CC BY-SA 2.0

„Jako každé podobné prášky, i tyhle zabraly až po nějaké době. Zpočátku mi bylo prostě hrozně. Důležité je ale vydržet. Měl jsem je brát dva měsíce, po měsíci jsem ale vysadil, protože mi bylo úplně dobře,“ popisuje mladík. I teď si ale trochu sype popel na hlavu - podle lékaře bylo nutné antidepresiva dobrat. „Možná budu muset znovu nasadit, trápí mne ekzém. A věřím, že i to se odvíjí od psychiky,“ sděluje.

Na otázku, kde by mohla mít panická porucha počátky, Ondřej není schopný konkrétně odpovědět. „Přemýšlel jsem nad tím, ale nevím. Určitě to ale musel vyvolat nějaký zážitek z minulosti, nějaký velký stres. Možná i to, že nežiju zrovna zdravě, dost kouřím. S nejvyšší pravděpodobností to ale spustil přesun do Prahy, do nového prostředí, které jsem neznal, na vysokou školu, na které jsem se úplně neorientoval. Nevím,“ uzavírá Ondřej.

Ostatním by rozhodně doporučoval zmíněná antidepresiva. „Ne, skutečně to nezmizí samo, člověk to nevyléčí sám. Bráním se tomu být stigmatizovaný jako „blázen“, co musí jíst prášky na hlavu. Mám prostě psychický problém, je to v mojí hlavě a takhle to nejlépe vyřeším,“ dodává student.

Napsal a zaznamenal Jan Škoda

Copyright: Goethe-Institut Praha
květen 2013

    Co je to panická porucha?

    Panická porucha spočívá v intenzivních a opakovaných záchvatech strachu a vnitřní nepohody. Tyto stavy vznikají náhle a bez zjevné příčiny. Během několika málo minut dosahují maxima a trvají zpravidla několik minut (15 – 20 minut). Tato porucha se v posledních letech dostává do popředí zájmu.

    Panická porucha se v posledních letech dostává do popředí obecného zájmu, lidé trpící touto nemocí jsou často nadměrně vystavováni stresu. (Zdroj: wikipedia.org) Jde však o léčitelnou chorobu.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...