Znáš to až příliš dobře. Chystáš se na rande, chceš, aby při rozhovoru nedošla nit, ale zároveň nevíš, o čem vlastně mluvit. Co když nemáte společné zájmy? Ty ses nijak přehnaně nezabýval postfeministickou debatou a ona zase nehoví problematice zranění obránců Borussie Dortmund. No tak jeď na filmový festival! Takové problémy tady nejsou. Hovory tu neberou konce, spíš naopak – ve skutečnosti to spíš ohrožuje pracovní termíny pilných blogerů.

Toho jsem si tady na Berlinale všiml už po pár hodinách. Vlastně jsem si jen tak klidně seděl a uvažoval, jak bych do svých textů mohl zakomponovat německý preclík (jde o sázku, kterou bych rozhodně nerad prohrál), když jsem se najednou zapovídal s Tilbe a Hamitem z Istanbulu. „Na co se půjdeš podívat?“ a „Co jsi už viděl?“ – A už to jede! Filmoví nadšenci jsou hned ve svém živlu.

Hamit a já se okamžitě shodneme na tom, že tolik vychvalované festivalové stánky s občerstvením jsou prostě povinnost. O jeden sendvič s vepřovým masem později – tuk mi ještě kape z vousů – přijímám nabídku od své turecké filmové známosti jít společně na japonský film Kumiko. Exaltovaný chvalozpěv na mé favority, bratry Coenovy.

Po filmu musel Hamit doprava a já doleva, ale jsme domluvení – je tu pět dalších stánků s občerstvením, které jsme ještě nevyzkoušeli. Perfektní festivalová známost. Cestou domů jsem ale dostal hlad, a tak jsem se rozhodl trochu švindlovat. Šel jsem sólo do asijského stánku s nudlovou polévkou, kde jsem potkal dva Brity – Tima a Ryana: „Na co se půjdeš podívat?“ a „Co jsi už viděl?“?“