V létě 2013 natočil Athanasios Karanikolas film At Home. Jeho třetí film je zároveň prvním, který se odehrává v Řecku. Jako kdyby ho něco pudilo k tomu, aby se vrátil do své vlasti a popsal její stav během krize, která přesahuje hospodářský rozměr – jde o krizi hodnotové orientace.

Ve snímku At Home Karanikolas dále rozvíjí materiál z filmů Elli Makra – 42277 Wuppertal a Echolot, svého příspěvku v sekci Fórum 2013. Všechny tři filmy dbají na detail a sledují vyostřování silných emocí. Pohled je ostrý a hluboký, film balancuje mezi dokumentem a fikcí.

Moderní melodram nám vypráví příběh migrantky Nadii z Gruzie, která už dvanáct let žije jako hospodyně u jedné řecké rodiny kousek od Atén. Tato žena je však mnohem víc než jen hospodyně – je také přítelkyní osamělé manželky, matkou pro jedinou dceru, zkrátka dobrým duchem domu, kde nejsou ukrytá žádná nepřiznaná tajemství nebo nějaké neobvyklosti. Ne, tady panuje nekonečně dlouho trvající aténský všední den doby krize, jaký je dnes a jaký byl vždycky. Dokonce i v tomto domě, kde je Nadia doma, však zůstává jednou provždy „cizinkou“.

„To, co mě vždycky zajímalo,“ prohlašuje režisér Karanikolas, „bylo zobrazení osoby bez obvyklých klišé o chudém a bědujícím migrantovi. Nadia, vzorový příklad slušnosti, oddanosti a sebezapření, předkládá nový model chování. Pro mě stojí zcela ‚nahoře‘, protože nachází sílu odpustit bezpráví, které na ní bylo spácháno. Domnívám se, že migrace je obrovským tématem 21. století. Nejde přitom pouze o novou koncepci společnosti a jejího systému pravidel, abychom s tímto tématem uměli zacházet. Jde hlavně o nové objevování toho, co považujeme za lidské, abychom mohli žít život, který by zato stál.“

Na filmu At Home spolupracoval režisér Karanikolas poprvé s řeckým producentem Argyrisem Papadimitriouem (Wasted Youth); na filmu se podílel také jeho německý asistent Lasse Scharpen. Představitelka hlavní role, Maria Kallimani, je úchvatná. Režisér se zabydlel mezi Německem a Řeckem, jeho „domovem“ je kino: „Filmem At Home jsem se více než kdy dřív přiblížil sám k sobě, osobně, tematicky, ale také stylisticky. Toto zde je můj první vědomý pokus nalézt v žánru, jako je melodram, vlastní jazyk, aniž by to mělo dopadnout melodramaticky – s laciným sentimentem a krokodýlími slzami. Naštěstí jsem tu měl mimořádně talentovaný tým. Nic nebylo konvenční nebo hierarchizované, táhli jsme všichni za jeden provaz.“