S ředitelkou Českého filmového centra Markétou Šantrochovou o stavu českého filmu a o tom, jak a jestli vůbec ho diváci vnímají v zahraničí.

Markéto, České filmové centrum vedete už nějakou dobu. Čím se přesně zabýváte?

České filmové centrum se zabývá propagací českého filmu a českého filmového průmyslu hlavně v zahraničí, ale nejen tam. Snažíme se informace zvenčí donést k nám a propojit ty, kteří hledají partnery. Nebo mapujeme koprodukční trhy, které by mohly být zajímavé pro české producenty a jejich projekty. A samozřejmě se snažíme dostávat české filmy na zahraniční festivaly.

Konkrétně na Berlinale jsou dva české filmy: Zamatoví teroristi běží v sekci Forum a Sputnik v LOLA@Berlinale. Proč se sem dostaly zrovna tyto dva snímky?

Proč tady nejsou jiné filmy by vám měli říct hlavně členové výběrové komise té které sekce. Bylo pár filmů, které jsme zkoušeli, některé překvapivě a některé méně překvapivě nebyly přijaty. Jsme rádi, že tu máme alespoň jednoho zástupce, protože se sekcí Forum máme dlouhodobě dobré vztahy a české filmy tu uváděny jsou. Ono samozřejmě vždy záleží na tom, jaká se ten rok sejde úroda a pro jakou sekci jsou filmy vhodné. Upřímně řečeno si myslím, že loňský rok byl co se týká českých festivalových filmů slabší. A některé filmy, o kterých jsme na Berlinale uvažovali, se nestihly dokončit, takže se je budeme snažit udat na jiné festivaly.

Můžete říct konkrétně, o jaké filmy se jedná, nebo to ještě držíte pod pokličkou?

Já bych to asi v této chvíli ještě konkrétně nezmiňovala, přeci jen ta vyjednávání jsou na samém začátku...

Svůj pohled na aktuální stav českého filmu jste už naznačila, chtěl bych, abyste tuhle myšlenku trochu rozvinula – jak je vnímán český film zde v Německu či v zahraničí obecně, pokud vůbec nějak?

Před chvilkou jsem se tu bavila zrovna o Modrém tygrovi, který v Německu ještě běží v kinech, protože nastoupil později. A na tento film tu jsou výborné reakce, film byl vybrán jako jeden ze dvou, které se měsíčně doporučují školám. To je po dlouhé době snímek, který je v regulérní německé distribuci. Před ním to byly Vratné lahve nebo Štěstí, ale to jsou oba už starší filmy, a také Občan Havel.

A které filmy byly úspěšně přijaté na festivalech?

Třeba Příliš mladá noc, která tady taky byla před dvěma lety v sekci Forum. A loni měl obrovský úspěch Můj pes Killer.Ten začal v Rotterdamu, má dokonce německého distributora, a procestoval obrovské množství festivalů. Pak ještě česko-slovenská koprodukce Zázrak a Líbánky, to jsou za rok 2013 podle mě tři nejvýraznější festivalové tituly.

A jak konkrétně se snažíte podporovat ty filmy, které nepatří do téhle trojice nejúspěšnějších a přesto by si dle Vás pozornost zasloužily?

Před rokem a něco jsme dělali putovní přehlídku, což byl výběr tuším devíti filmů. Podařilo se nám napojit se na komunální kina a program jsme představili ve dvaceti městech po celém Německu. Začínali jsme v Hamburku a jelo to vlastně až do loňského června – Czech on Tour, přehlídka, která se v minulosti už konala, ale v této podobě byla určitě nevětší. Je velmi těžké dostat se do zahraniční distribuce a podobný festival je způsob, jak to určitým způsobem suplovat. Samozřejmě je to organizačně i finančně velmi náročný projekt.

Jaká byla odezva na putovní festival českého filmu?

Třeba tady v Berlíně se přidalo kino Acud a bylo vyprodáno, lidi seděli na zemi, to bylo velmi příjemné. Během přehlídky se ale ukázalo, jak je to teritoriálně rozdílné. V Drážďanech to prostě funguje, tam to napojení je, ale byla města, kde jsme počítali s mnohem větším publikem.

Myslím, že je to opravdu hodně regionálně dané. Mojí zkušeností je, že v pohraničí se lidé zajímají o to, co se děje u sousedů. Nejen v politice, ale i v kultuře. A čím dál od hranic, tím víc tento všeobecný zájem upadá. Proto jsem se ptal na stav českého filmu všeobecně – mám dojem, že neexistuje nějaká červená linka, která by propojovala český film a zjednodušovala zahraničnímu divákovi jeho identifikaci... na rozdíl třeba od severské kinematografie, kde toto funguje velmi dobře.

U nás je hodně zrádné to, že české filmy jsou populární v Čechách, minimálně půlka produkce míří na lokální scénu. A také to myslím hodně souvisí s tím, že se dramaturgicky ani jinak nekultivuje to, co je český film obecně, na dlouhodobé úrovni. Co chceme, aby český film znamenal?

Kdo kromě univerzit by se na této kultivaci měl podílet?

Myslím, že je to trošku otázka celého prostředí... Mělo by to být samozřejmě ministerstvo nebo v tuto chvíli Státní fond kinematografie, který nejenže spravuje, ale měl by být alespoň zčásti tím vizionářem: „Co chceme? Co potřebujeme? V čem jsme dobří?“. Samozřejmě to nemůže být tak, že to někdo vymyslí, ale někdo by měl iniciovat to, aby ta diskuze vůbec začala. A aby probíhala i nějaká reflexe zvenčí – protože my si něco myslíme, ale to vůbec nemusí znamenat, že takhle to vidí i lidi venku. I proto je velmi důležitá podpora studentů a toho, aby vycestovávali, aby se účastnili festivalů, aby měli konfrontaci se zahraničím. A dramaturgie – to je základ, z blbého scénáře dobrý film neuděláte, i kdybyste se zbláznil. Žádná z těchto věcí by se neměla podceňovat, měl by existovat kvalitní systém podpory, aby tvůrci mohli pracovat v alespoň relativním komfortu a mohli si dovolit být třeba i radikální, když mají nějakou vizi. A na druhé straně je třeba kultivovat i diváka, aby na filmy byla nějaká odezva a nedělo se to, co se děje teď. Aby nebyl každý rok nejnavštěvovanější film v top-ten komedie, ač jakkoliv dobře udělaná. A film, který je úspěšný v zahraničí, má tři tisíce diváků. Tomu trochu chybí pestrost.

To je celkem negativní pohled, ale myslím, že oprávněně. Máte pocit, že exituje mezi českými tvůrci někdo, kdo se zaměřuje na filmy, které budou pro širší než jen pro české publikum? Že se takový tvůrce třeba rodí?

Trochu si to slibuji od Olmo Omerzu, režiséra Příliš mladé noci, který právě chystá další film, už od začátku vyvíjený pro více trhů. A Václav Kadrnka, autor Osmdesáti dopisů, teď připravuje velmi náročný a krásný projekt. To jsou pro nás určité naděje. Ale těch tvůrců je samozřejmě mnohem víc, nechci na nikoho zapomenout. Myslím, že teď se připravuje poměrně hodně projektů, které mají velký potenciál. Ono se zdá, že potřebujeme nějakého tahouna. Sašu Gedeona, který by nepřestal tvořit (smích). A ten to prorazí ven a ulehčí situaci celé generaci. Utvoří jakýsi most, který potom přejde víc tvůrců, než jen on. A to je to, na co stále trochu čekáme. Ale když příprava filmu trvá sedm až deset let, tak musíme být trpěliví.