Celé Berlinale, největší světový festival, se pro mě smrsklo na jeden film. Je jím první na Oscara nominovaný egyptský snímek The Square o počátcích revoluce, tak jak se odehrávala na proslulém náměstí v srdci Káhiry – na náměstí Tahrír neboli náměstí Osvobození. Hned za rohem jsem bydlel a pracoval. The Square je film, který propojuje můj vlastní příběh s příběhem celého Egypta.

Střih. Tak strašně dramatické to opravdu být nemusí. Dva dny před tím, než jsem The Square s tlukoucím srdcem viděl na Berlinale, se mezi egyptskými filmovými experty rozhořela diskuse o tom, že film prý pojednává o rozhodujících okamžicích jen málo, že prý ukazuje především jednu stranu sporu – stranu revolucionářů, ale kde prý ti teď vlastně jsou? Film je prý velkolepý, ale přesto naivní. Zaujatě naslouchám. Po zhlédnutí filmu zůstávám ještě chvíli sedět zabořený v sedadle v sále kina. Naivní? Snad – mám pocit, že mi v této věci nepřísluší soudit. Každopádně je to zatraceně působivý film. Muž sedící vedle mě ještě dlouho upřeně hledí na závěrečné titulky, kino se jen pozvolna vyprazdňuje. U tak dobře udělaného a emocionalizujícího filmu, jako je The Square, mě neudivuje, že získal nominaci na Oscara v sekci dokumentárních filmů.

Přiléhavě k mezinárodní situaci jsou egyptské filmy na Berlinale dobře zastoupeny. Vedle The Square pojednává o revoluci také film Arij režisérky Violy Shafik, tentokrát však z nepřímé perspektivy. Snímek Om Amira režiséra Naji Ismaila běží v soutěži krátkých filmů a kromě toho tu budou představeny také filmy Shooting Stars Remind Me of Eavesdroppers (r.: Maha Maamoun) a From Behind of the Monument (r.: Jasmina Metwaly).

Střih. Berlinale je plné hvězd, jako je George Clooney, Lars von Trier nebo Bill Murray. Jenomže k těmto lidem a jejich filmům nemám žádnou vazbu. Proč taky? Vidět The Square a vědět, že mnoho z mých egyptských přátel bylo u toho a pociťovalo tuhle euforii, ale také toto zklamání – to byl můj zcela osobní zážitek z Berlinale.