Výstava mimo hlavní proud

Foto: © Matthias MischoFoto: © szim (The Millionaires Club)
Místo skleněné haly vnitroblok: spoluorganizátorka Anna Haifisch (vpravo) na lipské výstavě komiksů „The Millionaires Club“. Foto: © szim (The Millionaires Club)

Výstavu tu je nepřeberné množství ve městě veletrhů: jednou se v Lipsku všechno točí kolem aut, jindy kolem domu a zahrady, protéz a bandáží – a odnedávna také kolem komiksu. Dějištěm komiksfestu The Millionaires Club ale nebyly impozantní prosklené veletržní haly, nýbrž jeden dobře ukrytý vnitroblok.

Na první pohled je tu několik náznaků hovořících pro to, že by šlo Comics and Graphics Fest označit za kontrastní akci k renomovanému Lipskému knižnímu veletrhu. Tak předně termín – obě akce se konaly ve stejnou dobu v měsíci březnu. Dál je tu název, který dala skupina komiksových tvůrců tomuto poprvé zorganizovanému festivalu: The Millionaires Club – zní parodicky, zní jako antipostoj umělecké skupiny z lipské alternativní čtvrti Südvorstadt. A pak je tu ještě tematické prolínání, grafická literatura jako objekt touhy – vždyť i na druhém největším německém knižním veletrhu je komiksu vymezena speciální část.

Ovšem čtyři dny po ukončení prvního Comics and Graphics Festu usedá spoluorganizátorka Anna Haifisch v jednom útulně ponurém baru, vydatně si upijí piva, natahuje z cigarety a oponuje pěkně připravené teorii o Davidovi a Goliášovi – o malé alternativní akci ve stínu komerčního veletrhu: „Náš festival není zamýšlen jako konkurenční počin ke knižnímu veletrhu, ale jako jeho dávno potřebné doplnění.“ Když už je Lipsko a jeho četní návštěvníci s celými rodinami na nohách, nabízí se myšlenka, proč také nezajít do Galerie KUB a nepodívat se na pár komiksů.


400 zájemců o umění a mnoho skupin

Ačkoli dělí výstaviště zcela na severu města a zvolenou lokaci grafik a komiksů dobrých deset kilometrů a Anna Haifisch se obávala, „že dorazí jen 20 lidí“, projekt se plně vydařil. Možná i proto, že středem zájmu nejsou mangy z Dálného východu (ani příslušné kostýmy, paruky a plyšáci) jako na knižním veletrhu, ale exkluzivně kreativní výtvory mladých umělců. Nepočítal to nikdo, ale podle hrubých odhadů si cestu do Millionaires Clubu během prvního víkendu našlo na 300 až 400 zájemců o umění. Kromě domácí skupiny, k níž patří Anna Haifisch, Max Baitinger, James Turek, Phillip Janta, Marie-Luce, Schaller, Andrea Rausch a Simone Müller, svoje komiksy, tisky a kresby představily také skupiny z Kolína a Berlína. Mimo to přicestovali umělci z Francie, Chorvatska anebo Lotyšska, aby zde vystavili svůj rozmanitý repertoár.

Za skutečnost, že se v Lipsku poprvé uskutečnil komiksový festival, je třeba poděkovat i Supermanovi. Vášeň pro komiks totiž v umělcích vzbudila četba klasiků, jako je právě superhrdina v modro-červeném kostýmu. O něco později se tužek chopili sami Anna Haifisch, Max Baitinger a James Turek a začali kreslit podle Simpsonových. Vznikl skvělý komiks – ovšem viděný teenagerovskou optikou. Co dnes podle nich jako profíků charakterizuje dobrý komiks? Max Baitinger přichází s dobře promyšlenou, ač nejdřív poněkud banálně znějící odpovědí: „Musíte mít prostě chuť ho několikrát otevřít.“ James Turek přikyvuje a doplňuje, že kvalita příběhu je vlastně až druhořadá, „pokud komiks dobře vypadá a je dobře nakreslený.“

Foto: © szim (The Millionaires Club)
Muži v čepicích: spoluorganizátor James Turek (vpravo) na upomínkové fotografii s ikonou komiksové scény Chrisem Warem. Foto: © szim (The Millionaires Club)

Pro podpis kreslířské legendy

U Turkova krajana Chrise Wareho sedí takřka vždycky obojí: Američan požívá na komiksové scéně status hvězdy, dalo by se říct. Je to umělec, který svým stylem a svou kreativitou ovlivňuje kreslíře na celém světě. Organizátoři jsou proto náležitě hrdí, že se u příležitosti Comics and Graphics Festu zastavil v Lipsku – opravdu zdařilý kousek. Asi tak, jako kdyby David Garrett navštívil jarní koncert místní lidové školy umění. Chris Ware se proto při odborné diskuzi o své práci a během doby, kdy rozdával zájemcům podpisy, postaral na malém výstavním prostoru o pořádnou tlačenici.

Nehledě na autogram legendy této branže – co jinak zůstalo po první ročníku festivalu The Millionaires Club? Mimořádné dojmy a setkání se stejně naladěnými kreslíři podnítily u organizátorů chuť. Ačkoli je organizace skutečnou výzvou, hlad po přídavku je značný: ve virtuálním kalendáři umělců na rok 2014 již proto stojí další ročník festivalu. Volná noha znamená pro grafické designéry a komiksové umělce také to, že je třeba zůstat na očích, jinak hrozí opadnutí zájmu. Do skutečného klubu milionářů.

à la Donald Trump se umělci z Lipska nikdy nedostanou a asi to ani nechtějí: stačí arch papíru a tužka – a v mžiku jim pod rukama vzniká něco velkého.

překlad: Martina Fejfarová

Copyright: Goethe-Institut Praha
březen 2013

    The Millionaires Club

    Komiks versus manga: Kreslířka Anna Haifisch popisuje mangu jako „kompletně jiný svět“. Pro někoho je japonská manga svébytným stylem v rámci média komiksu, pro jiného jiný druh grafické literatury, který je vedle západního, resp. amerického komiksu třeba kategorizovat coby samostatné médium. Rozdíly plynou i z daných kulturních kořenů – kupříkladu ve ztvárnění emocí výrazem obličeje, ve směru čtení či rozdělení do panelů, tedy jednotlivých obrazů v rámci sekvence.

    Černobílé versus barevné podání: Otázka stylu, vkusu a ladění příběhu konkrétního komiksu, kterou je vždy třeba zodpovědět individuálně, případ od případu. Někdy padne rozhodnutí proti barvě i z finančních důvodů. Tak tomu bylo v případě raných svazků slavné Disneyho edice Lustiges Taschenbuch (Veselá knížečka) – dvě stránky byly nakresleny v barvě, další dvě černobíle – a tak pořád dokola. Souviselo to s tím, že barevný tisk byl velice drahý, proto se na kompletní barvu přešlo až od svazku 119.

    Text versus obraz: Max Baitinger vyjadřuje tento vztah následovně: „Slova jsou mozek, obraz je tělo.“ Přesto existují komiksy, které si vystačí bez mozku – a jde jim to dokonce velmi dobře. Slavným komiksem bez textu je například La Linea (Linka) italského kreslíře Osvalda Cavandoliho. James Turek považuje za velkou výzvu „vytvořit dobrý příběh zcela bez textu“. Hrozí tu nebezpečí nudných příběhů. Výhodu ale vidí v tom, že u komiksů bez textu odpadá jazyková bariéra.

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...