Komiks „Ještě jsme ve válce“ vypráví příběhy lidí, kterým zničili život jiní kvůli odplatě, ideologii a strachu před sebou samými

Nejbolavější a nejkontroverznější etapy československé historie otevírá komiksový sborník Ještě jsme ve válce, který vyšel v roce 2011. Sůl do bolavých šrámů ale nesype a staré rány nejitří. Spíš neotřele popisuje osudy lidí, které nevratně poznamenaly nacistické koncentrační tábory, komunistické lágry, válečné fronty, ale i odbojová léta plná skrývání.

Třináct skutečných lidí se se svými skutečnými příběhy svěřilo dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum, kteří natáčí rozhovory s pamětníky od roku 2001 a záznamy ukládají na internetový portál Paměť národa (založený v roce 2008). Vzniká tak cenná sbírka výpovědí nazvaná Příběhy 20. Století, které vysílá i Český rozhlas ve stejnojmenném pořadu.

Z této kolekce pro knihu Ještě jsme ve válce čerpali tři scenáristé (Mikuláš Kroupa, Adam Drda, David Bartoň) a hlavně třináct špičkových českých a slovenských výtvarníků. Každý příběh má proto úplně jinou výtvarnou fazónu a jiné tempo. Každý se odehrává v jiných letech. Spoustu toho ale mají společného. Hlavně dokazují, že každou zločinnou ideologii minulého století živila nepochopitelná lidská krutost, kterou lidé zažívali nejen od příslušníků totalitního aparátu: Německý voják nemusel zmlátit židovské dítě, přesto to udělal, estébáci posílali zkrvavené oblečení rodinám vězněných a konečně čeští kolaboranti byli s to umlátit nevinné sousedy jen proto, aby uchránili sami sebe.

Knihu otevírá příběh generála Tomáše Sedláčka, který věřil, že po skončení 2. světové války čeká Čechoslováky zářná budoucnost. Více se ale mýlit nemohl. Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal personou non grata. To, že byl válečným hrdinou, vůbec nic neznamenalo. Kvůli neexistujícím prohřeškům byl vyšetřován 10 měsíců. 9 dní a nocí nesměl v cele spát. 2 měsíce musel chodit. 3 měsíce strávil v naprosté izolaci bez kontaktu s živým člověkem. Když byl v roce 1960 propuštěn při velké amnestii, nepoznával svět. A svět nepoznával jeho.

Do neznáma vyrazila i Jiřina Tvrdíková v komiksu od kreslíře Vojtěcha Šedy, jehož vizuální styl dává vzpomenout na drsnou detektivku Sin City od Franka Millera. Tvrdíková se vydala v době nacistické okupace zkusit štěstí do Ruska. Tam však byla obviněna ze špionáže a poslána do gulagu, kde ji od smrti zachránila jedna ruská prostitutka.

Další silný ženský příběh v této knize vypráví dívka s pseudonymem Anna F., která skončila v koncentračním táboře v Osvětimi. Později spolu se svou matkou hloubila zákopy u tábora Stutthof, kde je surově zmlátili příslušníci SS. Její příběh je hlavně srdcervoucím svědectvím o mateřské lásce, která dokáže odolávat i plynovým komorám, selekcím a všudypřítomné smrti.

Nesmyslné násilí

V příběhu Rudolfa Bělohoubka se pak odráží nesmyslné poválečné násilí na Němcích a kolaborantech. Nejnižší pudy, tupá touha po odplatě a chuť po krvi připravily Bělohoubka o rodiče, které mu takřka před očima zavraždil rozvášněný

dav. Smutným faktem je, že Bělohoubkovi rodiče mezi kolaboranty vůbec nepatřili. A nepatřil mezi ně ani německý průmyslník Adolf Lange, který ukryl mnoho Čechů před aparátem okupantů. I on byl zabit spolu s Bělohoubkovými rodiči. Důvod? Stal nepohodlným, protože by mohl ukázat na skutečné padouchy.

Alespoň vizuální odlehčení přináší komiksová story Leopolda Farbera, přezdívaného Hurvínek. Farber se přidal k protinacistickému odboji a po únorovém puči se nebál ani komunistů. Jeho eskapádám vtiskl kreslíř s pseudonymem Vhrsi rozesmátou, barevnou, jednoduchou, až skoro pohádkovou vizuální podobu, která lehce připomíná komiks Čtyřlístek od Jaroslava Němečka. Vizuální stránka ale ostře kontrastuje s tím, co se v komiksových políčkách odehrává a co si postavy říkají. Právě Farber se ve svém příběhu pozastavuje nad krutostí lidí, kteří slouží režimu – jako kdyby v nich režim probudil nelidskou stránku a spustil zrůdnou rozkoš z trýznění druhých.

Ten podepsal a já v žádném případě!

V ostrém kontrastu jsou také příběhy estábáka Petra Berounského (jméno autoři změnili) a vězněné mladé matky Milušky Havljůvové. Berounský podepsal spolupráci se Státní bezpečností, podle autorů knihy ale spolupráci bagatelizoval, když říkal, že si nemyslí, že by někomu vědomě ublížil. Bál se toho, že ztratí práci a že jeho dceru nevezmou do školky. Proto podepsal.

Jenže naproti tomu si dcera odbojáře z 2. světové války Havljůvová mohla říct přesně toto taky, když ji komunisté vyslýchali a ve vedlejší místnosti brečel její dvouletý syn Tomáš. Havljůvová však hřbet nesehnula, nepodepsala, i když ji komunisté odtrhli od syna a zavřeli do vězení. Její hrdinství a morální hodnoty jsou tak opovědí všem konfidentům komunistického aparátu, kteří spolupráci omlouvají tím, že by jinak ztratili práci a děti by se nedostali na školu. Jednání Havljůvové tyto argumenty a omluvy naprosto vyvrací.

Knihu Ještě jsme ve válce naplnily příběhy, které stojí za to si stále připomínat. Autoři a scenáristi komiksů ale nejsou vůči aktérům nijak servilní a nestaví je na žádné piedestaly. Nebojí se napsat, že někteří pamětníci už trpí poruchou paměti a že jejich výpovědi museli složitě ověřovat. I proto jsou komiksové příběhy příjemně střízlivé, přímé, nepatetické a nepodbízivé – občas je patrná i lehká ironie. Občas je ale té střízlivosti až moc. To když se kvůli nezbytnému zkracování a zjednodušování pro formát komiksu stávají některé osudy jen črtami, nikoliv plnohodnotnými příběhy.