Jiný kraj, jiné chutě

Foto: © Lucie BarbapostolosováFoto: © Lucie Barbapostolosová
Ředkvičky? Raději ne! Ivan z Kamerunu v supermerketu se svým krajanem Tonym. Foto: © Lucie Barbapostolosová

V každé zemi žijí cizinci, kteří chtějí studovat její řeč. I do Česka přijíždějí z celého světa a postupně vezmou tak těžký jazyk jako čeština na milost, dokonce jsou schopni si ho zamilovat. Láska však prochází také žaludkem.

Ivan Yumduo Youmbissi Landry (19) a Georges Faustin (26) přijeli na konci ledna z Kamerunu do Česka, aby tu studovali. Ivan by se posléze rád dostal na zubní lékařství, Georges na aplikovanou ekonomiku. Kulturních šoků bylo mnoho, ale jídlo dominovalo. Jako jejich učitelka češtiny jsem si všimla, že nesnídají, nesvačí a ani ve škole nepijí. Taky že hubnou. Proč?

Jak vypadal váš stravovací režim na začátku pobytu v Česku?

Ivan: Bylo to zajímavé. Často bylo jídlo uvnitř něčeho, balené, to v Kamerunu moc nemáme. Nepoznávali jsme ovoce. Různé jeho druhy, které známe od nás, tu zase nejsou.

Georges: Já jsem si pořád smažil brambory. Ty znám, moje maminka je často vařila. K tomu jsem jedl kuřecí maso.

Ivan: Ano, to je pravda! Já jsem taky dělal brambory a hlavně smažené, chutnají mi. Jedl jsem i pizzu, protože ta je mezinárodní, typická byla smažená vejce nebo chleba. Je chuťově prakticky stejný jako v Kamerunu, ale je hrozně malý. Náš chleba musí nasytit celou rodinu, u stolu bývá sedm lidí, z toho dva dospělí. Chléb je podlouhlý a má skoro metr na délku, 15 cm na šířku. Rohlíky jsou tu celkově jiné – v Česku jsou slané a u nás spíš sladké. Croissanty jsou úplně stejné, proto je kupujeme často.

Proč jste na začátku vlastně jedli jen jednou denně? A proč ve škole nepijete? Musím vás k tomu pravidelně motivovat…

Ivan: Nejedli jsme proto, že jsme nevěděli, co jíst můžeme. Neměli jsme přes den takový hlad, protože večer jsme jedli opravdu hodně. I teď víceméně snídáme hlavně o víkendu, obědy už si děláme také.

Georges: K tomu pití - my v Kamerunu moc nepijeme, není tam tak horko jako tady. Už jsme tu zažili 34 stupňů, doma máme spíš tak do třiceti. Vypijeme asi litr vody, tady litr a půl až dva.

Ivan: A ve škole nepijeme, protože u nás se ve škole moc nepije, není to povolené. Máme trochu psychický blok – vím, že to nemůžu dělat ani blízko nějaké významné osoby. Když ale vím, že jste nešťastná, když nepijeme, tak se napiju a dělá mi to navíc dobře, nejsem tak unavený.

To jsem ráda. Co vlastně říkaly vaše maminky, když viděly, jak tady ne/jíte a jak hubnete?

Ivan: Ta moje řekla důležitou věc – dívej se, co jí ostatní lidé. Jestli oni to jí a žijí, musí to být dobré a zdravé. Teď už vařím každý den, už se tolik nebojím.

Georges: Mně taky říkala, že musím víc jíst. Moje máma je ráda, když jsem trochu tlustý.


A co patřilo mezi potraviny, které jste vůbec neznali?

Georges: Nekupuji si to malé červené ovoce...jahody? Ještě jsem to nejedl. Neznám to a myslím, že to není dobré. Nebudu do toho investovat, je to škoda peněz. Kupuju hrozny, ty u nás rostou, jak červené tak bílé. V Kamerunu nevaříme ovoce, jíme ho čerstvé, neděláme ani dort z ovoce. V žádném případě bych si nekoupil tu zelenou škaredou věc – brokolici.

Ivan: Přesně! Ani květák! Nevypadá hezky a nemám k tomu důvěru. Ředkvička, kterou jste nám dala jednou ochutnat - to je katastrofa. Je pikantní, potom je nijaká. Myslel jsem si, že je to růžové ovoce. Ale když jsme u ovoce, kupujeme tu jablka. Oproti Kamerunu jsou hodně levná. Máme je rádi.

Georges: Pro mě je nostalgie, když tu vidím banány a na nálepce vidím Kamerun. Jen proto je koupím, protože jinak jsou o dost dražší než u nás. Tam stojí jeden banán maximálně dvě koruny – stejný banán! Podobné je to s mangem.

Ivan: Včera jsem viděl kokos a ten stál asi třicet korun, nepředstavitelné! U nás stojí tak dvě koruny anebo před vás spadne na zem a pak je zadarmo.

Co se týká nakupování jídla, je to tady podobné tomu, co znáte z domova?

Ivan: Jen částečně. Tak třeba to ovoce - v Kamerunu se prodává spíš na kusy. V hlavě pořád přepočítávám, kolik kusů je asi kilo? Kolik mě bude stát kus?

Georges: A maso máme čerstvé, ne mražené nebo balené. Jdeme na trh a zvíře se tam zabije. Jako tady na vesnici. Kupujeme tak kuřata, ryby, dokonce se takhle blízko trhu na jatkách zabije třeba i celá kráva. Když je maso ještě teplé, víte, že je čerstvé. Můžete si koupit klidně i celou hovězí nohu.

Chodíte do českých restaurací? Co si dáváte?

Georges: Gulášová polévka je dobrá. Poprvé jsme ji zkusili na univerzitě, kde ji rozdávali v rámci jedné kampaně. Oblíbil jsem si i hovězí polévku s játrovými knedlíčky.

Ivan: Já jsem si dal nějaké maso. Už ani nevím, co to bylo. Chodím taky na hamburger. Mám pocit, že maso musí být dobré všude. No, a když jsme byli v restauraci spolu, tak mi moc chutnala zelná polévka i hlavní jídlo. To byla kachna se zelím a dvěma druhy knedlíků. Houskový byl výborný, ale bramborový mě neuchvátil. Musel jsem ho nějak dlouho žvýkat, lepilo se to. Jako dezert byly jahodové knedlíky s tvarohem a ty byly vynikající, překvapilo mě to! Doma nejídáme sladká teplá jídla.

Georges: Problém ale je, že jídlo v české restauraci je malé. Je to malá porce, my se z toho nenajíme.

Ivan: Museli bychom mít třeba dva nebo tři talíře toho jídla.

Viděla jsem, že Vám ale v restauraci chutnaly ty sladké knedlíky. A co byste si dali v Kamerunu?

Ivan: Jednoznačně TARO . Taro je něco jako brambory, ale jmenuje se tak i celé to jídlo. Taro se uvaří, rozmělní, vaří se s růžovým palmovým olejem a on to zabarví. Ze směsi uděláme kruh a dovnitř nalejeme polévku, často kuřecí s kusy masa a zeleniny. Jíme to dohromady, rukama. V Kamerunu to není problém.

Georges: Taky smažený PLANTAINS, což je oblíbené jídlo. Je to něco jako delší užší banán, smažený chutná jako brambory. Jí se třeba s fazolemi. A v restauraci bych si dal i LE HERU. Tohle jídlo je plné jemné zelené zeleniny, která roste v kamerunských lesích. Nakrájenou ji vaříme s palmovým olejem a přidáváme maso, krevety nebo uvařené hovězí kůže. Příloha k tomu je něco jako lehoučké knedlíky, říká se jim WATER FUFFU a jsou z manioku.

To je zajímavé! Vím, že jste se také pokoušeli některá z těch jídel adaptovat a uvařit si je na studentských kolejích. Jaké byly reakce vašich spolubydlících, zajímalo je to, co vaříte?

Georges: Obvykle jíme ty brambory nebo rýži s něčím. Ale Ivan už dal jednomu kamarádovi ochutnat jeden svůj výtvor.

Ivan: Byly to vařené brambory, které jsem rozmělnil na kaši (to se u nás často se zeleninou dělá), přidal jsem taky vařené fazole a slunečnicový olej. Muselo to tomu studentovi hodně chutnat, protože jak mluvil, tak mi to celé snědl. Ale moc mi to nevadilo.

Georges: Ale je pravda, že nám nikdo nic na kolejích ochutnat ještě nedal. Oni často vaří těstoviny, třeba se sýrem a kečupem. Doma teplý sýr prakticky nejíme, naši lidé to nemají moc rádi.

Ivan: Smažený sýr, který tady všichni opěvují, nás vůbec neláká. Nechci to ani zkusit, prostě si myslím, že to nebude dobré.

Georges: Typické studentské jídlo v Kamerunu je mimochodem smažená rýže s rajčaty a další zeleninou. Často to také obsahuje ryby, například sardinky.

Ještě mi řekněte, co vám chutnalo nejvíc z toho, co jsem vám přinesla? Zkoušeli jsme například různé typy zeleniny nebo dezerty.

Ivan: Velmi dobrá byla kokosová pusinka s krémem, mňam!

Georges: Ano, prostě dezerty…ty jsou moc dobré.

Rozhovor vedla Lucie Barbapostolosová,
Vegetariánka flirtující s veganstvím, která často slýchá „Ty nejíš maso? Tak co vlastně jíš?“

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
červenec 2014

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...