Jídlo bez starostí? Zapomeňte!

Foto: Johanna Albert, CC BY-NC-SA 2.0Foto: colourbox.de
První masivní úbytek hmotnosti zaznamenala Elisabeth Schmidt* před dvanácti lety. Tehdy jako patnáctiletá zhubla během několika málo měsíců o 25 kilogramů. O rok později byla hospitalizovaná na psychiatrické klinice pro děti a mládež. Diagnóza zněla – anorexie – porucha příjmu potravy. Dnes s odstupem času dokáže už Elisabeth o příčinách svého onemocnění hovořit. Její porucha příjmu potravy přitom nijak nesouvisela s často citovanou příčinou tohoto onemocnění, totiž s domnělým ideálem krásy prezentovaným reklamním průmyslem.

Je překvapující, jak snadné je přimět Elisabeth k rozhovoru o jejích zkušenostech s anorexií. Říká, že je vlastně docela ráda, že o tématu může promluvit také veřejně. Ráda by totiž uvedla na pravou míru některé z častých předsudků: „Pořád dokola čtu, že příčinou poruchy příjmu potravy u mladých lidí je mediálně prezentovaný ideál krásy v podobě velmi štíhlé postavy. Je neuvěřitelné, jaká omezenost je tím mladým ženám – ale i mladým mužům - podsouvána. Jako by byli natolik hloupí, že by nedovedli kriticky prohlédnout obrázek, který jim vnucuje reklamní průmysl skrz svou mediální masáž. “

Castingové TV show za to nemohou

Krátce před naším rozhovorem četla Elisabeth článek, který argumentuje tím, že televizní pořad hledající nové mladé modelky Germany’s next Topmodel u děvčat způsobuje chorobnou posedlost štíhlou postavou. Taková interpretace problému anorexie, kterou si sama prošla, Elisabeth velmi rozčiluje: „Za to, že se mladí lidé necítí dobře a připadají si neoblíbení, když na váze vidí o pár kilo víc, nemůžou nějaké castingové televizní show. V těch jsou už tak velmi štíhlé dívky, které mají z lékařského hlediska už tak jako tak podváhu, dále vyzývány k ´optimalizaci´ své hmotnosti, aby se mohly stát modelkami.“ Podle Elisabeth za to může celá společnost, která neumí svým dětem vysvětlit, že vzhled není to nejdůležitější, a která jim neumí vysvětlit, že by na sebe měli být i trochu hodní.

Když o sobě Elisabeth začne vyprávět, zní to skoro, jako by mluvila o někom jiném. Sedmadvacetiletá žena hovoří o „konzervativních rodinných poměrech“, o tlaku, aby podávala co nejlepší výkony, o mobbingu a nedostatku náklonosti. „Nikdy neslyšíte, že jste milován a nikdo vás neučí mít rád sebe sama,“ to byly rozhodující faktory, které spustily její první depresi. A na téma sebekontroly dodává: „Člověk je na sebe samozřejmě docela hrdý, když je schopen se ovládat natolik, že nemusí nic jíst. To každý neumí. Člověk tím říká ´Jen se podívejte!´ Za chvíli se pak ale stejně cítíte pod psa.“

Příčiny jsou různé

Západní ideál krásy určitě může být jedním ze závažných rizikových faktorů anorexie, říká Thomas J. Huber, primář na klinice „Klinik am Korso“ ve městě Bad Oeynhausen v Severním Porýní-Vestfálsku, která se specializuje na poruchy příjmu potravy. „Víme o jednom výzkumu na ostrově Fidži, který prokázal, že zavedení západní televize a s ní ruku v ruce jdoucí propagace západního přehnaně štíhlého ideálu krásy způsobilo nejen posun tamějšího ideálu k daleko hubenější variantě, ale ve stejné době zde také významně vzrostla nespokojenost s vlastním tělem. Rovněž značně přibylo případů poruchy příjmu potravy. Náš ideál štíhlé postavy tedy hraje významnou, leč zajisté ne jedinou roli,“ dodává lékař oboru psychiatrie a psychoterapie a potvrzuje, že sledování pořadů typu German´s next Topmodel opravdu může mít negativní vliv na spokojenost s vlastním tělem a na lidské sebevědomí. Zároveň však zdůrazňuje, že „anorexie nervosa je onemocnění, u kterého hrají velkou roli také vrozené predispozice či osobnostní rysy. Západní ideál krásy, vývoj a život jedince jsou jen některými ze známých rizikových faktorů. Celkové příčiny jsou ale tak různorodé jako lidstvo samo.“

Anorexie byla reakcí na deprese tehdy náctileté Elisabeth, jimiž trpěla již dlouho před tím. „Problém je i v tom, že když mladí lidé najednou přestanou jíst, tak si toho rodiče zprvu mnohdy ani nevšimnou nebo to neberou příliš vážně.“ Často se tento problém týká lidí, „kteří sice byli jako děti zdraví a měli normální hmotnost, v prostředí své rodiny ale neměli šanci si vytvořit představu o tom, jak má vypadat normální, zdravé tělo.“ Elisabeth vzpomíná, že jí od mala prarodiče říkali, že je tlustá. „Vlastně jsem k jídlu nikdy neměla úplně bezproblémový vztah,“ říká.

Frank Spilker, zpěvák hamburské skupiny "Die Sterne", v několika svých písňových textech zpracovává právě téma anorexie.

Minimální hmotnost: 41 kilo

Problém, který Elisabeth měla, v rodině dlouho zůstával bez povšimnutí. Ve škole se jí dařilo, byla jedničkářka. Zdálo se, že přestěhování do jiného města a přestup na novou školu zvládla na rozdíl od svých sourozenců bez problémů. Rodiče neměli jediný zjevný důvod si o ni dělat starosti. Když se její podváha prohlubovala, radil jí otec, „ať prostě znovu začne jíst“. Taková dobře míněná rada zní možná jako ignorantství, ale Elisabeth se s ní setkala i během své hospitalizace. „Nejdřív se léčí symptomy, ne příčiny. A je vlastně v pořádku začít řešit nejdřív ten nejviditelnější problém, tedy sebedestruktivní poruchu přijímání potravy. Koncentrace na tuto fázi je bohužel často ale tak silná, že se zapomíná, že opravdová dřina teprve přijde.“

Nejnižší hmotnost, kterou Elisabeth měla, byla 41 kilo. Tehdy jí bylo 19 a právě dokončila první semestr na vysoké škole. Studovala náročný obor na renomované univerzitě. Elisabeth doufala, že si volbou studia zajistí uznání svých rodičů. „Mé sebevědomí bylo v té době na bodě mrazu,“ vzpomíná. Následovala její nejdelší hospitalizace. Na klinice pro léčbu dospělých strávila pět měsíců. Zpětně tuto zkušenost Elisabeth vnímá s rozdílnými emocemi.

Kliniky, které se zabývají léčbou poruchy příjmů potravy, pracují na bázi terapeutických smluv s pacienty. Pacienti s podváhou, kterým lékaři diagnostikují anorexii, se podpisem smlouvy zavazují, že během pobytu na klinice každý týden přiberou jedno kilo. Pokud tyto smluvně stvrzené podmínky pacient nedodrží, může být z léčení předčasně propuštěn. I v případě Elisabeth došlo v jednu chvíli k tomu, že musela kliniku na týden opustit za účelem „přezkoumání její motivace“. Krátce před Vánoci ji však z léčení propustili definitivně. „Příliš brzy,“ říká. Tehdy vážila 48 kilo.

Vysoké riziko návratu

Pak šlo vše opět ráz na ráz: stres a tlak, aby už konečně byla zdravá. A strach, že bude nabírat. Elisabeth si koupila projímadlo, aby o Vánocích mohla v klidu jíst bez strachu, že přibere. „To byla pěkná pitomost,“ říká dnes. Byla to metoda, kterou roky používala jedna z pacientek na klinice. „Sama bych na to asi nikdy nepřišla,“ říká Elisabeth.

„Poruchy příjmu potravy jsou z principu chronická onemocnění s vysokým rizikem recidivy, která hrozí, jakmile se objeví nebo zhorší některý z vnějších nebo vnitřních zátěžových faktorů. Mnohdy je jako úspěch léčby hodnoceno i to, když je pacient schopen sám rozpoznat nástup symptomatických ovládavých myšlenek nebo způsobů chování a dokáže na ně reagovat,“ vysvětluje psychiatr Huber.

Tato aktivní protireakce u Elisabeth zprvu nefungovala. V době po jejím pobytu na klinice se u ní několik let střídala období nadváhy a podváhy. „Buď jsem jedla extrémně hodně, nebo vůbec.“ Oba extrémy přitom měly jednu a tutéž příčinu – pocit osamění a bezcennosti. Avšak nehledě na společné příčiny existuje jeden rozdíl, říká Elisabeth: „Když do sebe cpete hromady jídla, tak to děláte spíš tajně. Naopak kontrolované nejedení se děje spíš veřejně. Dotyčný svým jednání totiž vysílá signály svému okolí, že u něj něco není v pořádku. Myslím si, že je špatně, když rodiče, kteří u svých dětí zpozorují nutkavé odmítání jídla, nad tím mávnou rukou s tím, že jde jen o nějaké přechodné období. Je přeci třeba si uvědomit, že i dospělí mohou trpět poruchami příjmu potravy, a že za odmítáním jídla bývá často vážné duševní onemocnění.“

Pozitivní myšlenky místo negativních

Dnes se Elisabeth vede dobře, a to i díky dvěma dovednostem, které si osvojila během terapie. Negativní myšlenky - například pocity samoty nebo nedostatečné oblíbenosti – se jí nyní daří nahrazovat pozitivními. A dnes už také dokáže jasně říct, co chce, aniž by se u toho cítila nějak nepatřičně.

Nakonec se Elisabeth po dlouhém pobytu na klinice odvážila učinit krok, který je pro ostatní úplnou samozřejmostí. Začala studovat obor, který ji fascinoval a který si nevybrala proto, aby tím pozvedla prestiž své rodiny. Znovu také přibrala a s podivem zjistila, že ji lidé v jejím okolí přesto nepřestali mít rádi. „Ne vždycky se mi daří myslet pozitivně. Ale to, že jsem se do nynější stabilní psychické situace dopracovala vlastním úsilím, mi samozřejmě pomáhá.“

* Jméno bylo redakčně upraveno.

Isabelle Daniel
překlad: Martina Stejskalová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
červenec 2014

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...