Mně se vlastně po domově nestýská. Ale rád si vařím párky s bramborovou kaší po anglicku (ne na německý způsob). Pořád si myslím, že anglické párky jsou lepší... (a zelený chřest lepší než bílý).

Z domova mi vlastně nic nechybí, ale svá oblíbená místa ve Velké Británii samozřejmě mám – patří k nim Skotská vysočina kolem údolí Trossachs. Možná, že přece jen postrádám některé aspekty života v Londýně – rychlost, spoustu lidí, panorama města podél Temže, multikulturní nahuštěnost. Na druhou stranu bych ale určitě postrádal i spoustu věcí z Berlína, kdybych se vrátil zase do Londýna.

Za největší rozdíl mezi životem v Berlíně a životem v Londýně považuji prostor, který tady mám, a to i v emočním a intelektuálním ohledu. Mám v Berlíně víc volného času a klidu na své zájmy a můj pracovní život je tu podstatně produktivnější a kreativnější. Obecně mám pocit, že se mi tu nabízí víc možností volby, jak žít, což v Londýně tak nebylo.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Hodně lidí zná Finsko, ale jen málo z nich ví, že Finsko se finsky řekne Suomi. Pro nás Finy je Finsko Suomi a toto slovo je pro všechny Finy velmi důležité. Vědci se dodnes dohadují, jak to slovo vlastně vzniklo a co vlastně znamená.

Když se mi stýská po domově, ráda vařím Kiisseli - finský pudynk, nejraději ho mám vanilkový nebo rebarborový. Dělá se z vody nebo naředěné ovocné šťávy, bramborové moučky, cukru a lesních plodů nebo toho, co má člověk rád. Ve Finsku se dá koupit i v supermarktu, ale udělaný doma chutná lépe.

Ve Finsku mám nejraději region Archipel v západní části Finska. Tohle místo mi hodně chybí. Tam je podle mě příroda úplně nejkrásnější. Jedná se o oblast, která je plná malých jezírek, je jich tam asi 50 000!

Život ve Finsku a Německu je podle mého názoru relativně podobný. V Německu je ale určitě o něco tepleji než ve Finsku. A taky je tu levnější jídlo!

Co je ve Finsku jiné, je to, že například na univerzitě je zcela běžné si s učiteli tykat. Tady v Německu si studenti s učiteli většinou vykají, ale mám tady v Göttingenu pár kurzů, kde je nás tak málo, že si tam taky všichni tykáme. Obecně je vykání ve Finsku celkem raritou, i mimo univerzitu.

Co je ve Finsku ještě odlišné, je saunování! Ve Finsku téměř neexistují sauny, kde se muži a ženy saunovali společně (nazí). To Finové dělají jen, když jsou rodinní příbuzní nebo přátelé. S cizími lidimi se saunujeme oblečení v plavkách nebo muži a ženy zvlášť.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Když se mi stýská po domově, vařím si ráno ovesnou kaši, která se podává s babiččinou domácí lingonsylt (brusinková marmeláda). To jsem jedla skoro celý můj život k snídani.

Das Wort lingon je podle mého názoru jedno z nejkrásnějších švédských slov. Krásně zní, chutná sladkokysele a po domově. Brusinky, ze kterých se dělá babiččina brusinková marmeláda, se sbírají v oblasti Hälsingland.

Do Německa jsem odešla v červenci 2013 za láskou. Strávila jsem hodně času v čekárnách na různých úřadech, což je ve Švédsku dost ojedinělé. Ve Švédsku se toho hodně dá vyřídit telefonicky. V Německu je nutné se dostavit osobně. Naštěstí tam vždycky mívají hezké pokojové rostliny, na které se dívám, zatímco čekám.

Rozhovor vedla Magdalena Schluckhuber.

Nejradši bych celý den jedla kohuke. To jsou takové tvarohové tyčinky, které si člověk bohužel nemůže jen tak snadno připravit sám. Ale tradiční hrachová polévka při stesku po domově většinou taky pomůže.

Nejvíc mi chybí Tallinn – prostě jako město, hlavně jeho kavárny, ulice, ale taky tramvaje.

Lidi v Estonsku jsou pro mě úplně jiní než v Německu. I když se v Německu cítím velmi dobře, vnímám komunikaci v Estonsku – hlavně mezi přáteli a známými – jako mnohem upřímnější a uvolněnější. Líbí se mi taky, že Estonci mají smysl pro rozlišování mezi rezervovaností a vlídností.

Líbí se mi myšlenka, že umění je v estonštině chápáno jako výraz něčeho bytostného, přirozeného. Ze slovního kmene loom (živočich nebo taky bytost) jsou odvozena slova jako looming, loominguline, loomulik (umění, umělecký, přirozený).

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.

Jūrmala v Rižském zálivu je nádherné místo, kam bych se vždycky chtěla vracet. Často se mi stýská po šumění přírody, která je v Lotyšsku tak zvláštní – les, Baltské moře, pole... a samozřejmě mi chybí i můj domov u rodičů, protože se mi velmi stýská po rodině.

Když si chci doma vytvořit trochu lotyšské atmosféry, otevřu si konzervu lotyšských šprotů, které se v Německu dají koupit v ruském obchodě. Pak jsem spokojená. Jinak si prostě uvařím brambory s tvarohem a k tomu si dám slanečka. Tvaroh kupuju taky v ruském obchodě, protože německý tvaroh chutná úplně jinak.

Vzhledem k tomu, že často přicházím do styku s lidmi z různých zemí a z velice rozdílného sociálního, kulturního a náboženského prostředí, je pro mě osobně největším rozdílem oproti Lotyšsku multikulturnost v Německu, což vnímám jako velice pozitivní věc. Jinak se v Německu cítím tak nějak bezpečněji, což samozřejmě souvisí s nejnovějšími událostmi na Ukrajině. Ale taky sociální jistota je v Německu větší než v Lotyšsku.

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.

Snažím se, aby se mi po domově nestýskalo, ale někdy se mi stýská po lotyšském jídle. Tady v Německu se dá skoro všechno koupit, proto si často vařím lotyšská jídla. Cítím se pak víc jako doma. Často dělám salát nebo různé zeleninové polévky. Nakrájím rajčata, okurku, čerstvý kopr a přidám turecký nebo řecký jogurt, který se tu dá koupit (postrádám tu velmi zakysanou smetanu, kterou v Lotyšsku hodně jíme, ale nemůžu tu najít nic podobného). Postrádám tu taky kvalitní maso nebo ryby, protože to je tady v Německu hodně drahé. Mám hodně ráda sladké a tady v Německu mají skvělou zmrzlinu.

Stýská se mi po domově, po obyčejných věcech – po mé rodině a mé kočce. Chybí mi taky místa, která dobře znám: ticho, příroda, lesy. Ale snažím se tolik nemyslet na to, co mi chybí a snažím se soustředit na to, co můžu vidět nového a užít si to tady v Německu.

V Německu má všechno svůj systém a řád. Když se chci například rychle s někým domluvit na setkání – s nějakým úředníkem nebo profesorem, všechno to dlouho trvá. Nic se nedá dělat spontánně. Taky s mými spolužáky na akademii musíme všechno hodně dopředu plánovat, pokud chceme, aby se všichni mohli zúčastnit. Vztahy tu fungují hlavně přes internet.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Dlouho jsem přemýšlela, jaké slovo z mého mateřského jazyka má pro mě zvláštní význam. Nejdřív jsem se ale musela zamyslet vůbec nad tím, jaký vlastně je můj „mateřský jazyk“. Vyrostla jsem totiž ve vícejazyčném prostředí. Moje maminka je Polka, táta Rus. Narodila jsme se v Litvě, kde jsem také vyrostla. Není pro mne jednoduché se rozhodnout, „co“ jsem vlastně zač.

Přesto jsem vybrala litevské slovo: Gimtinė. Toto slovo se dá přeložit jako domov nebo vlast, ale ani jeden překlad není úplně přesný. Gimtinė je místo, kde se člověk narodil, je odvozeno od latinského slova gimti (narozen). Gimtinė může být země, město, vesnice. Ale rozhodně to nemá nic společného s oficiálním místem narození.

Gimtinė popisuje takový ten vnitřní pocit a lásku, které člověk spojuje s místem, kde se narodil a vyrostl. Jsem napůl Ruska a napůl Polka, mé tradice a myšlení jsou tedy spíš podobné těm ruským nebo polským. Ale přesto bych se v Rusku i v Polsku cítila cizí, protože země, ve které jsem se narodila, je Litva. Nehledě na kulturní, politické, jazykové a historické odlišnosti, mým Gimtinė bude už navždy Litva. Toto slovo je důležité hlavně proto, že jeho význam je hlubší, není to pouhý popis místa, ke kterému člověk oficiální patří.

Rozhovor vedla Ines Herrmann.

Po maturitě v Polsku jsem se přestěhovala do Erfurtu a začala jsem zde studovat na Odborné vysoké škole fyzioterapie. Potom jsem našla práci jako fyzioterapeutka v Baden-Badenu, kde jsem byla tři roky. Pak jsem se seznámila s mým (dnes už) mužem a přestěhovala jsem se za ním do Neckarsulmu.

Díky technickému rozvoji je život v Evropě svobodný a bez hranic. Pro mladé lidi není rozdíl mezi jednotlivými státy dnes už nijak obrovský. Ale život v Polsku stále ještě silně ovlivňují tradice, které v Německu už dávno upadly v zapomnění. Líbí se mi, že rodiče v Polsku na tradice kladou takový velký důraz a důsledně je předávají svým dětem.

Rozhovor vedla Jana Pecikiewicz.

V němčině jsem zatím neobjevila žádný vhodný výraz pro slovo pohoda, které popisuje pocit, že je vám prostě fajn. Když třeba sedím s někým na sluníčku a vychutnávám si první paprsky, mám často chuť ho použít.

Když se mi stýská po Česku, udělám si smaženky. Doma jsem je prakticky nejedla, ale v Berlíně jsem si je udělala už víckrát. Samozřejmě že jsem si k nim dala české pivo, které je tady všude k dostání. Smaženky mi nějak připomínají doby studia. Tehdy jsem je vždycky vídala v bufetu na škole (Bufet u Platóna), ale nikdy jsem si je neobjednala.

Velký rozdíl mezi Německem a Českou republikou je v kvalitě potravin, o které se začíná v Česku víc mluvit až teď. Bioprodukty lze najít skoro v každém německém supermarketu a cenové rozdíly mezi bioprodukty a těmi „normálními“ tu v Berlíně nejsou tak velké jako v Česku. Největší rozdíl ale vidím v kvalitě života. V Německu se nehledí jenom na to, kolik kdo vydělává, ale vždycky jde i o to, jak se člověku přitom opravdu vede.

Stýská se mi po pražské čtvrti Vršovice, se kterou si spojuju spoustu přátelství a hezkých vzpomínek. A taky postrádám pražskou Náplavku u Vltavy, která je přes léto prostě nepřekonatelná.

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.

Chýbajú mi klasické bryndzové halušky, ktoré však nevarím, lebo tu nedostanem bryndzu. Chýbajú mi tiež lokše, ktoré sa robia zo zemiakov, sú na mňa však príliš zložité, preto som rád, že ma nimi zásobuje moja babka, ktorá je v tomto ohľade veľká odborníčka.

Bývam v Lipsku, v pomerne rovinatej oblasti. Chýbajú mi teda najmä kopčeky, na aké som bol zvyknutý z Bratislavy. Čiže Malé Karpaty. Na úpätí svahov vinice, vyššie bukové porasty, v ktorých možno občas nájsť ostrovčeky jedlých gaštanov. A úplne hore, na vrcholoch mnohých kopčekov som sa zvykol tešiť z kôp bieleho kamenia, zakrpatených dubov, voňavého porastu materinej dúšky a výhľadov do Podunajskej nížiny.

Najväčší rozdiel je v organizovanosti života v Nemecku a v dezorganizácii Slovenska, ktorá, zdá sa mi, skôr časom narastá. Odráža sa to najmä v obraze verejných priestorov, v tom, že v Nemecku sa opravujú zväčša celé budovy, resp. celé súbory budov, zatiaľ čo na Slovensku každý upravuje, a to po svojom, len to svoje, a ten zvyšok medzi tým sa zväčša rozpadáva.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Sem do Berlína som prišla pracovne, ale už tu nielen pracujem, ale tu aj žijem. Mám tu aj jednu veľmi dobrú českú kamarátku, spoznali sme sa, ako som prišla do Berlína a sme najlepšie kamarátky. Dá sa povedať, že je ako môj tieň. Vždy je pri mne, aj keď sa smejem, aj keď plačem a najmä vtedy, keď ju najviac potrebujem. Nevymenila by som ju za nič na svete.

Preto si myslím, že neexistuje žiadne slovo, ktoré by mali Česi rozhodne vedieť. Všetci ľudia by na tomto svete mali vedieť chápať druhých a hlavne jeden druhému pomáhať.

Jedlo mi moc nechýba, lebo si stále varím slovenské jedlá. Dala by som si sviečkovú, lebo tú nevie variť každý, ale na ňu prídem radšej niekedy do Česka.

Jedine, čo mi chýba, sú hory a príroda v miestach, kde som vyrastala. Mám veľmi rada prírodu, spev vtákov a pohodu v lese. To sa oproti tomu, kde teraz žijem v Berlíne, nedá porovnať. Tu je veľký ruch, žiadna príroda, zrýchlený život, nemám niekedy čas ani na sama na seba, ale momentálne mám dobrú prácu – začala som podnikať. Otvorila som si second handový butik a je to práca, o ktorej som vždy snívala a ktorá ma napĺňa.

Rozdiel medzi životom tu a na Slovenku, je v tom, že všetko mám, všetko si môžem kúpiť, ale moja duša je trochu prázdna, chýba mi hlavne moja rodina.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Před nedávnem jsem ukončila studium, a proto nyní hledám práci, respektive praktikum. Do Řezna mě zavály láska a studium. V Německu, a to hlavně v Řezně, bych ale chtěla zůstat i v budoucnu. Velkoměsta se mi dnes totiž zamlouvají spíš jako turistický cíl, žít každodenní život bych tam nechtěla.

Po Budapešti se mi ale stýská, protože je to překrásné město, kde si můžete užít spoustu zábavy – v kulinárním i kulturním smyslu, ale také všemožně jinak. Kromě toho tam mám hodně přátel, které ráda navštěvuju.

Maďaři mají jinou náturu. Jsou podle mě celkově příjemnější, otevřenější a uvolněnější. V Německu je ale lepší infrastruktura a hospodářství. Přátelé mi vyprávějí, že je v Maďarsku mnohem méně pracovních míst. A jinak postavený je i navzdory členství v EU politický a právní systém. V Maďarsku kupříkladu neexistují skutečně nezávislé správní soudy a v parlamentu nesedí opravdová opozice, která by se dokázala postavit Orbánovi. Alespoň že má Maďarsko lepší počasí.

Rozhovor vedla Magdalena Wagner.

Te iubesc znamená rumunsky „Miluji tě“. To si ale mezi sebou neříkají jen zamilovaní, říká se to i přátelům a rodině. Pro mě osobně je také významné rumunské slovo muzica, tedy hudba. Na jedné straně považuji za důležité klást důraz na mezilidské vztahy a projevovat city. Na straně druhé jde o city také v hudbě, je v ní cítit smutek i melancholie. Láska ale všechno zhojí a je pro mě moc důležitá.

Stýská se mi po různých místech v Bukurešti, po velkých parcích a gastronomii či po centru města a tamějším životě, po temperamentu lidí a po otevřenosti, s níž poznávají nové. Když je mi smutno, dám si ráda salata de vinete, což je lilkový salát. To je typický rumunský pokrm. Připomíná mi časy, které jsem strávila v Rumunsku se svými známými, přáteli či s rodinou.

Největší rozdíl, který hovoří pro Německo, jsou řád, pravidla a bezpečnost. U nás není právní stát ještě tak zakotvený. Na Rumunsku se mi naopak líbí, že se lidi víc zajímají o osobu než o její postavení, mám také ráda rumunský temperament a otevřenost, která vede k čestnému a přímému jednání, aniž by někoho urážela. Kromě toho eleganci v módě, styl výchovy a chování mezi přáteli.

Rozhovor vedla Jana Pecikiewicz.

Nejsem moc dobrý kuchař, jím spíš obyčejná jídla. Když se mi zasteskne, uvařím si panagjurischte ei. To je omeleta, ale vejce se nepřipravují na pánvi, pouze se uvaří ve vodě. Pak se posypou fetou, paprikou a zakapou olivovým olejem. A když mě popadne dekadentní nálada, přidám ještě oříšky kešu.

Stýská se mi po domě, kde jsem trávil s prarodiči letní prázdniny. Nachází se v malé vesnici na severovýchodě Bulharska. To místo je dnes opuštěné a z domu je ruina, nebyl jsem tam už 18 let. Někdy se mi taky zasteskne po švýcarském městě Neuchâtel, kam jsme se s rodiči přestěhovali, když mi bylo 11, a kde rodiče dodnes žijí. Neuchâtel navštěvuju naproti tomu relativně často.

V Německu na rozdíl od Bulharska funguje politický i právní systém, politici nejednají pouze s vidinou osobního prospěchu.

Rozhovor vedla Nancy Waldmann.

Nejvíc mi chybí řecké pláže a moře. Příroda je v Řecku svými rozměry vůči člověku přívětivější než v Německu nebo v USA, kde jsem také šest let žila. V Řecku jsou stromy menší, je úžasné, když můžete cítit písek na holé kůži, a moře je tak teplé, že se v něm můžete koupat klidně i dvě hodiny. To tady v Německu nejde.

Ve středomoří jsou lidé emocionálnější. Tady lidé berou logiku moc vážně. Zbožňují ji. I fyzici jsou tady v Německu takoví. Ale člověk svět nemůže vnímat pouze rozumem. I ve fyzice vám pomůže, když se neomezujete jen na rácio. Člověk potřebuje také intuici.

Rozhovor vedla Nancy Waldmann.

Narodil jsem se i vyrůstal v Německu, přesněji řečeno v Bayreuthu. Moji rodiče přišli do Německa před 42 lety jako gastarbeiteři. Stejně jako mnozí další žijí i moji rodiče mezi dvěma zeměmi a většinu rodiny zanechali ve vzdálené domovině. Do Magdeburku jsem odešel na studia.

Když si vzpomenu na Chorvatsko, zasteskne se mi po tom, jak jsem sedával na klíně u dědy Slavka. Je to už 12 let, co zemřel, ale neexistuje žádné jiné místo, které mi chybí víc – sedět u něj a naslouchat mu, sledovat každé jeho slovo a každý jeho pohled…

Co mi ale hodně připomíná „domov“, jsou mlinci s masem, omáčkou a polníčkem. Mlinci je druh těstovinového těsta, které se po přivedení k varu překládá do pánve anebo do trouby a krátce se z obou stran smaží či peče. Podává se s vláčným kukuřičným chlebem, ale musí to být chléb mojí chorvatské tetičky. Ten tedy nemívám pořád, ale když ho mám, hned se po něm zapráší. V mrazáku zatím nikdy neskončil.

Rozhovor vedla Magdalena Wagner.

Život na Maltě je klidnější a uvolněnější než v Česku. Lidé si tam víc užívají života - jídla, počasí, pláže. Všechno je tam pohodovější. V mém městě je pekárna, do které vede úzká ulička, do které se nevejdou dvě auta vedle sebe. Tak tam vždy přijede jedno auto, pan řidič si vystoupí a jde si nakoupit. Mezitím se za ním tvoří fronta. Všichni klidně čekají, až na ně přijde řada. Nikdo netroubí a nespěchá. To by se v Česku stát nemohlo.

Grazzi je na Maltě výraz poděkování. Je to jednoduché ale velmi důležité slovo, kterým lidem dáte najevo, že oceňujete jejich pomoc.Moc nevařím, ale jednou za čas připravím bragoli - masové závitky, které jsou spolu s králičím gulášem našim národním jídlem.

Občas si vzpomenu na krásné, tiché město s neuvěřitelnou historií - Mdina. Myslím, že jeho krásu berou tamní obyvatelé jako samozřejmost, protože jsou na ni zvyklí. Ale mně je tam vždy dobře.

Rozhovor vedla Daniela Esnerová.

Kyselé zelí a Krjanská klobása je typicky slovinský pokrm, a ačkoli jsem se už ve velmi brzkém věku rozhodla nejíst maso, jedla jsem toto jídlo docela často. Tehdy jsem to nenáviděla, ale když se mi dnes stýská, tak si ho rád uvařím. Kysané zelí ale kupuju na trhu, protože Němci jinak většinou jedí kyselé zelí ochucené vinným octem.

Život ve Slovinsku neplyne tak rychle, na nic se nespěchá. Lidi si dokážou udělat víc času pro svou rodinu. Taky tam není tolik důležité být dobře oblečen. Jinými slovy: vše je takové uvolněnější.

Na druhou stranu je však německá byrokracie velmi efektivní. Člověk se musí prokousat hromadou papírů, ale když nakonec všechno opravdu vyplní a odevzdá, tak si může být jist, že se dočká odpovědi. A i když se věc neschválí, dostane alespoň vysvětlení, proč se tak nestalo. Ve Slovinsku mnohdy ani samotné úřady nevědí, co je třeba udělat, a i když je všechno správně, tak se podklady často ztratí.

Nejvíc mi ze Slovinska chybí Radovna, protože tam stojí naše chata. Není tam elektřina, signál mobilních telefonů ani tekoucí voda. Radovna leží v Národním parku Triglav (Triglav je nejvyšší hora Slovinska). Radovna je také jméno řeky, která protéká stejnojmenným údolím kolem naší chaty. Ta nádherná čistá příroda, kterou dneska skoro nikde už nenajdete, klid, čerstvý vzduch a žádné technologie…. Proto mi Radovna tolik schází.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Chybí mi lavička na zahradě mých rodičů. Z té lavičky je vidět celá zahrada, celý den tam svítí slunce, večer létají netopýři a ve dne je tam naše kočka a ptáci. Ať je léto nebo zima, ten pohled, ten klid a všechno to hemžení přírody je prostě nádhera a člověka to vrací nohama na zem.

Když se mi stýská po domově a je ráno, tak si udělám palačinky (s meruňkovou marmeládou). Mimochodem – když v Německu řeknu Palatschinken (palačinky), zní to některým lidem jako Schinken (šunka), ale se šunkou to fakt nemá nic společného. To slovo by lidi měli znát, je přece trapné, když si to musejí nechat vysvětlovat. Když mě stesk po domově přepadne v poledne, tak si uvařím švestkové knedlíky. Při večerním stesku smažím řízky. Ale nikdy nedělám všechno najednou.

Největší rozdíl oproti Německu vidím v tradici. V Rakousku by lidi nejradši nechali všechno při starém. Tradici považují za velmi důležitou. Období monarchie je vychvalováno, a kdyby to bylo možné, mnozí by si ho přáli zpět. V Německu, obzvlášť v Berlíně, naopak neustále přicházejí samé novoty a inovace, že to člověk ani nestíhá sledovat. Musíte tu být vždycky jednička, ten/ta první, kdo něco vynalezl nebo vyzkoušel.

Užitečná rakouská slovíčka: Häusltschick (nadávka určená opilcům, mám pocit, že horší snad ani neexistuje) anebo owi, eini, ummi, aufi, do (dolů, dovnitř, přes, nahoru, tady).

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.

Existuje spousta krásných italských slov, která nemají v němčině žádný přesný ekvivalent, například allegria. Toto slovo by se dalo přeložit jako „radostnost“, ale část obsahu, která je v italštině zcela zřejmá, se v němčině ztrácí. Podobně je to se slovem mangiare. To je nesmírně důležité a krásné slovo a znamená „jíst“. Italové jsou po celém světě známí svým jídlem a jídlo je samozřejmě velice důležitou součástí života každého Itala.

Jsem velmi dobrý kuchař. Většina Italů by řekla, že milujeme hlavně těstoviny a pizzu. Já to mám ale jinak, dávám přednost masu a rybě. Mojí specialitou je italský guláš podle receptu mojí babičky. Abych byl upřímný, nijak zvlášť se mi nestýská, ale moje přítelkyně miluje italské jídlo, a tak si ho někdy spolu uvaříme. Už jsem ji naučil, jak se připravuje „opravdová“ rajčatová omáčka.

Němci jsou precizní, věcní, velice spolehliví. Italové mají v hlavě permanentně chaos a jsou hodně líní. Na rozdíl od nich jsou Němci zase dost chladní a někdy je opravdu těžké jim rozumět anebo se s nimi seznámit. Italové jednají spontánněji. Rádi se veselí a dělají vtípky. Mně víc vyhovuje německá mentalita, možná proto, že pocházím z Milána a my Miláňané jsme v Itálii pověstní svými chladnými způsoby. Já ale nejsem typický Miláňan.

Rozhovor vedla Franziska Herz.

Svou lotrinskou vlast nijak moc nepostrádám, zato místa na jihu Francie, kde jsem častěji trávila čas – třeba Arles nebo Antibes. V této oblasti je zvláštní světlo a vegetace – je to úplně jiné než tady.

Myslím si, že německá společnost je otevřenější a méně elitářská než ta francouzská. Když jsem žila v Německu poprvé (v Lipsku v roce 1999), jako studentka jsem objevovala úplně nové dimenze. Najednou jsem si sama mohla vybrat, jaké kurzy budu navštěvovat. Studenti si taky mohli zažádat o semestr přerušení studia, což by ve Francii bylo nemyslitelné.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Když se mi začne stýskat po Česku, tak si uvařím různé druhy ovocných knedlíků nebo – to když mě popadne obzvlášť velká nostalgie – krupicovou kaši s máslem, cukrem a skořicí – to je pro mě ta největší bašta a útěcha, moje comfort food. Z velšské kuchyně mám ráda bara brith, což je chleba z kynutého těsta, černého čaje a sušeného ovoce.

Pokud jde o české prostředí, postrádám chalupu na Českomoravské vysočině. Tam jsem v podstatě strávila dětství, podle mě ty nejkrásnější chvíle vůbec. Pokud jde o Wales, zatoužím občas po The tank, malé prohlubni v zátoce mezi útesy na ostrově Anglesey (Ynys Môn), která tvoří jakési koupaliště. Tam jsem se vždycky dívala na svého dědečka, který si tam chodíval za každého počasí, za slunce i nepohody, zaplavat. Ta vzpomínka má pro mě v sobě i cosi spirituálního.

V Česku jsem jako malá zažila převrat a samozřejmě sleduji, jak se tato země a její vnější obraz až do dnešních dnů stále mění. Můj úhel pohledu je však poznamenán také odstupem a jakousi nostalgií předchozích generací. Vnímám i to, že život v Česku je z hospodářského a sociálního hlediska mnohem tvrdší než v Německu.

Ve Velké Británii mě vždycky znovu inspiruje optimismus resp. schopnost zachovat si v každé životní situaci smích a humor, zvlášť vůči cizincům. Myslím si, že to, čím se život v Británii navenek tak odlišuje, je hlavně životní styl a sociální kultura.

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.

Nejvíc mi chybí Randstad, což je oblast tří metropolí: Amsterdam – Rotterdam – Den Haag. Bydlí tady většina mých kamarádů a jsou to krásná města. A já jsem městský člověk. Každé z těchto tří měst je úplně jiné. Den Haag je například něco jako obrovská vesnice na pláži. A přesto je to město. Vlaky sem a tam jezdí nonstop 24 hodin denně.

V Německu se ve srovnání s Holandskem víc abstrahuje. Například při politických debatách se často argumentuje zákony. V Německu je třeba věc, proč někomu nemůžete plivnout do obličeje, otázkou lidské důstojnosti. Pro Němce je toto konkrétní hodnota. V Holandsku by se řeklo: „Plivat se nesmí, protože to je hovadina.“ Je to maličký rozdíl, který člověk pochopí až s postupem času. Tento druh abstrahování se mi líbí a v Holandsku mě dneska už proto považují spíš za „Němce“.

Když si chci dát holandské jídlo, zajdu si do holandského bistra a dám si hranolky s arašídovou omáčkou a kousky syrové cibule nebo smažené rybí ragú. Když se mi stýská po domově, tak nevařím, ale spíš mluvím s lidmi holandsky. Bývají to takové trochu jiné rozhovory. Nejvíc se mi stýská po tom, jak v Holandsku s kamarády jezdíme na kolech a jen tak si povídáme.

Rozhovor vedla Nancy Waldmann.

Brusel je mnohem menší než Berlín a znám tam daleko víc lidí. V Berlíně jsem nevyrostla. Také celé mé sociální okolí je daleko menší než v Bruselu. Proto zde mám také víc času pro sebe a svůj projekt, ale také daleko méně podnikám se svými přáteli.

Z Belgie nepostrádám žádné konkrétní místo. Chybí mi spíš lidi, mejdany a humor, srdečnost. Nedělá mi problém být kdekoli, důležité je pro mě, s kým tam jsem.

Rozhovor vedla Isabelle Daniel.

Kolín nad Rýnem a okolí jsou pro mě od roku 2006 domovem, který jsem si zvolil – hlavně proto, že možnosti osobního rozvoje jsou tu mnohem větší, než jaké bych kdy mohl mít v Lucembursku. Tohle skvělé město by mi určitě chybělo. Svou novou vlast, kterou jsem si zvolil, vnímám jako mnohem otevřenější a podstatně méně spoutanou dogmaty. Navzdory nevelké – ani ne dvousetkilometrové – vzdálenosti jsou rozdílné i stravovací zvyklosti mezi oběma zeměmi. Různé lucemburské tradiční potraviny v Německu buď nejsou k dostání, anebo jsou, ale jen v obměněné podobě, a tak tomu musím přizpůsobovat některé své zvyklosti. Když se mi stýská po domově, tak si udělám buď grilovanou lucemburskou klobásu „Mettwurst“ s lucemburskou hořčicí v bagetě, anebo šťovíkovou polévku se smetanou.

V zemi, která je tak malá jako Lucembursko, se z centra velice rychle ocitnete na hranicích země. Nedaleko hranic se nachází německý Trevír, kam jezdí Lucemburčané rádi nakupovat. Tohle město mám z dětství spojené s hraničními kontrolami, které znamenaly dlouhé čekání na hranicích. Vždycky bylo nutné mít u sebe peníze ve třech měnách – lucemburské franky, francouzské franky a německé marky. Připadalo mi tehdy velmi pohodlné, že díky existenci lucembursko-belgické měnové unie alespoň v Belgii taková omezení neplatí. Dnes se dá během jediného dne zajít třeba na bleší trh ve francouzských Métách, nakoupit v německém Trevíru, poobědvat v lucemburském hlavním městě Lucemburku a pak si zajet třeba na sladké vafle do belgického města Bastogne. Všude přitom můžu platit jednou měnou, a to vše bez hraničních kontrol. Pro mě je to svoboda.

Rozhovor vedla Janna Degener.

Ve Španělsku se říká „Nazdar“, když vejdete do hospody – cítíte se tam hned jako doma. V Německu je to úplně jiné, tady se hned jako doma necítíte. Lidé se sice také pozdraví, ale víc se pro začátek neděje. Ve Španělsku vládne příjemnější atmosféra. Lidi tu spolu mluví o všem, dokonce o soukromých věcech. To vám dá pocit, že jste na daném místě poněkolikáté, ačkoli jste ho zrovna navštívili poprvé.

Když se mi stýská, dám si tortillu. To je typický španělský koláč z brambor. Tortillu vždycky dělala moje babička, protože to je zároveň velice levné jídlo, brambory přece skoro nic nestojí. Babička taky vždycky říkávala, že tortilla svítí jako sluníčko. Když jsem byl malý, vždycky jsem se tomu hrozně smál.

Rozhovor vedla Franziska Herz.

Saudade je slovo, které se do němčiny nedá moc dobře přeložit. Je to stesk po místu, předmětu nebo osobě, které vám scházejí. Nejbližší je tomuto výrazu německé slovo Heimweh, ale Saudade je obecnější, netýká se jen nějakého místa. Významem se blíží té druhé části německé složeniny Heimweh: Heim = domov, weh = stesk.

Mé rodné město se jmenuje Vila Real. Žil jsem zde 23 let. Vila Real má sice jen 25.000 obyvatel, ale na portugalské poměry je to město střední velikosti. I proto je zde menší univerzita, na které jsem také studoval. Je to prostě takové poklidné a venkovské městečko. Rád tam jezdím, protože je tam všechno takové útulné.

Kdyby to tady nebylo tak neuvěřitelně drahé, tak bych dost často vařil chobotnici s rýží. Chobotnice je typický portugalský pokrm, který se u nás podává v nejrůznějších variantách. Mně nejvíc chutná právě s rýží.

Nemyslím si, že by mezi Německem a Portugalskem byl nějaký obrovský rozdíl. Lidé obvykle říkají, že největší rozdíl je v teplotách, ale to není zas tak velký problém. Horší je, že v zimě tady je celý den tma. Klidně bych hned vyměnil trochu víc zimy za něco víc světla.

Rozhovor vedla Isabelle Daniel.

Když si chci dopřát změnu k relativně fádní německé kuchyni a dát si něco opravdu skvělého, tak si uvařím bacalhau à Brás (tresku s cibulí, bramborami a olivami). Toto jídlo je v cizině takovou vizitkou každého Portugalce. A když je horko, tak miluju sednout si jen tak ven, popíjet vychlazené pivo a jíst portugalské fazole tremoços.

V Portugalsku se moc neplánuje. Když si člověk ale zvykne (a je to pohodlné) na německou zorganizovanost, tak pro něj pak může být dost složité si po návratu zvykat znovu na pravý opak.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Život v zahraničí s sebou nese určitou „vztahovou svobodu“. S mnoha věcmi se mi nespojuje v podstatě vůbec nic. V Irsku mám hodně věcí spojených s nejrůznějšími zkušenostmi, názory a starými způsoby pohledu. Něco takového se nedá nahradit. Vlivem toho je ale člověk taky předpojatější, anebo si aspoň uvědomuje, jak předpojatý často bývá.

Pokud jde o Irsko, chybí mi moře, protože na pobřeží Atlantiku jste v podstatě na konci světa. Když se mi stýská po domově, uvařím si v osolené vodě brambory s kapustou. Mám pocit, že to ani není nic speciálně irského, ale u nás se to prostě vařilo vždycky v sobotu. K tomu se obvykle podává corned beef - konzervované hovězí, ale to vynechávám, protože jsem vegetarián. Mám to jídlo moc rád, ale jím jen ty nejzelenější listy a na to si dávám hodně másla! Nechutná to ale úplně stejně jako v Irsku, protože irské brambory mají podle mě jinou chuť.

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.

Moje matka je kyperská Turkyně, můj otec je Turek. Narodila jsem se v Istanbulu, ale dětství jsem strávila na Kypru. Doma mluvíme tedy turecky, ale s akcentem. Kyperští Turci mluví s řeckým přízvukem. Řeknou například Napan?, když se chtějí zeptat „Jak se daří?“. Turci namísto toho řeknou Nasilsin?. Slovo, které mi připomíná moje dětství, je garavolli. Tak mi říkala moje babička, když mě chtěla poškádlit. Znamená to „šnek“.

Stýská se mi po mém domovském městě Famagustě a po mé rodině, se kterou mám spojené různé vzpomínky. Například na plavání a potápění, při kterém jsme u „města duchů“ lovili prázdné nábojnice, které zůstaly na dně moře z občanské války. [Jako „město duchů“ bývá označována Varoša, předměstí Famagusty, které leží u moře a které je od turecké invaze v roce 1974 uzavřeným vojenským pásmem. Prázdné budovy tam od doby turecké okupace chátrají a příroda tam pozvolna získává navrch. Tamní pláž se mezitím stala důležitým hnízdištěm pro ohrožené karety obrovské. Zdroj: Wikipedie]

Z rozdílů oproti Kypru, které vnímám v Německu jako negativní, bych uvedla počasí a pravidla. Ale existují samozřejmě i pozitivní rozdíly jako svoboda, sociální poměry, multikulturní prostředí.

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.

Měli byste trénovat vyslovování slova hygge. Dánové ho používají, když chtějí o něčem říct, že to je příjemné, pohodové. V Dánsku jde v první řadě o to cítit se dobře. Když je venku zima a padá sníh a vy sedíte u krbu, tak to je hygge. Když v neděli večer s kamarády koukáme v televizi na dánskou obdobu kriminálky Místo činu, tak to je úžasně hygge. Začněte hyggovat!
br> V Dánsku nemůžete od moře bydlet dál než tři hodiny. V Berlíně mi chybí sednout jen tak na kolo a během půl hodinky dojet na pláž.
br> V Německu bydlím teprve půl roku a zatím se mi nestýskalo. Ale kdyby se tak stalo, udělal bych si Risalamande, což je jeden z nejlepších dezertů všech dob. V Dánsku se obvykle jí na Štědrý večer. Je hrozně tučný a smetanový, ale strašlivě dobrý.
br> Abych pravdu řekl, tak mezi Německem a Dánskem nevidím žádné velké rozdíly. Naše kultury jsou obě hodně podobné. Musím však přiznat, že berlínská tradice zajít si po práci na jedno se mi docela zamlouvá.

Rozhovor vedla Isabelle Daniel.