Smíšená čtyřhra | Visegrádská čtyřka

„Situace mi připomíná komunistické časy“

Illustration: © Ulrike Zöllner

#4 | POLSKO

Jak se vypořádám s politickým tlakem? Je možné, že jsem se už také nechal(a) zapřáhnout do služeb politiky, aniž bych si toho všimla? Takové otázky si dnes klade řada polských novinářů. Hranice mezi žurnalistickou a aktivismem se stírá, domnívá se Monika Sieradzká.

Milé kolegyně, milí kolegové,

kdo sleduje polská média, brzy zjistí, že se z mnoha novinářů stali v pravém smyslu slova misionáři, kteří brání ideologie – pravicové stejně jako levicové -, místo aby podávali zprávy. Jiní se zcela vzdávají vlastních názorů, raději nechají vládu, aby je držela zkrátka. Pro mě už to nejsou novináři, stali se z nich aktivisté.

Znovu a znovu slýchám, že prý lidé v postkomunistických zemích ztratili veškerou orientaci, že nebyli připraveni na transformaci, že toužili po silné ruce a teď nutně potřebují, aby jim někdo ukazoval cestu.

Podléháme snad tomuto trendu nyní i my novináři? Pro ty, kteří pozbyli orientace, dnes koneckonců existují hotové recepty, v Polsku je servírují veřejnoprávní instituce.

„Veřejná média jsou tady od toho, aby šířila argumenty vládního tábora“ – tak alespoň definuje roli nyní de facto zestátněných televizních a rozhlasových kanálů Krzysztof Czabański. Czabański, sám bývalý novinář, je od roku 2016 v čele Rady národních médií, již ustanovila parlamentní většina ovládaná stranou PiS (Právo a spravedlnost) a jež kontroluje někdejší veřejnoprávní stanice.

Z veřejných vysílacích stanic se stala hlásná trouba vlády.

Podle Czabańskiho přece vláda uskutečňuje program, který byl občany ve svobodných volbách de facto požehnán, tudíž by bylo zvláštní, pokud by veřejnosti zůstal utajen. Existují novináři, kteří si takové interpretace berou za vlastní. Z veřejnoprávních stanic se tak stává hlásná trouba těch, kteří vládnou. Lze pak ještě mluvit o tom, že novináři ztratili orientaci? Jde o čirý cynismus? Nebo snad nejde o nic jiného než o oportunistický, radikální kariérismus vlastních kolegů?

Martone, před týdnem ses mě ve svém sloupku zeptal, zda někdy cítím solidaritu s kolegy ve státních médiích. Moje odpověď zní: Velmi, velmi zřídka. Pokud vůbec, pak jen v minimu případů. Existují totiž kolegové, osamělí bojovníci, outsideři, kteří tam pracují a snaží se zachovat si svou novinářskou páteř. Dominuje však trend se přizpůsobit a výsledek vypadá tak, že se někdejší média veřejné služby – dobré dva roky pod vládní kontrolou – stala nástrojem propagandy.

„Možná jsme svobodě nedorostli.“

Situace mi připomíná komunistické časy. Většina Poláků si sice stěžovala na systém, ale nakonec musel každý nějak přežít. Bylo jen málo těch, kdo měli odvahu a možnosti odmítnout pochybné kompromisy. Dnes už v Polsku není totalitní systém, dnes máme svobodu. Možná jsme ale té svobodě nedorostli, nebo nám dokonce hrozí, jak jsi napsala ty, milá Terezo, že se staneme „oběťmi sebe sama a svobody, již jsme dosud nestrávili“. Jsme tedy skutečně tak bezradní, jak se nám snaží namluvit ideologové, radikálové, nevědoucí?

Zahraniční kolegové se mě ptají, jak se mohlo zglajchšaltování médií veřejné služby podařit tak snadno. Na takovou otázku se těžko odpovídá – leda by se argumentovalo tím, že lidská povaha je v zásadě oportunistická. To by ovšem bylo naivní a zkratkovité. Stovky novinářů koneckonců z vlastní vůle odešly, když začalo být jasné, jakým směrem se veřejná média pod vlivem PiS vydávají. Došlo dokonce k důrazným protestům a demonstracím.

A přesto se vládě dokonale podařilo dostat média veřejné služby pod státní kontrolu. Podobně PiS nyní přistupuje k reformě soudnictví, kterou již dva roky pranýřuje opozice a Brusel. Navzdory ostré kritice pokračuje PiS prostě tvrdohlavě dál, to je jejich metoda. Lidé, kteří touží po tvrdé ruce a po černobílém světě, jim na tyto metody skáčou. O liberalismu si nemyslí nic dobrého, ten by s sebou přinesl přespříliš svobody. Právě to se ovšem očividně snáší obtížněji než systém plný nátlaku a omezení.

Z novinářů se stávají aktivisté, již se mimochodem vyskytují na obou stranách polsko-polské barikády.

Nejsou to pouze nacionálně-konzervativní voliči, kdo podporuje autoritativní styl vlády. Rovněž kolegové na něj ochotně skáčou. Ten nebo onen možná najde svůj osobní ukazatel, když naslouchá šéfovi Rady národních médií. Mnozí snad také postrádali pevnou ruku: Teď je konečně tady.

Existují různé důvody, proč se lidé nechávají zapřáhnout do služeb propagandy: naivita, oportunismus, neochota přemýšlet, cynismus. Z novinářů se stávají aktivisté, již se mimochodem vyskytují na obou stranách polsko-polské barikády. I levicově-liberální média nedoceňují některé své role a stávají se v první řadě průkopníky svojí ideologie.

V Polsku je tak stále méně mediálních zpráv, na které se lze spolehnout. Zdá se tedy, že dobrá novinařina, takzvaný „slow journalism“, má dobré vyhlídky. Naše dějiny ukázaly, že my Poláci umíme být vzdorovití. Jednou budou mít lidé propagandy dost.

Čím více omezování, tím více kreativity, to už ukázal systém státní censury. Čím více propagandy, tím více koutků pro dobrou novinařinu. Doufejme. Jsem zvědavá, jak to v tomto ohledu vypadá na Slovensku. Co říkáš, Michale?

Monika Sieradzka
překlad: Michaela Škultéty

20. června 2018
Copyright: ostpol.de | n-ost e.V.


Smíšená čtyřhra #3 | Maďarsko
Cynická politická hra
Smíšená čtyřhra #5 | Slovensko
Východoevropeizace Západu


Ve smíšené čtyřhře zaznamenávají veřejnou debatu ve svých zemích Michal Hvorecký (Slovensko), Tereza Semotamová (Česko), Márton Gergely (Maďarsko) a Monika Sieradzká (Polsko). Zkoumají témata jako je dnešní význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice.

Goethe-Instituty v Polsku, Česku a online magazín jádu zveřejňují příspěvky série sloupků s přátelským svolením a v kooperaci s ostpol – platformou pro informování o východní Evropě.

    Monika Sieradzka

    Monika Sieradzka studovala germanistiku ve Varšavě a politologii v Mohuči. 20 let pracovala pro veřejnoprávní televizi TVP jako zpravodajkyně, moderátorka, korespondentka ve Skandinávii, šéfka vydání, šéfredaktorka oddělení zpravodajství a reportáží. Dnes žije ve Varšavě a pracuje jako novinářka na volné noze pro Deutsche Welle a stanici MDR.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...