Helge Schneider je z jeviště či z filmů známý jen jako potrhlá, poněkud skurilní osobnost. Přitom je mnohem víc než to. Skrývá se v něm i vážný Helge a perfekcionista Helge. Tyhle stránky své osobnosti ale veřejnosti neukazuje, jeho soukromý život je zahalen tajemstvím. „Tajemství jsou důležitá,“ říká na začátku filmu, který je debutem filmařky Andrey Roggon. „Tak třeba Van Gogh, ten slavný malíř... Představ si, že by lidi věděli, jaký je, když jde nakupovat. Proto nemám rád, když se toho o někom hodně ví.“ A tak Helge Schneider sabotoval koncept filmu – odmítal otázky týkající se soukromí a toho, jak vypadá jeho běžný den, nebo po jediné otázce odešel z místnosti.

Schneider polarizuje

Helge Schneider se v Německu stal veřejně známou osobností už svým prvním filmem z roku 1933. Šlo o western, ale Schneider ho pojal po svém, film nesl název Texas – Doc Snyder hält die Welt in Atem (Texas – Doc Snyder nedá světu pokoje). Groteskní na něm nebyl jen děj, v rámci kterého se hlavní hrdina Doc Snyder (kterého hrál sám Schneider) po 30 letech vrací do svého rodného města. Chce, aby mu matka vyprala pytel špinavého prádla.

I vedlejší postavy jako stárnoucí pistolník Nasenmann nebo ošklivá matka Doc Snydera (hraná mužem) jsou přehnané verze postav známých z klasických westernů. Pán bůh žijící v karavanu nebo Komisař 00 Schneider pocházející z jiné doby (kterého hrál samozřejmě také Schneider) se už ale vymykají jakýmkoli dramaturgickým či logickým pravidlům.

Svérázné kulisy a rekvizity a většinou improvizované scény a dialogy, které dělají z malého rozpočtu ctnost, filmu jen dodávají na cíleně diletantském dojmu, který z něj divák má. Tomuto konceptu Helge Schneider zůstal věrný i ve svých dalších čtyřech filmech. Především improvizace pro jeho tvorbu nadále zůstává důležitým principem.

Těžko v Německu najdeme umělce, jehož tvorba by byla takto multižánrová. Filmy, knihy, rozhlasové hry, koncerty a performance – to je jen část toho, čemu se věnuje. Pro improvizátora Helgeho je typické také to, že bere do hry i publikum a všechno, co live-výstupy nabízejí. Tím se dostává do své vrcholné formy.

Že má improvizaci v krvi, může souviset i s tím, že má hudební nadání. I ti největší kritici musí bez závisti uznat, že dnes již 60letý umělec je talentovaným jazzovým pianistou. Kromě toho umí hrát na několik dalších hudebních nástrojů.

A tak bývá součástí jeho performancí pokaždé hudba, která osciluje mezi improvizací a něčím již hotovým, nastudovaným, stejně jako zbytek programu. Helge Schneider je přesto vždy perfekcionistou. „Mám svoji vlastní dokonalost. Moje vlastní dokonalost může být i vratká. Díky tomu je všechno trochu lehčí.“ S tím se setkáváme i v jedné scéně filmu, kdy Helge Schneider se svojí skupinou precizně zkouší i chyby.

Helgeho výstupy jsou přesným opakem převládající televizní zábavy na německých jevištích spočívající v předem připravených, neslaných nemastných komediálních výstupech. Ale každý má jiný vkus. Schneiderův humor, který někteří označují za dadaistický, se vyznačuje minimalismem, dalo by se říct něčím jako „humorem odmítání“. A v tom je důsledný – ať už je na jevišti, točí film nebo vystupuje v seriózní televizní talkshow. Někoho rozčiluje jeho huhňání, jiné jeho absurdní monology a vůbec celá jeho osobnost, pro jiné je kultovním pánem bohem.

„Šedý všední den si zpestřuju sám“

Scéna, ve které Helge Schneider na otázku ohledně svobody reaguje slovy: „Svobody se člověk musí chopit“ a rozhovor ukončí odchodem z místnosti, je pro celý film exemplární. Schneidera jako téma nelze uchopit a práci s ním nelze plánovat. Člověk musí být neustále ve střehu, aby dokázal rozpoznat hranici mezi umělcem a člověkem za touto maskou. To se ale daří jen málokdy.

Jinak je tomu ale v okamžiku, kdy Helge začne vyprávět o svém dětství. O svých zrzavých vlasech, které ho takřka od přírody předurčily k tomu, aby ztělesňoval roli outsidera. Tehdy se v Schneiderovi začala rodit role srandisty a je nabíledni, že humor byl něčím jako protestem proti všemu normálnímu – nebo tomu, co je vnímané jako normální. Helge Schneider si dělá, co chce. Je-li jeho každodenní rutina šedou nudou, tak si ji zpestří. Helge Schneider je anarchistou mezi německými komiky.

Jaký je člověk Helge Schneider?

Helge Schneider tady a tam, tak zní podtitul filmu. Cílem filmu bylo ukázat soukromí Helgeho Schneidera, který dodnes žije tam, kde se narodil, v Porúří. Jeho protějškem je Helge Schneider, kterého známe z jeviště a filmů. Cílem bylo dostat se za tuhle masku, což se tomuhle dokumentárnímu filmu ale bohužel moc nepovedlo. Schneider se prostě nespokojí s pasivní rolí dotazovaného a pozorovaného. Místo toho celou věc bere sám do ruky, a tak se z dokumentárního filmu věnovanému Helgemu Schneiderovi spíše stává dokumentární film o pokusu, jak o Helgem Schneiderovi natočit dokumentární film.