Čtyřiadvacetiletý šprýmař a recesista Jaroslav Cerman spojovaný s původně satirickým a nyní politickým hnutím Žít Brno se v současnosti těší v prostředí českého internetu, a zejména Facebooku, stále rostoucí popularitě.

Sdílí humorné příběhy z dětství nebo sabotuje skupiny, jako jsou například Přátelé Ruska v České republice pod vedením Jiřího Vyvadila. Ten Jaroslava letos v březnu naivně jmenoval správcem skupiny Neprojdou, která byla následně zevnitř rozvrácena vtipy a posměšnými příspěvky. Veškerá Jaroslavova aktivita je prosycená černým humorem, satirou, sebeironií a touhou poukázat na problém a bez milosti ho zesměšnit.

Járo, pamatuješ si na rok, kdy sis založil Facebook? Jaké jsi z něj měl tehdy dojmy?

Myslím, že to byl rok 2008, možná 2007. Přišlo mi to jako úplná ptákovina, protože tehdy frčely jiný věci, jako je ICQ, Spoluzaci.cz a tak. Pak se tam ale začali přidávat lidi z mýho okolí a začala tam být sranda. Zhruba tak po roce a půl jsem zjistil, že se tam šíří i jiný věci, než co měl kdo k obědu, a to především vtipy. Až kolem roku 2012, kdy jsem byl na výšce, jsem si všiml, že je tam síť lidí, kteří jsou nějak veřejně známí a jsou zábavní. Tak jsme začali všichni psát vtipy o životě a příhodách, které se nám staly. Humor začal mít komentovanou formu společenskýho dění.

Jak se za ta léta tvého publikování na Facebooku měnila podoba tvých příspěvků?

Dost. Dřív jsem tam používal hodně, hodně, hodně černej humor. Založili jsme třeba stránku Sdružení bezcitných, cynických a zlých individuí. Nemělo to žádnej vyšší smysl, jen jsme si dělali srandu z hnusnejch a krutejch věcí. Jenže to je hodně málo – zaprvé to není tolik zajímavý a zadruhé se to fakt může někoho dotknout. Čím je člověk starší, tím některý věci už jako vtipný nevnímá. Ten největší předěl asi byl, když jsem si všiml, že tam někdo sdílel video nějakých lidí, kteří zapálili psa a smáli se tomu s tím, že to je legrace. Ne, není! Pokud je u toho nějakej kontext nebo komentář, tak ten může pobavit, ale násilí samo o sobě není vtipný. Přestali jsme to dělat, protože nám vadilo spojení s určitýma lidma, kteří mají z věcí, jako je násilí a rasismus, velkou srandu. Takže humor se postupně zjemnil. Je to pořád ostrý, ale už se na to nejde tak explicitně. Mnohem lepší než „hahaha, tam někdo hoří“ je vzít to do hry v rámci společenský kritiky a poukázat na problém.

Kdybys ze své aktivity na Facebooku měl vybrat jednu věc, na kterou jsi pyšný, co by to bylo?

Bude to Vyvadil. Pokud nějakýho blbce vtipně utřete a lidem se to líbí, tak jste na sebe pyšní. Kór když ti blbci jsou ještě výš než vy, no a pan Vyvadil byl senátorem, soudcem, a já jsem hovno oproti němu. Ale když jsem to malý bezvýznamný nic a dokážu mu to takto natřít, tak v tom ten pocit hrdosti je. Jinak ale na ty věci moc pyšnej nejsem. Kdyby lidi chtěli, tak to zvládnou taky, ale pro mě je hlavní to, že mi to přijde zábavný.

Když tě sleduje na Facebooku tolik lidí, cítíš pocit zodpovědnosti?

Jasně. Třeba kdybych sdílel věci, který by si někdo mohl špatně přebrat. Já nechci, aby moji fanoušci byli lidi, kteří neví, co si myslím. Párkrát se to už stalo. Měl jsem jednu dobu určitý druh černého humoru, začalo mě sledovat víc lidí a potom jsem se vyjádřil, že jsem pro přijímání uprchlíků, načež mi napsali, že jsem je zklamal, protože jsem vlastizrádce. Na to není jiná odpověď, než vytáhněte si hlavu z prdele. Proto nemám jen humorný příspěvky, ale i vážný. Přijde mi zásadní šířit lidem, kteří vás odebírají, nějaký myšlenky, protože pokud vás dlouho sledují, může pro ně váš názor znamenat víc než názor někoho na ulici.

Na Facebooku jsi známý tím, že často dostáváš bany. Počítáš si třeba, kolik už jsi jich dostal?

Tento rok to bylo asi pět. Vždycky někdo něco nahlásí a někdo uvnitř to vyhodnotí jako závadný, za což se jim popravdě ani nedivím, protože nemusí znát kontext. Potom na měsíc jako čauko. Je to kvůli tomu, že Facebook třeba automaticky banuje všechno, kde je hákovej kříž. Jenom ho viděj a konec, ban. Je to hodně tvrdý. Do satir a parodií na Facebooku hákáč nepatří vůbec. Typickej příklad byl, když Miloš Zeman použil poměrně vtipný slovo „superholokaust“, který mě strašně rozesmálo. Upravil jsem obrázek z nějakýho japonskýho seriálu, kde byl ve městě ohromnej robot, kterej měl na sobě hákový kříže, držel motorovou pilu s hákovýma křížema a pod tím byl nápis „SUPERHOLOKAUST“. Ptal jsem se, jestli si to slovo takhle nějak představuje, a okamžitě byl ban, protože to vyhodnotili jako propagaci nacismu. Pak jsem třeba panu Okamurovi dal hákáče místo očí, což mi přišlo jako něco, co ukazuje jeho pravou tvář, ale Facebook to taky vyhodnotil jako propagaci nacismu. Je ale pravda, že od té doby, co se to děje, zmizel počet hákáčů na Facebooku a spolu s nimi i různý ty pseudonacistický obrázky. Myslím, že je to dobře, protože by to tam nemělo bejt. Je dobře, že nás někdo krotí.

Co pro tebe v životě znamená humor?

To, že existuje humor, je v podstatě jedinej důvod, proč se nestřelit do hlavy. Je to nástroj, jak se vypořádat se situací, která není dobrá. Člověk, kterej se aspoň trošku dívá kolem sebe, nemůže říct, že je tu všechno v pohodindě. Lidi nechtěj bejt ve stresu, a proto všechno ignorujou. Myslej si, že stres není normální, jenže stres je úplně normální, běžná, lidská a živočišná věc. Když se koukneš na veverku, tak zjistíš, že to je uzlíček nervů. Pořád se kouká okolo, jestli jí někde něco neukousne prdel. Je furt vystrašená – oříšek – do prdele – kam jako? Chodící neurotik. A člověk je na tom podobně: Všude číhá rakovina, bude žít jenom sedmdesát let a už má třeba dvě třetiny za sebou, někde na světě jsou války, sociální nůžky se rozevíraj, prezidentem je idiot. To jsou všechno věci, ze kterých je normální bejt ve stresu.

Ještě nejsem tak starej, ale vím, že až mi bude třeba třicet, tak to bude úplně v prdeli. A jedinej způsob, jak se té pistoli u hlavy dá zabránit, je dělat si z toho všeho prdel. Život je na hovno, to je pravda, na tom se všichni univerzálně shodnou, ale jen někteří z nás z toho umí vybruslit srandou. Zasmát se tomu, protože život je sranda – ne jako cukrová vata a kolotoče, ale ten druh srandy, jako když si sedneš do vany plný střepů s feferonkama.

A co ti na dnešním světě přijde nejvíc komické?

Přijde mi komický, jak věci, který by nám měly být jedno, nám jedno nejsou a na ty, ze kterých bychom se měli úplně posrat a vrážet si šroubovák do hlavy, úplně kašleme. Typickej příklad: V Čechách se bude řešit zákaz kouření v restauracích a všichni dělají: „Á, né, ježiš! To bude bolení, to bude bolení! To nevím, jak to dáme!“ A potom je problém, že je tu asi deset procent lidí tvrdých alkoholiků. Jsme všichni věčně navátý. Prostě nikde jinde na světě se lidi neožerou už v deset ráno, jak je tomu u nás. Všichni tu chlastají od čtrnácti, ale to problém není. Někdo vidí děcka nalitý z nějakýho tvrdýho chlastu, jak zvracej v parku, a řekne si: „No jo, to je ta naše milá česká povaha.“

Nebo třeba vyjde zpráva, že Česko je nejmíň atraktivní místo pro cizince, a všichni udělají: „Jo! Bože, to je dobrý!“ Dostali jsme se do stádia, že když ti někdo řekne, že jsi tak neskutečně hnusnej, že s tebou nikdo na světě nechce šukat, tak uděláš: „Jo! Bomba! Pecka! Mám víc času sedět doma, masturbovat a hrát videohry!“ A to jsme my. Možná nevím, co je vtipnýho na světě, ale co je vtipnýho na České republice, vím naprosto přesně. Je to skoro až tak vtipný, že se to nedá žít.

Jak bys charakterizoval humor v rámci komunity kolem hnutí Žít Brno?

Žít Brno jsou dvě slova – ironie a satira. Výsměch těm silnějším z pozice těch slabších. Poukázání na chyby, který tady jsou. Když k vám třeba přijde Roman Onderka a ptá se, jak se vám v Brně líbí, tak Žít Brno řekne: „Bezva! Paráda! Boží!“ A všichni víme, co tím chtějí říct.

Jak bys viděl budoucnost tohoto přístupu v politice?

Nevím, jestli samotnej humor dokáže něco udělat s volbami, ale nutí lidi uvažovat, protože když je něco vtipný, tak se nad tím člověk zamyslí. Uvidíme, jakou to má budoucnost, třeba se to posune na vyšší level. Třeba jednoho dne v téhle zemi vyhraje podobně ironická strana parlamentní volby. Třeba to bude Jakub Horák se svou politickou stranou Nevím. Je to kontrast proti tomu, že politici se berou strašně vážně. To je vidět na všech parlamentních stranách: chorobná touha brát se jako někdo, kdo je relevantní. Každej ví, že jsou to chudáci, co sotva vyhráli volby, a dělat ze sebe někoho důležitýho je trapný. V téhle zemi je trapnosti strašně moc. Už je trapný se i do té hlavy střelit.

A jak vidíš svou vlastní budoucnost?

Strašně černě. Kdysi mi někdo řekl, že nejlepší je na ni nemyslet, a to přesně dělám. Nemyslím, že má cenu se někde vidět. Buď budu někde mrtvej, což mi může být jedno, nebo budu někde živej, což mi může být taky jedno. Je to prostě jedno.