Na stinné zahrádce hospody v kosovské čtvrti Prizren sedí 31-letý Jetmir, dva starší němečtí faráři, dvojčata Karl a Günther. Jedí grilovanou rybu a pijí kosovské pivo. Jetmir Krasniqi se narodil v Kosovu, žije v Německu a Karla a Günthera Bergerovi doprovází na jejich cestě do Kosova a Albánie. Jejich cílem je rešeršovat dokumenty týkající se dějin církve a také prohloubit partnerství církví.

„Do Německa jsem přišel jako patnáctiletý, utíkali jsme před válkou,“ vypráví Jetmir. „Škola byla zpočátku šok, neuměl jsem ani slovo německy. Automaticky mě dali na hlavní základní školu a zdálo se, že nemám nijak zvlášť dobré vyhlídky.“ Jetmir mi vypráví, že za to, že po úspěšném absolvování vyučení dnes studuje vysokou školu, vděčí v první řadě Karlovi a Güntherovi. Podporovali děti žadatelů o azyl co se vzdělávání týká, pomáhali jim učit se jazyk. Dnes je to Jetmir, kdo svoji dovolenou, trpělivě a s velkou dávkou humoru, opakovaně tráví v kosovských a albánských archívech a pomáhá bratrům s tlumočením a rešeršemi na jejich cestách.

V současné době Jetmir žije v Německu, dokáže si ale představit, že by se vrátil do Kosova a rozjel tam například malé podnikání. Chce každopádně nadále rozvíjet intenzivní kontakty k oběma zemím.

Diaspora udržuje kontakt se starou vlastí

Témata útěk, migrace, nový začátek v cizí zemi a budování přátelství a vazeb, které obě země propojují – právě s tím má Kosovo dlouholetou zkušenost. Asi 800 000 Kosovanů žije v diaspoře, dvě třetiny z nich v Německu a Švýcarsku. K velké migrační vlně došlo v důsledku marginalizace kosovských Albánců v 80. a 90. letech a ukončení autonomie Kosova. Migrace poté ještě zesílila v důsledku konfliktu v Kosovu v roce 1999. Vztahy Kosovanů žijících v Německu k domovině jsou většinou velmi živé, hodně Kosovanů dosud touží po odchodu do Německa. U těch nejmladších se jedná především o „dočasnou migraci vzdělaných kosovských Albánců, kteří zemi opouštějí kvůli studiu v Evropě nebo USA“. Kosovany k emigraci vede také sociální situace – 34 % obyvatel v Kosovu žije na hranici chudoby.

Integrační síla sportu

Ulice Kosova jsou plné aut s německými nebo švýcarskými značkami (kromě Německa je dalším preferovaným cílem migrace Švýcarsko); dáte-li se s Kosovany do hovoru, rychle se přechází na němčinu. Hodně z nich se svojí domovinou udržuje úzké kontakty, angažují se v sociálním a kulturním sektoru nejen na jednom místě. Například Muhamet Idrizi, učitel na základní škole. Je mu něco přes třicet, žije v bádensko-württemberském Eppingenu a organizuje vzdělávací projekty, které obě země propojují. Jsou inspirované jeho vlastním příběhem migrace. Muhamet se narodil v kosovském městě Mitrovica, v roce 1993 v devíti letech se svými rodiči dorazil do zemského uprchlického tábora v Karlsruhe: rodiče si podali žádost o udělení azylu, protože po zrušení autonomie Kosova kvůli svým politickým aktivitám patřili ke znevýhodněným a utlačovaným.

Po pobytu v táboře se rodina přestěhovala do malého města u Švábské Alby. Muhamet vzpomíná, že sžívání se s místními usnadnil elektrikář a fotbalový trenér. „Elektrikář k nám přišel něco opravit, uviděl mě a zeptal se mého otce, kolik mi je. Potom ukázal na několik fotbalových míčů – den nato jsem už stál na hřišti. Sport – jedenáct kluků, míč, branky, chtít vyhrát, žádný diskutování.“

Učitelé jakožto interkulturní multiplikátoři

Kromě sportu, díky kterému integrace přirozeně proběhla, to byla škola, v níž Muhametovi několik výjimečných učitelů pomohlo. Jako dítě uprchlíků byl žákem „hlavní základní školy“ (Hauptschule). V sedmé až deváté třídě měl učitele, který jej velmi podporoval – díky tomu se dostal na střední školu a složil maturitu. Jedna učitelka v něm zase vzbudila intenzivní zájem o politiku, společenské vědy a němčinu, který trvá dodnes. Jeho pozitivní zkušenosti s učiteli jej inspirovaly k tomu, aby se sám stal učitelem a pomáhal dětem.

Dnes je pro něj důležité připravit studenty, kteří se mají stát učiteli, na jejich působení v třídě, která je interkulturní: jejich úkolem je žáky přesvědčit, aby se zajímaly o různé kulturní prostory a byly připravení na zážitky mimo rámec toho, co znají. Proto v Eppingenu na škole, kde učí, založil německo-kosovskou učitelskou výměnu. „Moje vize je ta, že moje škola bude první školící školou pro studenty učitelství z Kosova, kteří tu budou moci absolvovat praxi a zkušenosti, které tu získají, použijí doma jakožto multiplikátoři, docházelo by tak ke kontinuální výměně.“

V kooperaci s Andreasem Hemmingem jakožto předsedou Německo-albánské společnosti přátel (DAFG) Muhamet Idrizi naposledy zorganizoval konferenci na Pedagogické vysoké škole Ludwigsburg na téma „Němci v Kosovo, Kosované v Německu: Práce, život a vzdělávání v transkulturním prostoru“. Má být mimo jiné platformou pro výměnu zkušeností mezi oběma zeměmi.

S ohledem na aktuální dění a příchod uprchlíků prezident Německého svazu učitelů (Deutscher Lehrerverband) se Josef Kraus zasazuje za „multietnické“ vzdělávání budoucích učitelů, což by měl být projekt, jaký již v mnohem menším měřítku pořádá Muhamet Idrizi. Od příštího školního roku Muhamet startuje mimo jiné pilotní projekt vyučování albánštiny pro žáky s migračním pozadím z Kosova či Albánie.

„Každou zkušenost z migrace lze využít“

Muhamet vnímá migraci především jako kruhovitý, nikoli lineární koncept, při kterém se člověk neustále vrací na počátek a to, co se naučil, dále využívá, reflektuje a učí jiné. Podobnou terii, a sice „circular migration“, koncept migrování v kruhu, zastupuje také vědec a odborník na Kosovo Michael Sauer.

Zabývá se otázkou, za jakých okolností se mladí lidé (dočasně) do Kosova vrací, aby know-how, které získali, použili v zemi svého původu (Michael Sauer (2016), Background Paper on the MLSW’s Circular Migration Approach). V souvislosti s tím Sauer zkoumá stejně jako Muhamet Idrizi oblast školství a vzdělávání: „Ta idea spočívá v tom, že by se měly sjednotit standardy týkající se vzdělávání.“ A samozřejmě se všeobecně snažíme o ještě větší kvalitu vzdělávání.“

Jetmar Krasniqi, bratři Karl a Günther, to, jak si navzájem pomáhají napříč generacemi, Muhamet Idrizi a jeho německo-kosovské vzdělávací projekty, iniciativa Michaela Sauera zaměřená na ulehčení „circular migration“ – to vše je má jedno společné: migrace je vnímána jako oboustranné obohacení a jedinec i společnost jsou podporováni v tom, aby z migračních procesů profitovali. Nebo jak říká Muhamet Idrizi: „Každou zkušenost z migrace lze využít.“