Za 25 hodin do Drážďan

privat

Nejradši až do Hamburku, ale nejsme supermani

Foto: © Petr Dvořákv
Petr a Aleš pozůjí. Foto: © Petr Dvořák

Nasadit helmu, zapnout kameru, následujících pětadvacet hodin si vychutnávat přírodu z výšky sedla a jen tak mimochodem překonat vlastní hranice. Ani jeden z trojčlenné sestavy z Křivoklátska, David Jedlička, Aleš Pavlík a Petr Dvořák, sice nejezdí profesionálně, to jim však na nadšení a odhodlání neubírá. Vloni se rozhodli založit tradici a vítat každý rok léto jednodenním cyklomaratonem na trase Pardubice-Drážďany.

Aleš, David a Petr společně na kola vyráží pravidelně, ať jim slunce praží do zad, nebo křupe sníh pod koly. Tento pardubicko-drážďanský cyklomaraton pro ně ale znamená vybočení z rutiny. Svoje výkony si pečlivě dokumentují a Petr je pak často zvěčňuje v podobě videí.

Do Drážďan se odjíždějí den předem autem z Roztok u Křivoklátu. Plán zní: dojet do Pardubic, přespat v hotelu, nabrat síly a na rozdíl od loňského roku vyrazit už dopoledne. „Tehdy jsme vyjížděli o půlnoci a předpokládali jsme, že do Drážďan dojedeme před šestou večer, odpočineme si a dojezd oslavíme večeří v pěkné zahrádce některé z drážďanských restaurací. Neměli jsme pořádnou představu o povrchu cyklotrasy, ani nakolik se cesta podepíše na naší únavě,“ říká Petr Dvořák, meteorolog a hlavní iniciátor celé výpravy. Kvůli cestovní horečce se ale pořádně nevyspali, vyjížděli unaveni a bez sil nakonec skončili už v Děčíně. Ročník 2013 však dopadl o poznání lépe.

Plánovat a nechat se překvapit

Cesta z Pardubic vede víceméně podél Labe a je pro dlouhou jízdu jako stvořená, proto vyrážejí odtud a ne z Křivoklátu. Mnohem lépe se tak dají naplánovat pravidelné přestávky, protože se není třeba znepokojovat tím, jak rozložit síly, pokud je jedna část citelně kopcovitější než druhá. Právě výběr příznivějšího profilu trasy určí, jak se dá úspěšně dojet do cíle - stejně jako výběr věcí, které si cyklista vezme s sebou.

„Vezli jsme si batohy s pitím, servisními věcmi pro případ menšího technického zádrhele, pár energetických potravin, kameru a oblečení na noc. Osvědčilo se nám mít baťoh co nejlehčí - vláčet se celou cestu s několika kily na zádech moc dobré není,“ vysvětluje Petr.

„Obě jízdy jsme dlouho dopředu plánovali. Rozebírali jsme mapy, diskutovali o trase, jak naplánovat zastávky a samozřejmě i doprovodné vozidlo, kterým jsme se pak vraceli.Na takové trase není možné moc improvizovat, na to není čas.“ Proč je důležité dost pečlivě promyslet trasu, podtrhuje jejich zážitek z první jízdy v roce 2012. „Kolem Kolína jsme ve tmě neviděli tabulky s ukazateli cyklotrasy, takže jsme pak bloudili v tamních lesích poblíž Labe. Letos jsme si přece jen spoustu úseků už pamatovali z předešlé jízdy, tudíž se nám navigovalo lépe,“ líčí Petr.

Petr je hlavní navigátor, takže má na starosti i GPS navigaci. Ta jim kromě cesty měřila také to, jak nakládali s časem. „Na konci jsme zjistili, že jsme jednu čtvrtinu cesty strávili přestávkami. Pokud příští rok tedy budeme méně, zato efektivněji odpočívat, může se nám podařit celkový čas zkrátit,“ podotýká Petr.

I přes přísný cíl, který museli zvládnout v co nejkratším čase, si našli i chvíli na spontánní kochání se přírodou a architekturou neznámých zapadlých vísek. Objevem letošní výpravy se pro ně staly lesní domy mezi Káraným a Starou Boleslaví a především Byšičky, jedna z nejzachovalejších barokních vesnic v Česku.

Okolí u Litoměřic je zrádnější než jízda v noci

Jako největší oříšek se projevuje jízda v noci, která vyčnívala z celkové trasy jako velká neznámá. Po nekonečném šlapání do pedálů se člověk chtě nechtě unaví a pouliční lampy zrovna nepatří k obvyklé výbavě cyklostezek a silnic mimo obce. Petr Dvořák ovšem jízdu za tmy nevnímá jako zdroj úskalí, ale jako výzvu a dobrodružství: „Ve dne umí jezdit každý ňouma, ale v noci, kdy je omezený výhled na terén před kolem, se musíte více soustředit a jet opatrněji. V mihotavém světle a hře stínů zničehonic vykoukne kořen nebo kámen, před kterým je potřeba uhnout nebo jej šikovně přejet.“ Navíc musí mít Petr v hlavě kontrolku, že nevidí na ukazatele a že je riziko sjet z plánované trasy vysoké.

O poznání psychicky náročnější se ukazuje fata morgana u Litoměřic. S dvěma sty kilometry v nohou se o slovo hlásí únava, klesá zájem kochat se okolní přírodou a víc než co jiného cyklisty zajímá, kolik kilometrů zbývá do konce. „Kopce Českého středohoří u Litoměřic vzbuzují pocit, že už jsme někde na hranicích, tedy skoro u cíle. Do toho ale zbývá ještě vražedných 100 kilometrů, což po patnácti hodinách jízdy zrovna nepovzbudí. Člověk už pak skoro nemluví a přestane mít náladu na žerty, kterých je na začátku jízdy plno. Spíš už se pouze mechanicky posouvá dopředu,“ líčí jeden z krizových momentů navigátor týmu Petr. Jeho navíc čím dál víc začíná trápit bolavé koleno a chtě nechtě musí letošní pouť stejně jako tu v roce 2012 ukončit v Děčíně a počkat, až ho jejich doprovodné vozidlo s Alešem a Davidem vyzvedne.

Noční jízda je velkou neznámou. © Petr Dvořák

Tím přichází skupina o navigátora. To se později projevuje, když Aleš s Davidem kvůli chybnému značení v Bad Schandau omylem přejíždí na špatný břeh a cestou do Pirny si „vychutnávají“ několikametrové převýšení. Pro lepší představu, jak vypadal závěrečný „sprint“, popisuje poslední kilometry trasy Aleš: „Těsně před dojezdem do Drážďan, kdy už jsme jeli s obličejem těsně přilepeným na řídítkách, nás zlehka předjížděl pán v obleku na cestě do práce.“ Drážďany ale nakonec přeci jen dobili, a to rozhodně ne naposled!

Klára Bulantová

Copyright: Goethe-Institut Praha
červenec 2013

    Další články k tématu

    Záchody pro všechny
    ČtyŘi mladí Berlíňané jeli do Indie... na kole! Na 10 tisíc kilometrů dlouhé túře agitovali pro svůj projekt: Toalety pro Indii!

    Putování za splněnými sny
    Heřman byl vždy sportovcem. Před sedmi lety se mu však stal vážný úraz a skončil na invalidním vozíku. Nevzdal se. Již několik let podniká cykloputování, aby dodal odvahu všem ostatním.

    Za 25 hodin do Drážďan
    Nasadit helmu, zapnout kameru, následujících pětadvacet hodin si vychutnávat přírodu z výšky sedla z Pardubic do Drážďan.

    Napříč světem na kole
    Na cestě strávili čtyřicet pět dní, urazili přes čtyři a půl tisíce kilometrů a projeli celkem osm zemí. A jak to dokázali? Především díky velkému kamarádství, nadšení a silné vůli.  

    Detroit šlape naplno
    Detroit je mnohými považován za divoký západ dnešní doby. Po úpadku automobilového průmyslu se toto město vzmáhá díky řadě občanských iniciativ.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...