Bullshit in the air
Lži lze odhalit relativně snadno – stačí pouze znát fakta. Složitější je to se úplnými kravinami. Podle profesora Princetonské univerzity Harryho G. Frankfurta jsou totiž „horšími nepřáteli pravdy, než jsou lži“. Frankfurt o tom filozofuje ve své kultovní knize „Sračka“ („On Bullshit“).
Na povrchní diskuze existuje jeden lék: má černou obálku s červeným pruhem a něco kolem osmdesáti stran. Je to knížka lehká a na pohled pěkná. Na malých stránkách je velké písmo – i když se jedná o filozofický esej, tímto formátem vůbec nikoho neděsí. Z titulu knihy přitom člověk nejprve nic moudrého nevyčte: On Bullshit. A česky ještě expresivněji: Sračka. Je vůbec možné, aby se filozof opravdu zabýval takto vulgárním slovem? Ano, je.
K nejnápadnějším znakům naší kultury patří skutečnost, že vůbec tolik sraček existuje. Každý přispívá svou troškou do mlýna – a navíc máme čím dál větší sklon se s tou situací spokojit. Většina lidí si myslí, že je schopna sračku rozpoznat a chránit se před ní, a proto tento fenomén dosud na sebe tolik neupozornil a není zatím dostatečně prozkoumán.
A jak je vidět, Harry G. Frankfurt chce tuto mezeru zaplnit. V Oxfordském slovníku angličtiny a dílech filozofů a spisovatelů hledá podobné výrazy. A nachází samý humbuk nebo nesmysly či mnoho povyku pro nic. Až u jednoho z nejvlivnějších filozofů 20. století Ludwiga Wittgensteina přichází Frankfurt na stopu skutečné sračce. Rakouský myslitel se údajně jednou pohoršoval nad jistou přítelkyní, která na nemocničním lůžku tvrdila, že se cítí jako „přejetý pes“. Jak by ale mohla vědět, jak se takový přejetý pes cítí?
Její výpověď se ani nezakládá na přesvědčení, že je chybná, jako by tomu muselo být v případě lži. Právě v tomto chybějícím spojení s pravdou – v této lhostejnosti vůči otázce, jak věci ve skutečnosti jsou – spatřuji podstatu sračky, vysvětluje Harry G. Frankfurt.
Sračkář je manipulátor
Podle Frankfurta se tedy „sračkář“ nestará o pravdu ani o lež. Jeho jediným cílem je vytvořit určitý obraz o sobě samém. V případě Wittgensteinovy přítelkyně to může být odpustitelné, chtěla zkrátka vyjádřit, že se jí vede špatně. V jiných souvislostech je ale „sračkář“ ve skutečnosti manipulátorem. Ať už jde o prodavače, kterému je fuk, jestli se zakládá na pravdě, že výrobek, který nám chce prodat, je skutečně také tím nejlepším. Ať už jde o politika, který vykládá sračky, aby vyhrál ve volbách. Ať už jde o diskuzi, při níž chceme působit informovaně, aniž bychom znali pravdu. Sračkám čelíme stále a všude. Existuje jich ale dnes víc než v minulosti? Harry G. Frankfurt:
V dnešní době existuje víc všemožných druhů komunikace než kdykoli dřív, je ale docela možné, že množství produkovaných sraček se proporčně nezvětšilo.
Přesto se zdá, že příběh vydání knihy s titulem Sračky dokládá opak. Frankfurt vydal esej již v roce 1986 v jednom odborném časopise. Bestsellerem se pak kniha stala až v roce 2005, jen v USA se Sračky prodalo na 400 tisíc kusů. V rozhovoru pro německý týdeník Die Zeity vysvětlil Frankfurt v roce 2006 úspěch duchem doby: „Nejdřív jsem si myslel, že je to jednoduše kouzlo skandálu: profesor jedné z nejlepších univerzit v zemi použije tak vulgární nadávku. Souvisí to ale s mnohem větším fenoménem: lidé, přinejmenším v USA, žízní po pravdě. Tolik let museli poslouchat lži, udusili se pod jejich lavinou – a mají zřejmě pocit, že by jim moje kniha mohla pomoct lépe pochopit situaci.“
Explicitně to Frankfurt sice nezmiňuje, dalo by se ale domyslet, že „situací“ naráží na rok 2005, kdy prezident George W. Bush vstoupil do svého druhého funkčního období.
Přemýšlet, co říkáme
V tomto roce se Harry G. Frankfurt dožívá 85 let. Při žádosti o rozhovor odpovídá, že se cítí velmi poctěn, ale i přesto odmítá. O Sračce už prý mluvil příliš často a kromě toho je právě na dovolené.
Je to samozřejmě škoda, ale zároveň je to docela sympatické, vždyť ke knize již řekl opravdu skoro všechno. A čím víc si toho člověk přečte, tím sympatičtější dojem Frankfurt budí. Tím více čtenář také chápe, že k nám nehovoří se vztyčeným ukazovákem, ale že chce vnést do této věci světlo a dodat nám odvahu, abychom víc přemýšleli o tom, co říkáme.
Měli bychom se tedy poradit s malou černo-červenou knížkou, být pozorní, a pokud to bude potřeba, bít na „sračkový poplach“.
Originální vydání:
Harry G. Frankfurt, On Bullshit, 2005 Princeton University Press
České vydání:
Sračka, 2005 Columbus
