Berlínští umělci Mischa Leinkauf a Matthias Wermke si ve své tvorbě pohrávají s otázkou smyslu.

Jako umělecké duo vystupujete pod jménem „Stop making sense“. Jak toto heslo vlastně vzniklo?

Mischa Leinkauf: Oba jsme velcí obdivovatelé hudebníka, filmaře a velmi talentovaného člověka Davida Byrneho. A jedna z jeho desek se jmenuje právě Stop making sense. Byrne je ve své filmové i hudební tvorbě velmi experimentální a taky dost šílený. Ten název se nám líbil i proto, že jeho projekty docela dost souvisejí s tím, co děláme my. U našich prací si taky vždycky říkáme: co to má celé vlastně znamenat?

Matthias Wermke: Tohle je vlastně docela dost německý způsob uvažování – že člověk pro své jednání vždy potřebuje nějaké vysvětlení. To je samozřejmě běžné uvažování dospělých lidí, děti taková odůvodňování nepotřebují. Dělají věci, protože je baví. Ale od určitého věku jsou důvodem veškerého našeho konání práce nebo peníze a všechno musí mít nějaký hlubší smysl. Umění je protipólem takového myšlení. Neřekl bych, že je umění beze smyslu, naopak, umění má zcela určitě svůj smysl. Ale umění žije z naprosto jiné logiky. Je to taková antiteze.

Mischa: Přesně. A krom toho si musíme vždycky říct, že si otázku smyslu vůbec nesmíme klást. Smysl těch našich někdy trochu podivných akcí spočívá už jen v tom, že je děláme.

Matthias: A roli hraje také intuice. Člověk se jednoho dne naučí věci verbalizovat a formulovat, a věci pak mají právo na existenci, pakliže jsou dobře odůvodněné. To vám vtloukají do hlavy i na umělecké vysoké škole. Ale od toho se postupem času musíte zase oprostit. Umění totiž nevzniká z žádné teorie, ale z pocitu, tedy aspoň u nás to tak je. Dělali jsme už i věci, které jsme my sami jako umění nedefinovali, ale které tak byly vnímány zvenku. Je důležité, aby člověk jednoho dne část toho, co se naučil ve škole, odložil ad acta a řekl si: a teď budu dělat to, co mě baví. To pak tomu celému snažení dá zase nějaký smysl.

Takže přeci jen smysl?

Mischa: No, jasně.

Matthias: Důležitý je moment. Jednak ve chvíli, kdy realizujeme nějakou akci, vnímáme emoce, které pro nás představují určitou hodnotu. A proto se snažíme se opakovaně a různými způsoby do takových situací dostávat znovu. Také nejpozději během výstavy se návštěvníci ptají „Aha, tak tohle je umění. A co nám tím chtějí sdělit?“ a v té chvíli se tím musíme znovu zabývat. Lidé se dostávají do interakce s uměleckým dílem v tom, co s ním mají společného a rozhovory, které při tom vznikají, umění dávají nový smysl.

Mischa: Já bych řekl, že v případě umění se často objevuje otázka: a jaký to má smysl?

Matthias: Před časem jsem měl zajímavý zážitek tady ve výstavním prostoru. Jednou jsem sem přišel hledat materiál. Venku za budovou jsem narazil na hromadu šrotu, který se už docela rozpadal a mezi kterým se povalovalo spousty plastového odpadu. Šel jsem se dovnitř zeptat, jestli si něco z toho můžu odnést. Dotyčný řekl, že můžu a že to je exponát Jonathana Meese. Prý se to tam vystavovalo, a pak i prodalo. Dotyčný kupec svou nabídku ale nakonec stáhl. Na to konto se z exponátu stal odpad, který čekal, až si ho někdo odveze. To vypovídá mnohé o hodnotách a úctě k umění. A o celém tomto šíleném uměleckém provozu.

Mischa: Jen si představte, že ta věc málem skončila v muzeu. Začali by proudit diváci jen proto, že je to dílo od Messeho. Už jen tento fakt dílu dodává určitý abstraktní smysl a pak se hledají nejrůznější způsoby, jak dílo interpretovat. Je to prostě tak, že o tom, jestli umění bude vnímáno jako umění, nebo ne, zkrátka strašně moc rozhoduje i prostor, ve kterém se vyskytuje.

Kladete si někdy otázku, jestli má smysl být umělcem?

Matthias: Kolem smyslu se točí ještě jedno opačné slovo - totiž pochyby. Když si klademe otázku po smyslu, tak se vlastně snažíme vypořádat i s vlastními pochybami a obavami. Když si jste něčím jistý, tak smysl nehledáte. Ale snahy hledat nějaký nový pohled na věc, novou podobu, právě to jsou pochyby. Myslím, že takové situace jsou pro pozorovatele umění ještě důležitější než pro tvůrce, protože to neustálé zabývání se sama sebou a svými pochybami je určitě věc, se kterou se většina lidí zaobírá méně často než umělci. Umělci se trýzní sami sebou a svou tvorbou. Vzniká při tom takový zvláštní druh energie, ze které se lidem, kteří si dílo prohlížejí, zase něco vrací. To taky často slýcháme, že lidi říkají: „To je skvělý. Klobouk dolů, že jste se rozhodli žít jako umělci.“ S tím je spojena i řada nejistot. Je to nerozumné.

Mischa: V našem dospělém světě se všechno točí kolem finančního zajištění. Když je člověk umělec, tak většinou na začátku nějakého projektu, vůbec netuší, jestli ho bude moct nějak využít. Pak se samozřejmě objevuje otázka – a chci v tom pokračovat? Mám dělat to, co pro mne má smysl a baví mě, nebo bych měl dělat radši něco, z čeho bych na konci dne taky něco měl?

Téma smyslu zpracováváte i v rámci svých akcí. Jednou jste umývali čelní skla aut, autobusů a metra a nahrávali reakce lidí. Jak se lišily reakce řidičů od reakcí diváků, kterým jste pak video z akce pustili?

Matthias: Reakce řidičů byly tak padesát na padesát. Na jedné straně se mnozí oháněli paragrafy a vyhrožovali policií a podobně. Ale byli i tací, kteří říkali: „Kdybych měl pár drobáků, tak bych Vám je hned dal.“ Jeden řidič autobusu mi dokonce nějaké opravdu dal. S něčím takovým jsem vůbec nepočítal. Někteří mě upozorňovali na nesmyslnost toho, co dělám. Jeden autobusák tvrdil třeba: „Jdi radši za řidiči aut, tam budeš mít větší úspěch.“ U diváků jsme pak zaznamenali hodně pozitivní reakce. Myslím si, že nejde ani tak o to vysmívání se paragrafům, ale spíš jde o to, že je člověk takto konfrontován se svými zažitými stereotypy, ale tím, že to děláme s humorem, tak při tom vzniká určitá lehkost, díky které se můžete z těch každodenních stereotypů vymanit. My jsme totiž zčásti taky pořádní snobové. Máme nějaké zažité principy, pravidla a vzorce. V tom nejsme žádná výjimka. A takovými akcemi si nastavujeme zrcadlo i sami sobě.

Při jedné z vašich akcí Matthias vylezl v Heilbronnu na věž kostela a na vrcholu věže udělal stojku. Proč?

Matthias: Během příprav jedné výstavy v Heilbronnu jsme náhodou narazili na fotku z roku 1921, na které je někdo na věži kostela a dělá stojku. Zjistili jsme, že to byl výsledek nějaké sázky mezi dvěma řemeslníky, o které vědělo celé město. V hospodě se vsadili o to, kdo na věži udělá stojku. Sama o sobě naprosto nesmyslná akce.

Mischa: Přičemž je nutné dodat, že při té sázce šlo o 365 lahví vína a 18.000 marek. Do sázení se zapojilo celé město.

A byla jim výhra nakonec vyplacena?

Mischa: To sice ano. Ale oba museli za „hrubou nepřístojnost” zaplatit pokutu 25 marek. Prý to bylo tak, že si je šéf policie předvolal a nejdřív jim poblahopřál k vyhrané sázce, a pak je informoval o pokutě.