Za více demokracie: V istanbulském parku Gezi se zrodilo nové celoturecké protestní hnutí.

To už měly bagry svou první akci za sebou: Stihly v parku vykousnout několik stromů a stovky kubíků zeminy, než se jim do cesty postavili členové uskupení Taksim Support, které policie rozehnala za intenzivního nasazení slzného plynu.

Pořádkové síly však zarputilost lidí, jejich vůli a odvahu obrovsky podcenily. Během jediného dne na vyschlé louce vyrostly stany jak houby po dešti. Park ozdobily transparenty. Protestující společně hráli a zpívali, poskytovali kolemjdoucím informace a vedli, jak se dají podomácku vyrobit plynové masky.

Další, výrazně brutálnější vyklizení obsazeného parku přišlo za rozbřesku 30. května a jen přililo olej do ohně demonstrujících. Šokující fotografie obletěly celý světa a k dosud relativně malé skupině se začali přidávat další a další lidé. A někde uprostřed toho všeho jsem tu při západu slunce seděla já a udiveně jsem se rozhlížela kolem sebe. Počet lidí se oproti předchozímu večeru minimálně zdvojnásobil a stále přicházeli noví lidé se svými stany. Cestou domu jsem se zabývala otázkou: bude policie lidi z parku opět vyhánět? A vyháněla! Když mě druhý den ráno probudil telefonát jednoho kamaráda, hned jsem věděla, že musela situace v parku a kolem něj eskalovat.

Co se stalo potom, se objevilo v médiích po celém světě – kromě tureckých. Až na několik lokálních televizních kanálů nikdo nepřerušil program, aby informoval o eskalaci policejního násilí a stále narůstajícím davu demonstrujících. Dokonce ani CNN Türk se nestyděla vysílat do éteru dokument o tučňácích, zatímco tou dobou v Istanbulu doslova hořely barikády.

Od tohoto dramatického pátku uběhlo již několik dlouhých týdnů. Týdnů, během kterých se v obsazeném parku Gezi zformovala různorodá komunita s vlastní samosprávou, která byla jen po dvou týdnech za použití nepřiměřeně brutálního policejního násilí opět vytlačena. Byly to týdny, během kterých se protesty proti Erdoğanově vládě šířily po celém Turecku jako lavina, a tu a tam problesknou dodnes. Byly to týdny, během kterých řada zraněných ležela v nemocnicích v kómatu – z něhož se někteří už neprobudili. Tou dobou jsem se už nepravidelných demonstrací a sit in protestů neúčastnila. Policie přešla k tomu, že jakoukoli viditelnou formu protestu na Taksimově náměstí ihned potlačovala vodními děly, obušky a slzným plynem. A při takovém zásahu se situace v postranních ulicích kolem náměstí mohla během několika sekund změnit z poklidného shromáždění v masovou paniku.

Hnutí kolem parku Gezi, které ještě před dvěma měsíci přivedlo do ulic desetitisíce lidí a jež se vyznačovalo velmi heterogenní vnitřní strukturou, se nyní pozvolna rozpadá na jednotlivé segmenty a uskupení. Všichni ti studenti středních a vysokých škol, matky, právníci, dělníci, fotbaloví fanoušci, levicoví radikálové, muslimové, Alevité, Kurdové, homosexuálové, poslanci parlamentu, herci, podnikatelé a důchodci dnes už sice nemají ochranné helmy a plynové masky vždy po ruce, ale zůstávají nadále ve střehu. Kdo už předtím nepatřil do nějaké politické strany, odborů či jiné politicky aktivní skupiny, může se zapojit do některého z mnoha sousedských fór, která se zformovala v istanbulských parcích. Pořádají se trhy, kde si lze vyměňovat věci, koncerty a workshopy. Lidé zůstávají v kontaktu, občas se sejdou k menším decentralizovaným demonstracím.

„Taksim Dayanışması“ (Taksim Support), uskupení, které zastřešuje více jak 120 organizací a spolků a představuje určité nadstranické jádro hnutí z parku Gezi, se ovšem prozatím odmlčelo. Mluvčí a členové předsednictva jsou vystaveni masivním státním represím, čelili vícedenním zadržováním, ocitli se před soudem, kde si vyslechli obvinění z vedení teroristické organizace, aby nakonec byli propuštěni. Teprve uprostřed srpna dal o sobě Taksim Dayanışması vědět přes sociální média.

Od samého začátku přicházely důležité impulsy pro vznik protestů v Istanbulu od seskupení profesních komor zubařů, svazu socialistických feministek, Greenpeace, svazů architektů a desítek dalších zájmových organizací. Proto se k boji proti policejnímu násilí, politické zvůli a turbokapitalismu spontánně připojilo i mnoho dalších občanů Istanbulu, jelikož skupiny jako Taksim Support dávaly jasně najevo, že se nejedná o žádný názor radikálních bojůvek nebo frustrovaných opozičních politických stran, ale že jde o boj za občanská práva, jakými jsou svoboda projevu a demokracie.

Politici a stoupenci vládní strany mezitím dále polemizují proti hnutí, obviňují jeho příznivce z nepřátelského postoje vůči islámu a z terorismu bránícímu pokroku, který je řízen ze zahraničí s cílem destabilizovat zem. Na této napjaté atmosféře rozkolu mnoho nezměnil ani obvykle spíše klidný postní měsíc ramadán. Pozice na obou stranách zůstávají i nadále jasné: „My proti nim“, a když to bude nutné, tak klidně i mačetami a obušky, jak to ukázali rozzlobení obchodníci v centru Istanbulu na konci července, když se náhle pustili do demonstrantů, kteří v uličkách kolem Taksimova náměstí hledali úkryt před slzným plynem a gumovými projektily.

A co bude dál, ptají se mě stále dokola kamarádi i rodinní příslušníci. Je dnes, jen několik měsíců po vyhnání demonstrantů z parku Gezi, už tedy po všem? Došel nám v horkém istanbulském létě dech? Jaké jsou politické prognózy? Já můžu pouze opakovat, co říkám od konce května: nevím.

Nejsem Turkyně, a tak je můj vhled do komplexní politické situace, která tuto rozlehlou zemi zachvátila, nadále jen omezený. I nadále se svými přáteli vyjdu do ulic bránit občanská práva, protože jako obyvatelky Istanbulu se mě všechna omezení a policejní násilí dotýkají úplně stejně.

Faktem zůstává: v září začíná nová „sezóna“. Ramadán i školní a semestrální prázdniny skončí, lidé se vrátí z pláží zpět do měst. Faktem je i to, že turecké policejní úřady údajně v polovině srpna nakoupily za 12 miliónů tureckých lir (asi 4,5 milionu euro) nová vodní děla, slzný plyn a další vybavení. Park Gezi, který vedení okrsku po násilném vyklizení v polovině června narychlo upravilo umělým trávníkem, fontánami s delfíny a záhony s květinami a jenž dnes spíše připomíná zahradnickou výstavu než místo, kde se zrodilo národní protestní hnutí, zůstává klidný. A my? My zůstáváme ve střehu.