Zůstáváme ve střehu

Foto: © Thomas Neukum

Za více demokracie: V istanbulském parku Gezi se zrodilo nové celoturecké protestní hnutí.

Foto: © Thomas Neukum
Foto: © Thomas Neukum

Když jsem během větrného února roku 2011 přijela do Istanbulu strávit semestr v rámci programu Erasmus, tak jsem o parku Gezi neměla ani tušení. O 24 měsíců později jsem se rozpadajícím se parkem už alespoň prošla. Podobně na tom byla většina Istanbulanů, které znám. Náš přátelsko-ignorantský postoj se překotně změnil koncem května 2013. Najednou jsme večer všichni seděli v parku a doufali, že z těch několika málo jiskřiček odporu něco vzejde, že se nám park, který měl být dle plánu zlikvidován, podaří přeci jen zachránit.

To už měly bagry svou první akci za sebou: Stihly v parku vykousnout několik stromů a stovky kubíků zeminy, než se jim do cesty postavili členové uskupení Taksim Support, které policie rozehnala za intenzivního nasazení slzného plynu.

Pořádkové síly však zarputilost lidí, jejich vůli a odvahu obrovsky podcenily. Během jediného dne na vyschlé louce vyrostly stany jak houby po dešti. Park ozdobily transparenty. Protestující společně hráli a zpívali, poskytovali kolemjdoucím informace a vedli, jak se dají podomácku vyrobit plynové masky.

Foto: © Thomas Neukum
Foto: © Thomas Neukum

Další, výrazně brutálnější vyklizení obsazeného parku přišlo za rozbřesku 30. května a jen přililo olej do ohně demonstrujících. Šokující fotografie obletěly celý světa a k dosud relativně malé skupině se začali přidávat další a další lidé. A někde uprostřed toho všeho jsem tu při západu slunce seděla já a udiveně jsem se rozhlížela kolem sebe. Počet lidí se oproti předchozímu večeru minimálně zdvojnásobil a stále přicházeli noví lidé se svými stany. Cestou domu jsem se zabývala otázkou: bude policie lidi z parku opět vyhánět? A vyháněla! Když mě druhý den ráno probudil telefonát jednoho kamaráda, hned jsem věděla, že musela situace v parku a kolem něj eskalovat.

Co se stalo potom, se objevilo v médiích po celém světě – kromě tureckých. Až na několik lokálních televizních kanálů nikdo nepřerušil program, aby informoval o eskalaci policejního násilí a stále narůstajícím davu demonstrujících. Dokonce ani CNN Türk se nestyděla vysílat do éteru dokument o tučňácích, zatímco tou dobou v Istanbulu doslova hořely barikády.

Společně proti Erdoğanovi

Od tohoto dramatického pátku uběhlo již několik dlouhých týdnů. Týdnů, během kterých se v obsazeném parku Gezi zformovala různorodá komunita s vlastní samosprávou, která byla jen po dvou týdnech za použití nepřiměřeně brutálního policejního násilí opět vytlačena. Byly to týdny, během kterých se protesty proti Erdoğanově vládě šířily po celém Turecku jako lavina, a tu a tam problesknou dodnes. Byly to týdny, během kterých řada zraněných ležela v nemocnicích v kómatu – z něhož se někteří už neprobudili. Tou dobou jsem se už nepravidelných demonstrací a sit in protestů neúčastnila. Policie přešla k tomu, že jakoukoli viditelnou formu protestu na Taksimově náměstí ihned potlačovala vodními děly, obušky a slzným plynem. A při takovém zásahu se situace v postranních ulicích kolem náměstí mohla během několika sekund změnit z poklidného shromáždění v masovou paniku.

Foto: © Thomas Neukum
Foto: © Thomas Neukum

Hnutí kolem parku Gezi, které ještě před dvěma měsíci přivedlo do ulic desetitisíce lidí a jež se vyznačovalo velmi heterogenní vnitřní strukturou, se nyní pozvolna rozpadá na jednotlivé segmenty a uskupení. Všichni ti studenti středních a vysokých škol, matky, právníci, dělníci, fotbaloví fanoušci, levicoví radikálové, muslimové, Alevité, Kurdové, homosexuálové, poslanci parlamentu, herci, podnikatelé a důchodci dnes už sice nemají ochranné helmy a plynové masky vždy po ruce, ale zůstávají nadále ve střehu. Kdo už předtím nepatřil do nějaké politické strany, odborů či jiné politicky aktivní skupiny, může se zapojit do některého z mnoha sousedských fór, která se zformovala v istanbulských parcích. Pořádají se trhy, kde si lze vyměňovat věci, koncerty a workshopy. Lidé zůstávají v kontaktu, občas se sejdou k menším decentralizovaným demonstracím.

Represe a hanobení

„Taksim Dayanışması“ (Taksim Support), uskupení, které zastřešuje více jak 120 organizací a spolků a představuje určité nadstranické jádro hnutí z parku Gezi, se ovšem prozatím odmlčelo. Mluvčí a členové předsednictva jsou vystaveni masivním státním represím, čelili vícedenním zadržováním, ocitli se před soudem, kde si vyslechli obvinění z vedení teroristické organizace, aby nakonec byli propuštěni. Teprve uprostřed srpna dal o sobě Taksim Dayanışması vědět přes sociální média.

Foto: © Thomas Neukum
Foto: © Thomas Neukum

Od samého začátku přicházely důležité impulsy pro vznik protestů v Istanbulu od seskupení profesních komor zubařů, svazu socialistických feministek, Greenpeace, svazů architektů a desítek dalších zájmových organizací. Proto se k boji proti policejnímu násilí, politické zvůli a turbokapitalismu spontánně připojilo i mnoho dalších občanů Istanbulu, jelikož skupiny jako Taksim Support dávaly jasně najevo, že se nejedná o žádný názor radikálních bojůvek nebo frustrovaných opozičních politických stran, ale že jde o boj za občanská práva, jakými jsou svoboda projevu a demokracie.

Politici a stoupenci vládní strany mezitím dále polemizují proti hnutí, obviňují jeho příznivce z nepřátelského postoje vůči islámu a z terorismu bránícímu pokroku, který je řízen ze zahraničí s cílem destabilizovat zem. Na této napjaté atmosféře rozkolu mnoho nezměnil ani obvykle spíše klidný postní měsíc ramadán. Pozice na obou stranách zůstávají i nadále jasné: „My proti nim“, a když to bude nutné, tak klidně i mačetami a obušky, jak to ukázali rozzlobení obchodníci v centru Istanbulu na konci července, když se náhle pustili do demonstrantů, kteří v uličkách kolem Taksimova náměstí hledali úkryt před slzným plynem a gumovými projektily.

Už to skončilo?

A co bude dál, ptají se mě stále dokola kamarádi i rodinní příslušníci. Je dnes, jen několik měsíců po vyhnání demonstrantů z parku Gezi, už tedy po všem? Došel nám v horkém istanbulském létě dech? Jaké jsou politické prognózy? Já můžu pouze opakovat, co říkám od konce května: nevím.

Nejsem Turkyně, a tak je můj vhled do komplexní politické situace, která tuto rozlehlou zemi zachvátila, nadále jen omezený. I nadále se svými přáteli vyjdu do ulic bránit občanská práva, protože jako obyvatelky Istanbulu se mě všechna omezení a policejní násilí dotýkají úplně stejně.

Foto: © Thomas Neukum
Foto: © Thomas Neukum

Faktem zůstává: v září začíná nová „sezóna“. Ramadán i školní a semestrální prázdniny skončí, lidé se vrátí z pláží zpět do měst. Faktem je i to, že turecké policejní úřady údajně v polovině srpna nakoupily za 12 miliónů tureckých lir (asi 4,5 milionu euro) nová vodní děla, slzný plyn a další vybavení. Park Gezi, který vedení okrsku po násilném vyklizení v polovině června narychlo upravilo umělým trávníkem, fontánami s delfíny a záhony s květinami a jenž dnes spíše připomíná zahradnickou výstavu než místo, kde se zrodilo národní protestní hnutí, zůstává klidný. A my? My zůstáváme ve střehu.

Nina Ludolphi
nar. v roce 1983 pochází z Hamburku, v Kolíně nad Rýnem a Istanbulu vystudovala mediální vědy.
V květnu 2013 se natrvalo přestěhovala do tohoto města u Bosporu.

překlad: Martina Stejskalová

Copyright: Goethe-Institut Praha
září 2013

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Historie Taksimského náměstí, aneb: proč má Taksim pro Turky takový význam

    • 1806 Selim III. nechává na Taksimském náměstí v srdci Istanbulu zřídit rozsáhlé kasárny pro své janičáře (sultánovi osobní strážci).
    • 1928 Na náměstí je slavnostně odhalen Pomník republiky na počest právě pětiletého výročí mladé Turecké republiky. O státní svátky se zde konává slavností kladení věnců.
    • 1940 Rozpadlé kasárny, které po pádu Osmanské říše sloužily i jako fotbalový stadión, byly odstraněny, aby tam mohl být zřízen velkolepý park po francouzském vzoru.
    • 1969 V únoru dochází ke střetům mezi levicovými studenty a pravicovými radikály. Zraněno je víc jak 100 lidí, dva lidé přicházejí o život.
    • 1977 Během tradičních odborářských oslav 1. Máje střílí neznámí střelci do přítomných a zabíjí několik lidí. Mnoho dalších umírá v masové panice, která po střelbě vypukla, stovky lidí jsou zraněny. Celková bilance: víc jak 30 mrtvých a zákaz pořádat na Taksimově náměstí jakékoli prvomájové demonstrace. Opětovné povolení přichází až v roce 2009.
    • 2011 Na konci roku dává radnice městské části Beyoğlu zelenou rozsáhlé proměně náměstí i parku. Součástí plánů je také zástavba zelených ploch po vzoru někdejších osmanských kasáren. Budova má sloužit mimo jiné jako nákupní centrum, výstavní prostor a místo konání kulturních akcí; počítá se rovněž s byty a hotelem.
    • 2012 Zahájení stavebních prací na podtunelování náměstí. Řada obyvatel Istanbulu je rozhodnutím zaskočena stejně jako souvisejícími rozsáhlými uzavírkami Taksimova náměstí, které je důležitým dopravním uzlem města;  místní radnice o mamutím projektu informovala veřejnost teprve velmi krátce před jeho spuštěním.
    • 2013 28. května skupinka demonstrantů park obsazuje a krátkodobě se jí daří stavební práce pozastavit. O tři dny později situace eskaluje, když policie opakovaně přistupuje k nepřiměřeně brutálnímu vyklizení parku. Následují několikatýdenní demonstrace, pouliční bitvy s policií v Ankaře, Istanbulu, Eskişehiru a dalších městech. Tisíce zatčených a zraněných, řada těžce zraněných a šest mrtvých – taková je dosavadní smutná bilance těchto protestů.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...