Transparentní nejsou jen stěny, střecha, kopule a výtahy, ale i vnitřní prostory.

Každoročně Spolkový sněm přivítá na čtyři milióny návštěvníků. „Den otevřených dveří“ se tady koná každý den. Turisté se stali neodmyslitelnou součástí života německého parlamentu. Zaměstnanci Spolkového sněmu nabízejí prohlídky a aktuálně je mezi návštěvníky největší hitem nejen prohlídka kopule a fotografie „ruského graffiti“, ale taky společné jídlo s politiky. A každý, kde se zajímá o politiku, umí dobře německy a má velkou motivaci a výdrž, tady může absolvovat stáž.

Pár slov ke vstupní kontrole

V devět hodin ráno stojím před vchodem a po kapsách hledám svůj průkaz. Nakonec mi nezbývá, než chlapíkovi z ostrahy přiznat, že ho u sebe dnes opravdu nemám. A že nemám ani pas. „No tak to je jedno, jdi ovnitř,“ odvětil laskavý securiťák. Tenhle trik z naší skupiny vyzkoušela minimálně jednou tak polovina lidí. Bezpečnostní služba Spolkového sněmu pracuje tedy, řekněme, tak trochu selektivně. Kdo přijde na návštěvu, musí se podrobit precizní prohlídce jako na letišti, ale pro majitele služebních průkazů tato pravidla neplatí. K tomu je třeba ještě říct, že poslanci žádné takové průkazy nemají, ti mají své zvláštní poslanecké. Ale při vstupu po nich předložení tohoto dokumentu nikdo nevyžaduje. Jedním z úkolů pracovníků bezpečnostní služby totiž je i to, že musejí být schopni osobně identifikovat každého z 620 poslanců.

Mosty, katakomby a kantýna

Já pracuji v budově s názvem Jakob-Kaiser-Haus. Kromě toho jsou součástí komplexu ještě budovy: Paul-Löbe-Haus, Marie-Elisabeth-Lüders-Haus a další tři vládní budovy v ulici Wilhelmstraße 65 a na bulváru Unter den Linden 71 a Unter den Linden 50. A pak samozřejmě budova Říšského sněmu.

Paul-Löbe-Haus, kde zasedají výbory a vznikají předběžná znění zákonů, je s budovou Marie-Elisabeth-Lüders-Haus na úrovni šestého podlaží spojen otevřeným mostem přes řeku Sprévu, z něhož je závratný výhled. Sem se turisté nedostanou, ale zaměstnanci po mostu během pracovní doby chodí docela často. V budově sídlí kromě parlamentní knihovny, archivu a výstavního sálu také parlamentní pobočka Německé pošty.

Po odeslání pošty se zpět do budovy Jakob-Kaiser-Haus vracím tentokrát pod zemí. Všechny parlamentní budovy jsou totiž propojeny podzemními chodbami, v nichž se hned výborně ztratím. „Ruští špióni v Bundestagu!“ Takto situaci sarkasticky komentuje kolemjdoucí poslanec. „Pojďte se mnou, kousek Vás doprovodím – jinak vás budou hledat ještě příští týden, a my budeme mít na triku mezinárodní skandál.“ Ztratit se ve Spolkovém sněmu ostatně opravdu není nijak složité. I proto si většina zaměstnanců, kteří chodí podzemními chodbami, s sebou vždycky bere vytištěný plánek. A poslanci na důležité schůzky a jednání chodí vždy raději s dostatečným předstihem – pro případ, že by se ztratili.

Od jedné do dvou je polední přestávka. V kantýně tou dobou panuje babylonské zmatení jazyků. Není se co divit, když za polední menu tady člověk zaplatí pět šest euro, a v nabídce jsou i vegetariánská jídla. A hladové návštěvníky neodradí ani samoobslužný provoz nebo občasné chuťové přešlapy. Je zde sice i poslanecká restaurace, ale v té jsem jedla všeho všudy jen jednou, a to, když mě někdo pozval. Kvalita jídla i obsluha tam jsou sice na vysoké úrovni, ale ceny nejsou zrovna lidové. Tak například salát stojí deset euro a víc.

Debaty, výbory, poslanci

V týdnu, kdy probíhá zasedání parlamentu, jsou nejdůležitější součástí parlamentní práce plenární zasedání nebo čtení návrhů zákonů – tedy projednávání návrhů zákonů, které jsou předkládány k přijetí. Většina zákonů je pak během třetího čtení přijata. Po prvním čtení návrh zákona ve většině případů jde rovnou na přezkoumání do příslušného výboru.

Jednou se mi podařilo zúčastnit zasedání výboru pro otázky ochrany životního prostředí a jaderné bezpečnosti, na kterém byli také ministr životního prostředí Peter Altmaier a ministr hospodářství Philipp Rösler. Před začátkem i během zasedání si poslanci u obsluhy nabírali chlebíčky, saláty, jogurty, kávu a dezerty. Během zasedání jedli, pili, hlasitě ťukali lžičkami, neustále si navzájem skákali do řeči, pobíhali sálem, žertovali a vůbec se chovali spíš jako u sebe doma v obýváku. Pro nepřipraveného pozorovatele to může být docela podivná podívaná, ale přitom tak normální dny ve Spolkovém sněmu zkrátka vypadají.

Když skončí projednávání ve výborech, je návrh zákona následně přijat při druhém nebo třetím čtení při plenárním zasedání parlamentu. Plenární zasedání jsou většinou otevřená pro veřejnost. Poslanci hlasují tím, že se postaví nebo zvednutím ruky pro nebo proti přijetí návrhu zákona. Pro případy, kdy výsledek hlasování nelze přesně určit, existuje docela zábavná procedura, která se jmenuje „Hammelsprung“. Poslanci během ní nejprve opustí zasedací sál a pak se do něj vracejí třemi různými dveřmi, které znamenají „ano“, „ne“ nebo „zdržel se hlasování“. Zapisovatel každého zaznamená, takže výsledek tohoto hlasování je velmi přesný.

Jeden den je samozřejmě dost málo, dokonce i na to, kdyby si člověk chtěl všechny budovy Spolkového sněmu projít jen jednou. Také sami zaměstnanci, kteří v parlamentu pracují několik let, přiznávají, že v tomto nekonečně rozlehlém centru demokracie objevují stále něco nového.