Věděli jste, že Felix Dzeržinskij šňupal koks z nožek pro tento účel speciálně zhotoveného kovového kraba? Šéf první sovětské tajné policie a jeho komplicové byli zkrátka byli frajeři. To jsem se loni dověděla v pražském Muzeu KGB. Leží na úpatí Hradčan v bezprostřední blízkosti německé ambasády. Co na vás čeká? „Just facts!“ slibuje reklama za výlohou.

Na portálu TripAdvisor plném turistických recenzí zaujímá Muzeum KGB v žebříčku nejoblíbenějších českých muzeí první příčku. Nadšení návštěvníci píšou o „skvělém zážitku“. V centru Prahy do soukromého muzea ve Vlašské 13 lákají plakáty se srpem a kladivem. Na ploše dvoupokojového bytu vám historii sovětské tajné služby „naservírují“ jako ve filmu o agentech či gangsterech.

Muzeum patří malé, vysportovanému muži, představuje se jako Andrej a sděluje nám, že pochází z Leningradu. Spolu se mnou jsou tu hlavně američtí turisté. Andrej od každého z nás zkasíruje pěkné tři stovky a angažovaná show v angličtině, co zní jako ruština, může začít.

Je libo zapózovat si s kalašnikovem?

Andrej je talentovaný vypravěč. Jaké dárky dostávali vysoce postavení důstojníci KGB? Andrej vytahuje hrací skříňku, v níž se otáčí revolver. Rozevírá knížku, která je ve skutečnosti pouzdro na cigarety. Otevírá stříbrnou kazetu, ve které se skrývají flakonky parfému. Ukazuje vybavení čekistů, fotoaparáty, knihy, které jsou vlastně úkrytem pro zbraň, falešná razítka nacistických organizací, která se za druhé světové války používala k sabotáži. Jako samuraj máchá dýkou… Zbraní už Andrej nashromáždil nemálo. Nechává kolovat revolvery a kalašnikovy a učí překvapené návštěvníky, jak s nimi zapózovat na fotku. A návštěvníci se do hry ochotně zapojují…

Andrej chce vyzrazovat tajemství. Překvapivé je ale to, že návštěvníka přepadne pocit, že tyto exponáty (můžeme si myslet, že pravé) vlastně zná – jako rekvizity z filmů. Jaké bylo ovšem poslání KGB? K tomu se jistě hned dostaneme, říkám si s nadějí a pošilhávám po velké mapě Sovětského svazu na zdi, na níž jsou zakresleny gulagy. Vedle mapy visí fotky přátelských důstojníků KGB pořízené v pražských ulicích. O nich však Andrej mlčí.

Když stojíme před mapou, Andrej vysvětluje, že KGB měla mnoho jmen: Čeka, GPU, NKVD. Jde ale o jednu a tutéž organizaci. Proč se toto tajuplné uskupení tak často přejmenovávalo? O tom nepadne ani slovo. „G-u-l-a-g,“ hláskuje Andrej, znamená tolik co „Hlavní správa táborů“ (glavnoje upravlenije legerej). „Šlo o normální pracovní tábory,“ vysvětluje. Ukazuje holínky vyrobené z filcu či spletené z proutí, které nosili vězni v zimě na Sibiři. Pracovali na stavbě mostů, silnic, tunelů a bombastických projektů jako Bělomořský kanál, informuje nás dále. A znovu nám dává hádanku: proč si nechávali zajatci v táboře vytetovat na hrudník podobiznu Stalina? Vždyť to byl on, kvůli komu seděli?! No přece aby ji mohli ukázat svým katům, kteří by na Stalina nevystřelili – ale marně. Kdo byli všichni ti zajatci, zajímá se jeden návštěvník (já ne). „Kriminální živly. – Političtí vězni? Ne, ti prakticky nebyli,“ odpovídá Andrej.

Dojem, který si má návštěvník odnést: týpci od KGB měli pod čepicí, byli zkrátka všemi mastmi mazaní a rozhodně nikomu neskočili na lep. Chybí zde jakékoli historické zařazení, to je dokonce ofenzivně zamlčeno: nepadne ani slovo o vzniku KGB, o pronásledování takzvaných třídních nepřátel, o hromadných popravách a stalinistickém teroru v roce 1937 nebo za druhé světové války. Co nám to říká?

Tiché uctívání Lenina

Právě v liberální Praze, kde se sluší být antikomunistou, uspokojuje podnikavý „soudruh“ zájem turistů, kteří obvykle vyrostli na Západě a prahnou po tajemstvích východního bloku. Andrej našel mezeru na trhu. Ve městě neexistuje žádné veřejné muzeum, které by se seriózně zabývalo komunismem či terorem tajných služeb. Pouze výstava na Vítkově, představující historii Československa od roku 1918, se tohoto tématu částečně dotýká.

Celé představení končí ve spodním patře, kam Andrej návštěvníky odesílá k tiché poctě jakési Leninovy schrány. Turisté zde mohou přistoupit ke skleněné rakvi, zakryté sovětskou vlajkou, s Leninovou bustou. Na stěnách kolem rakve visí portréty důstojníků KGB. Nechybí ani mladý V. Putin.

Návštěvníci Andrejovi při odchodu z muzea nadšeně děkují. Než odejdu, sděluji mu, co vím o KGB a jejích zločinech. Pěkně ho to rozladí. To všechno je prý jen propaganda Západu. Z Andreje se vyklubal příznivce „impéria“, který věří v jeho znovuzrození. „Každý stát potřebuje svou tajnou službu,“ říká. A KGB prostě byla mimořádně profesionální organizací… Hm, pouze fakta?